Odjelo nás šest dospělých. Všichni vesměs narozeni na Moravě a lyžovat ve Špindlu jsme se do jednoho chystali poprvé.
První dva dny se tam o nás pokoušel infarkt. Přelidněno. Drahocenné ceny. Systém ski pasů velmi protizákaznický. Parkovat u sjezdovky se nemohlo. Taxík stál jako nové tričko. Urputní lyžníci v řadě na vlek nevrlí a kuchař u nás v hotelu snad v zácviku. Kolabovali jsme na střídačku. Jenže!
Sněžilo. Hlavně v noci. Chumáče vloček lítaly dolů i nahoru. A přes den nám slunko lechtalo tváře. Snídaně na vidličku i na sladko byly opulentní. Černý čaj černý jak bota. A děcka v pohodě. Některá to šněrovala ze svahu dolů už úplně sama. Jiná, ač ignorovala pluh, zasévala dobrou náladu všude a všem a nejmladší Mikeš byl zas spokojený, že už je plnohodnotným členem klučičího gangu. Při nejmenším - váhu na to má.
Dost věcí jsem nám zapomněla zabalit - sobě teplé punčocháče, dětem zubní pastu a mužovi kolenní mazání, za to jsem si s sebou na hory přivezla strach. Po mém loňském natažení si vazů jsem se bála - lyžovat ostře. Že si zas namelu, že si zas pobrečím. Ale s každým ujetým metrem na lyžích mi bylo líp a líp. Snažila jsem se, tlačila na hrany, zapínala břišní svaly, narovnala záda. A najednou to tam (zase) bylo. Svezla jsem se. I rychle. Vyhodilo mě to do oblouku. Lyže mě poslouchaly. Nohy mě poslouchaly. A k tomu zrána čerstvý (opravdický sněhový!) manšestr. Je to opojný pocit, když si z trapézů shodíte obavy, z těla vytřepete stres a jen fičíte dolů. Makáte, nohy bolí, ale v hlavě už se vám vaří, už vám bublají šťastné endorfiny.
Přirozeně zdrogovaná jsem si pak našla i funkční systém v mokrém/suchém a suchém/mokrém oblečení členů naší rodiny. Uvěřila, že je možné opustit hotelový pokoj tak, abychom opravdu všichni měli čepice a rukavice. Ideálně čepku jednu, za to palčáky o dvou kusech. A od půlky týdne přišly na řadu i frajeřinky jako krém proti slunci, pomáda na rty s UV filtrem nebo čisté podvlékací prádlo. Teď už jsme to všichni začínali mít v paži a spokojeně rozesmátí jsme se vrhali na tvorbu návodu Jak přežít Špindl. A že nám to šlo. Hlavně ve venkovní střešní vířivce, za noci, kdy zvenku kolem nás proudila horká voda a uvnitř žíly zas chlazený aperol. Vymýšleli jsme, fabulovali, mohli se smíchy potrhat vlastnímu vtipu, ale přitom se i hluboce rozněžnit v momentě právě vycházejícího Měsíce. Snad jen škoda, že to ve skutečnosti byl pravý reflektor rolby zrovna se objevivší na horizontu.
Sjezdovky jsou ve Špindlerově Mlýnu dlouhé. A dobré. A různě barevné. A ani tu černou nemusí člověk vidět tak temně. Když si chcete zadek vozit nahoru ve vyhřívané šesti sedačce, u turniketů si počkáte, ale jedete-li na starším vleku jen ve dvou, jde to téměř bez lidí. Stejně tak i na vrchní svatopetrské kotvě. I když trávíte-li dopolední lyžarskou směnu na svahu (výjimečně) v páru s kamarádem, může se stát, že on na vás naléhá, abyste si na něj na kotvě více nalehla, aby vás chvílí na to (doufejme že) nechtíc praštil hůlkou do rtů a při finálním výstupu z vleku za vámi ještě zvolal, že je přece jen o dost cítit, že jste těžší než jeho žena. Může se stát. Může se to stát i vám.
...
 |
| Vyzývaný Kubka. |
 |
| A mé čerstvé pokusy s teleobjektivem. |
 |
| Kdy sama nevím, co to je. |
 |
| Sudmo dolů. |
 |
| A s tatínkem na velké sjezdovce. |
 |
Děti jsme si s mužem střídali a řeknu vám, byl to kolotoč.
I když někdy se povedlo, že jsem si v odpolední siestě schrupla taky. |
 |
| A jindy za po o byla výtvarka. |
 |
Tohle je fingovaný obrázek ze sáňkařské rallye. Ve skutečnosti jsme všichni za hustého sněžení fičeli pěkné čtyry kilometry korytem dolů.
Mě do dvojičky vyfasoval Mikeš a nevyžádaným trenérem mi byl David, který na mě zezadu pořvával, že to mám v zatáčkách více pustit.
Mít volnou nohu, bych ho nakopla, ale zrovna jsem oběma musela zhusta brzdit. |
 |
Fotka pro pojišťovnu. Při tomto sjezdu sjezdovky po zavíračce si i můj muž poničil nohu.
A od té chvíle jsme si vzájemně předávali nejen kluky a permanentky, ale i mou kolenní ortézu. |
 |
| Výhled z okna. Výhled z postele. |
 |
| A zatímco se Kubínek s taťkou navzájem školili na svahu ... |
 |
| ... Miki se vláčilovsky vydal sám až na konec mlhy. |
 |
| Když dva se rádi mají. |
 |
| Nebo tři. |
 |
Snímek speciálně pro naše přátelé. Poděkování za jejich velkorysé a věčné zapůjčení fotoaparátu,
když jsem zjistila, že na ten svůj jsem si doma zapomněla nabíječku
a chtěla v tu chvíli panicky padnout v úhlu devadesáti stupňů do sněhu na tvář a vyplakat si oko. |
 |
| Vždyť o tolik krásy bych přišla. Třeba o vzpomínku na naši pravidelnou dávku rolby před večeří. |
 |
A toto je pozdrav se slovy Když si něco opravdu přeješ.
Protože nic nám Mikešek celý den tak nevyčítal, jako že ho nechceme pustit k pomě.
A tak jen co to festovní a multilingvní vlekař ve čtyři zabalil a vypnul stroj, už tam Mikenda stál. |
 |
Při letní zprávě na blogu, jak jsme se měli u moře, jsem sklidila od chlapců kritiku,
že tu fotku, jak si oni hrají s míčkem na pláži, jsem tam dávat neměla. Že na ní vypadají jak dva uhonění psi.
No uvidíme, co mi pánové řeknou teďka. |