Jedno netradiční úterý

            Včera odpoledne mi přišla esemeska od kamarádky – herečky. Přeposílala mi informaci o castingu, pro který hledají batolata do reklamy na francouzskou dětskou stravu. Při večeři jsme to s mužem začali zvažovat – jít nebo ne. V kolonce pro jsme měli nesčetné poklony všech známých i neznámých označující našeho Kubu za krásné děcko, lákavou možnost mít profesionální památku na jeho první rok života a vydělané penízky, o kterých jsme se jednohlasně shodli, že si je necháme. Muž to navíc zdůvodnil i dle litery zákona. Na druhou stranu se mi z Kuby nechtělo dělat cirkusovou opičku, jet přes půl Prahy ráno ještě před pláváním a navíc má teď Kuba na krku potničky z čepice. Ty mu však dle mého muže prý zamaskují. Propriety potřebné na celý den v terénu jsem si připravila ještě večer a ráno se spontánně rozhodla, že do toho jdeme.

            Veselo začalo už cestou  tramvají. Jeden pán, v domnění kouká-li se na něj Kuba, znamená to jasný signál „bav se co nejdéle s mou maminkou“, pro změnu začal Kubu vychvalovat. Nazval jej skandinávským typem a rozvykládal se, jak on tyto severské země zatím nenavštívil a že by rád a tak. Mně pochválil brož jelena na klopě – tradičně jej považoval za soba (to ale dělá spousta lidí). Když jsem mu za pochvalu děkovala, utřel mě – že děkovat nemusím, protože nechválí mě ale ten šmuk. U Bílé labutě naštěstí vystoupil.

            My se s kočárem „nechali vynést“ až na Karlínském náměstí, a ač jsme měla mapku s ulicí namalovanou na žlutém lepícím papírku, realita byla (nepřekvapivě) složitější, a tak jsem sídlo reklamní agentury dohledala za pomocí policisty. Strážník mi adresu názorně ukázal a při odpovědi na otázku, co tam má být, zvedl obočí do půlky čela. Zjevně měl za to, že předvádět se chci já. Být na jeho místě, taky se dost divím.

            V agentuře už čekaly čtyři maminky s dětmi a několik tatínků. Někteří přijeli v páru, jiní až z Benešova, další měli s sebou jídlo na celý den a dožadovali se mikrovlnky a jedna matka vybízela dceru k odpočinku, aby byla dostatečně zrelaxovaná na zkušební výstup před kamerou. Všichni se navzájem informovali, že jsou zde poprvé. A všichni se asi na dnešek velmi připravovali – holčičky oblečené do růžových leskimo vetiček, chlapci v košilích s vázankou. Zatímco styling svých ratolestí přítomné maminky zvládly, nad vyplněním vstupního formuláře se mnohé hroutily. Dotazník evidentně pro dospělé žádal vyplnění kolonek jako obvod hrudníku, pasu a boků či jméno zastupující agentury. Taky byste byli nevěděli, co napsat a nahlas přemýšleli, zda může mít půlroční dítě svou agenturu?

            Po dvaceti minutách nás postupně volali do vedlejší místnosti za kameramankou, pomocným režisérem a asistentkou. Než došla řada na nás dva, Kuba se začal nudit a možná by si i zdřímnul. Nosila jsem ho tedy po čekací místnosti sem a tam a do ucha mu zpívala Holka modrooká. Po chvíli se proměnil v hadrovou panenku a hlavu si opřel o mé rameno. Tuto jeho odpočinkovou polohu těla okamžitě komentoval také se nudící cizí tatínek slovy „Nějakéj unavenej, ne … HE-REC“. V tu chvíli jsme měla dost poslouchání všech historek, co už které dítě umí, respektive umíme my, protože používání plurálu tady bylo naprostou samozřejmostí. Otravná mi byla i neskrývaná rivalita rodičů. Čekárna se navíc dramaticky plnila a pro samý kočárek už nebylo kam šlápnout. Pak nás už naštěstí zavolali.

            Tříčlenný tým se nám okamžitě začal intenzivně věnovat. Všichni obskakovali Kubu a na oplátku po něm chtěli jediné – sedět na pohovce Klippan. Sedět ale Kuba ještě neumí. Každý, kdo s tím máte zkušenost, víte, že dítě, které ještě samo nesedí, po umělém posazení začne okamžitě padat – doprava, doleva, vpřed. Tak činil i Kuba. Nejdříve jej chtěli vyfotit s číslem, cedulku si dal okamžitě do pusy a zhroutil se, tuším že vpravo. Následovalo snímání na video a já byla vyzvána, ať děláme spolu různá říkadla nebo básničky, prostě „co máme nacvičeno“. Já tedy poslušně začala recitovat pohádku Krtkův den, leč reakce osmiměsíčního dítěte nejsou úplně předvídatelné. Kuba se nesmál, ani netvářil dle filmařských představ, jen (zoufale) padal. Mně zatím hlavou běžela příručka Evy Kiedroňové Něžná náruč rodičů, podle které od narození nosíme Kubu v poloze klubíčka, tygříka, koťátka či jiných zvířáteček, aby se správně motoricky rozvíjel. A teď tady pro pár tisícovek a ne více vteřin slávy kroutíme jeho páteř a přetěžujeme svalstvo. Šílená matka! Z nabízené krabice hraček si taky nemohl vybrat ke své radosti, opět se převalil, tentokrát na břicho. Pak ale naštěstí začal krásně reagovat na pána, schovávajícího se za kameramankou, který jej naoko strašil. Kuba v tu chvíli začal házet opičky jako profesionální komik – smál se, mračil se, čekal, nahlas se radoval. Ani jsem se nestačila zeptat, kdy by se nám případně měli ozvat. Když vypnuli kameru a oznámili konec, bafla jsem Kubu a prchala. Na odchodu jsem stihla ještě vtipek, že dvacátého třetího (to má dorazit francouzský režisér) má Kuba v diáři volno. Všichni se smíchy ohýbali v pase – asi jejich první legrace dne, chudinky.

            Zatímco jsem (za odměnu) krmila Kubu jogurtem, musela jsem v čekárně zodpovědět ještě několik palčivých dotazů ambiciózních maminek, cože jsme TAM dělali. Když romská maminka také osmiměsíční dcery zjistila, že náš Kuba (ještě) nesedí stejně jako její Beátka, oba je nazvala lenivými. A to víte, to bylo něco pro mě - mě a Kubu se totiž musí jenom chválit a obdivovat nás, kritiku – tu nesnesu :o). Své dítě jsme bleskurychle nacpala do kombinézy, fusaku i kočárku a letěla pryč.

            Jízda na dlažebních kostkách Kubu okamžitě uspala a já si před lekcí dětského plavání dala (dle mě) zasloužené Vanila latté v Starbucksu.

            Zda bude následovat call back (to mě dneska poučila kamarádka – herečka) a zda se Kubova sláva bude hvězd dotýkat, kdo ví. Já jsem každopádně teď – když už je po všem - ráda za netypický den na mateřské. Díky!