Jako kočky a psi

Stát se dovolenkovými horaly na celý týden je fantastické. 

Člověk si tak stihne nejen dobře roztáhnout hrudník na chladném vzduchu nebo smýkat se z kopce dolů všemi možnými styly, ale zvládne i pořádně rvavý karban.

Třeba takhle my na pokoji po snídani.

Kdy tentokrát jsme s sebou vezli maličkou kapesní Bitvu o kosti,
pečlivě vybranou v našem oblíbenějším a oblíbenějším obchodě Hrackyodjinud.

Dvojité vé v názvu už napoví, že se jedná o další povedený počin polských výtvarníků.

A jak se to hraje? Na každé kartičce máte jednoho psa a k němu kost. Či dvě či více.

Dva hráči proti sobě.

Zápas se odstartuje a vojna začíná.

Každý vyloží jednu svou obrázkovou kartu a z dvojboje vychází vítězně ten, kdo tasil více kostí.
V případě plichty si oba hráči svižně napočítají ještě další tři karty.
Kdo má víc ohlodaných koster, bere a karty si sází do svého ranku. 

Hraje se rychle, počítá se rychle, na žádné psí kusy není čas. Celkovým vítězem je pak ten, kdo posbírá vše. Všechna psiska.

Tak to by bylo k naší zelené krabičce. A v malé modré jsem si ještě na vakace přivezli ...

... nového Černého Petra. Tedy přesněji Czarnego kota.
To víte, my z Havířova, co běžně používáme slova jako bedrunka nebo těpnout, my stále máme to velké lidové Polsko prostě v krvi. 

Rozdat karty

rovnou si vytahat z ruky dvojičky - ale jak vidíte, mazaně se maličko liší (celek a detail) -  a hrajeme!

Kubka má tuhle hru moc rád a už zkušeně ví, že drží-li v ruce tmavou potvoru právě on, nesmí dát na sobě nic znát.

 Prostě dokonalá poker face.

A kdo jste zatím postrádal Mikeška, tak vězte, že náš druhorozený ...

občas svou šikovnou samostatnost dovádí až ad absurdum, třeba když si sám se sebou hraje človíčky. 

Ale nebojte, jen co to trošku jde, bereme ho do hry.

Je to můj asistent, moje podržkočka.

A nakonec už jen posčítat herní výsledky a opět si (veřejně) potvrdit, že zrovna já mám víc štěstí jinde(!).

 ...

A komu ještě vrtá hlavou, proč ...
přestože jsme si my čtyři spolu takhle hráli za velmi slunného zimního dopoledne
a navíc při troše mého obvyklého přehánění se dá říct, že teď jsem - i spolu s Davidem - v jistých kruzích malinko celebrita
... proč on má na furt nose sluneční brýle, tak vězte ...

že ty své běžné dioptrické se mému muži podařilo v krabičce v rychlosti ztratit na svahu.
Navíc přesně v den, kdy v důsledku naši společné logistické chyby musel on lyžovat v mé bílé helmě.

Takže když pak smutně obcházel vlekaře a barmany a pokladní a zase vlekaře
s prosebným dotazem, zda jeho skla s dioptriemi blížícími se takřka dvoumístnému číslu přece jen někdo nenašel,
musel už tehdy vypadat trošku divoce.
Má lyžařská přilba je totiž posázena stříbrnými kamínky a navíc mi ní ještě zůstaly mé vlastní růžové ski brejle.
...
Za to ty jeho šik se nenašly. Ani na webových stránkách ztrát a nálezů města Špindl. Ani v infocentru. Ani nikde.
Ještěže láska je slepá.

Dovolenka na horách

Odjelo nás šest dospělých. Všichni vesměs narozeni na Moravě a lyžovat ve Špindlu jsme se do jednoho chystali poprvé.

První dva dny se tam o nás pokoušel infarkt. Přelidněno. Drahocenné ceny. Systém ski pasů velmi protizákaznický. Parkovat u sjezdovky se nemohlo. Taxík stál jako nové tričko. Urputní lyžníci v řadě na vlek nevrlí a kuchař u nás v hotelu snad v zácviku. Kolabovali jsme na střídačku. Jenže!

Sněžilo. Hlavně v noci. Chumáče vloček lítaly dolů i nahoru. A přes den nám slunko lechtalo tváře. Snídaně na vidličku i na sladko byly opulentní. Černý čaj černý jak bota. A děcka v pohodě. Některá to šněrovala ze svahu dolů už úplně sama. Jiná, ač ignorovala pluh, zasévala dobrou náladu všude a všem a nejmladší Mikeš byl zas spokojený, že už je plnohodnotným členem klučičího gangu. Při nejmenším - váhu na to má.

Dost věcí jsem nám zapomněla zabalit - sobě teplé punčocháče, dětem zubní pastu a mužovi kolenní mazání, za to jsem si s sebou na hory přivezla strach. Po mém loňském natažení si vazů jsem se bála - lyžovat ostře. Že si zas namelu, že si zas pobrečím. Ale s každým ujetým metrem na lyžích mi bylo líp a líp. Snažila jsem se, tlačila na hrany, zapínala břišní svaly, narovnala záda. A najednou to tam (zase) bylo. Svezla jsem se. I rychle. Vyhodilo mě to do oblouku. Lyže mě poslouchaly. Nohy mě poslouchaly. A k tomu zrána čerstvý (opravdický sněhový!) manšestr. Je to opojný pocit, když si z trapézů shodíte obavy, z těla vytřepete stres a jen fičíte dolů. Makáte, nohy bolí, ale v hlavě už se vám vaří, už vám bublají šťastné endorfiny. 

Přirozeně zdrogovaná jsem si pak našla i funkční systém v mokrém/suchém a suchém/mokrém oblečení členů naší rodiny. Uvěřila, že je možné opustit hotelový pokoj tak, abychom opravdu všichni měli čepice a rukavice. Ideálně čepku jednu, za to palčáky o dvou kusech. A od půlky týdne přišly na řadu i frajeřinky jako krém proti slunci, pomáda na rty s UV filtrem nebo čisté podvlékací prádlo. Teď už jsme to všichni začínali mít v paži a spokojeně rozesmátí jsme se vrhali na tvorbu návodu Jak přežít Špindl. A že nám to šlo. Hlavně ve venkovní střešní vířivce, za noci, kdy zvenku kolem nás proudila horká voda a uvnitř žíly zas chlazený aperol. Vymýšleli jsme, fabulovali, mohli se smíchy potrhat vlastnímu vtipu, ale přitom se i hluboce rozněžnit v momentě právě vycházejícího Měsíce. Snad jen škoda, že to ve skutečnosti byl pravý reflektor rolby zrovna se objevivší na horizontu.

Sjezdovky jsou ve Špindlerově Mlýnu dlouhé. A dobré. A různě barevné. A ani tu černou nemusí člověk vidět tak temně. Když si chcete zadek vozit nahoru ve vyhřívané šesti sedačce, u turniketů si počkáte, ale jedete-li na starším vleku jen ve dvou, jde to téměř bez lidí. Stejně tak i na vrchní svatopetrské kotvě. I když trávíte-li dopolední lyžarskou směnu na svahu (výjimečně) v páru s kamarádem, může se stát, že on na vás naléhá, abyste si na něj na kotvě více nalehla, aby vás chvílí na to (doufejme že) nechtíc praštil hůlkou do rtů a při finálním výstupu z vleku za vámi ještě zvolal, že je přece jen o dost cítit, že jste těžší než jeho žena. Může se stát. Může se to stát i vám.

...

Vyzývaný Kubka.

A mé čerstvé pokusy s teleobjektivem.

Kdy sama nevím, co to je.

Sudmo dolů.

A s tatínkem na velké sjezdovce.

Děti jsme si s mužem střídali a řeknu vám, byl to kolotoč.
I když někdy se povedlo, že jsem si v odpolední siestě schrupla taky.

A jindy za po o byla výtvarka.

Tohle je fingovaný obrázek ze sáňkařské rallye. Ve skutečnosti jsme všichni za hustého sněžení fičeli pěkné čtyry kilometry korytem dolů.
Mě do dvojičky vyfasoval Mikeš a nevyžádaným trenérem mi byl David, který na mě zezadu pořvával, že to mám v zatáčkách více pustit.
Mít volnou nohu, bych ho nakopla, ale zrovna jsem oběma musela zhusta brzdit.

Fotka pro pojišťovnu. Při tomto sjezdu sjezdovky po zavíračce si i můj muž poničil nohu.
A od té chvíle jsme si vzájemně předávali nejen kluky a permanentky, ale i mou kolenní ortézu.

Výhled z okna. Výhled z postele.

A zatímco se Kubínek s taťkou navzájem školili na svahu ...

... Miki se vláčilovsky vydal sám až na konec mlhy.

Když dva se rádi mají.

Nebo tři.

Snímek speciálně pro naše přátelé. Poděkování za jejich velkorysé a věčné zapůjčení fotoaparátu,
když jsem zjistila, že na ten svůj jsem si doma zapomněla nabíječku
a chtěla v tu chvíli panicky padnout v úhlu devadesáti stupňů do sněhu na tvář a vyplakat si oko.

Vždyť o tolik krásy bych přišla. Třeba o vzpomínku na naši pravidelnou dávku rolby před večeří.

A toto je pozdrav se slovy Když si něco opravdu přeješ.
Protože nic nám Mikešek celý den tak nevyčítal, jako že ho nechceme pustit k pomě.
A tak jen co to festovní a multilingvní vlekař ve čtyři zabalil a vypnul stroj, už tam Mikenda stál.

Při letní zprávě na blogu, jak jsme se měli u moře, jsem sklidila od chlapců kritiku,
že tu fotku, jak si oni hrají s míčkem na pláži, jsem tam dávat neměla. Že na ní vypadají jak dva uhonění psi.
No uvidíme, co mi pánové řeknou teďka.

A velké finále. Poslední den. A nejkrásnější azuro.

A Kubovo závěrečné eso v podobě samonástupu na vlek.

A pak už zase zpátky domů.

...

Dámy a pánové, upřímně - týden jsem nebyla v galerii, týden jsem nebyla v kavárně
a stejně to tam bylo - má vnitřní radost, mé klidné ticho.
Že by
Rózka, děvčátko z hor?!