Tak jo! Máme to za sebou.
Adaptačních čtrnáct dnů. Od začátku se Kuba do herny za dětmi těšil, protože nová auta, nové vlaky, tramvaje(!) aneb jak zajímavě strávit čas bez staré nudné máti. Začali jsme zlehka, vždycky po o domů. Jen první týden v pátek už u snídaně hlásil, že dneska nikam nejde. Schodně jsme to s mužem označili za jakousi archetypálně zděděnou touhu po prodlouženém víkendu a přes všechny jeho řeči jsme ho tam stejně odvedli. V pondělí po víkendu pak ukápla i první slza, protože to ráno v šatně prostě řvali všichni. Kubovy emoce možná byly i umocněny naším domácím brbláním. Začali jsme s panem otcem totiž spekulovat nad tím, zda dva týdny na zvykání není zbytečně mnoho, zda tam vážně Kubušáka pořád vodit, i když to není stran našeho domácího chodu vůbec potřebu, zda pět dnů bez maminky týdně není na našeho chlapečka příliš. Zda už jim do toho začít kafrat nebo se ještě chvíli ovládnout. Diplomatické mlčení se nám vrátilo hned ve středu, kdy Kuba přímo trval na ranní běhu směr děti, abychom tam už už byli. Odlehčení atmosféry přinesla i záměna dítěte, kdy mi jednou byl k odvozu nabídnut - ano, neříkám: překrásný, hnědooký, hnědovlasý klučík - kterého mi paní učitelka strašně chválila: jak krásně sám jí, jak si sám krásně říká na záchod, jak je prostě úžasný. (Úplně stejnou pochvalou byl do té doby vždy častován náš K.). Když jsem pak hocha reklamovala, byl zatažen zpátky a v druhém kole už mi nabídli krev mé krve. Tentokrát bez pochvaly. Hmm. A jak se s mužem střídáme ve vyzvedávání, dostáváme různé dny každý různé otázky. A pak se jim doma spolu smějeme, stejně. I když jeden příhovor se muže už i dotkl. Paňčelka se ptala, zda Kubka doma jí jablko, prý ho dopoledne nechtěl kousat. Manžel kýval, že ano. Ona však nadnesla, že on to možná neví, ale že cituji: "Možná mu ho paní strouhá." David se cítil velmi dotčen postavením do role taťky rodiny, který netuší, co se mu v rodině děje. Doma pak z Kuby vypadlo (obrazně!), že mu kus tvrdého ovoce zaskočil, a tak už zbytek radši nejedl. V hrané scénce se dávil vskutku thaliovsky. Konec historky.
Já v práci tedy musím zůstávat i po obědě, nikdo mě zatím nepochválil, ale i tak je to fajn. První den jsem byla výrazně nesvá z absence Kuby. Bylo mi prostě najednou výrazně divné, že po mně nikdo nechce, abych pracovala - i se synem po boku. Abych zajistila, aby neměl hlad, nenudil se, po poledním jídle se vyspal, byl středně tiše a podobně. Předchozí dva roky jsou totiž nedělala nic jiného. Prostě (jen) fungovala ve všech činnost svého života i s ním. V autě, ve vlaku, na poště, na výstavě. A on teď rázem nikde. Ale zvykla jsem si, nebojte! A taky jsem si velmi rychle zvykla na ta volná dopoledne mimo mé pracovní dny. Děkuji vám - všem známým i neznámým, co jste se ptali, jak se máme, jak to jde, projevovali podporu, posílali pusy. Měla jsem z toho až divný pocit. Tolik vaší péče, a přitom já takové vakace. Když jsem pak v diáři zjistila, že ranní volníčko budu mít i na Dny Marianne, skoro jsem se za to začala stydět. Ale ruměnce ve tváři mi nezabránily třeba jeden den si po předávce dítěte jít koupit právě vyšlou knížku a celé dopoledne nad ní sedět v kavárně. To už jsem neudělala snad ... No, vlastně myslím, že tenhle kofeinově-intelektuální požitek jsem si nedopřála v životě nikdy. A co bylo(je a bude) ještě hodně pozitivní, jsou čtvrteční večery. Pro mě padla, unavená, ale s tím spokojeným pocitem, že mám hotovo. Splněno. Takový můj malý pátek. Tak jsem se v mateřském never-ending procesu nikdy necítila.
 |
| A toto je ještě kousek z našeho nového zvyku - odpoledních čajů, kdy si u svačiny povídáme: třeba co bylo dopo. |
 |
I když typický hovor s Kubou vypadá asi takto:
"Kubi, hrál sis v herně s auty? Neeeeeeeeeeeeeeeeeee (Divné.)
A Kubi, zpívali jste písničky? Neeeeeeeeeeeeeeeeeee (A k čemu pak mám ten ústřižek v peněžence, co máme trénovat?)
A byli jste na hřišti? Neeeeeeeeeeeeeeeeeee (Aha, a od čeho pak máš tu písečnou krustu vně i uvnitř bot?)
A malovali jste si něco? Neeeeeeeeeeeeeeeeeee (Aha, tak kde tedy skončil můj sponzorský dar???)"
...
Prostě matka vs. syn. |
 |
Třívrstvé puzzle,
naše další domácí novinka: skládáme a povídáme k tomu zvířecí story. |
 |
| No, fotoreportáž je to neúplná ... |
 |
| ... něco jsem nestihla ... |
 |
... ale piškot po každém dílku, to zas jo!
...
CHYBĚLY JSTE MI!!!
Tak ciao zas zítra. |
