Vstupné 15,- Kč

Strašně jsem tam chtěla.

Kdo tam byl, líčil to jako ráj na zemi!

Antik ve Spomyšli.

A tak jsem vymyslela sobotní rodinný výlet do Mělníka.
(Kdy Spomyšl je pak vlastně jen kratinká zastávka na zpáteční cestě do Prahy.)

Začali jsme obědem, dřív se nám z domů prostě nepodařilo vyhrabat.
Na zámku se tvářili dosti posh, ale ač nám spletli víno, jídlo bylo výtečné.

Výlet byl prohlášen za zahájený, Kubovi jsme dali mapu ...

... a vyrazili do Muzea technických hraček. Na náměstí. Asi 2 minuty od zámku.

Dvě přítomné dámy na pokladně jsme viditelně hojnou účastí překvapili - tvářili se, že tři lístky najednou snad nikdy neprodali.
Plné za patnáct, studenti za osm. Nekup to!
Komorní výstavka o dvou místnostech, ale pro Kubínka tak akorát.
Vlaků totiž nespočet.

Zatímco si Kuba mohl oči vykoukat a konstantním syčením plival na plexisklo,
hrály jsme si se sestrou - jako za starých časů:
jedna razítkovala kartónové obdélníčky, 

... druhá jízdenky štípala.
Jak malé.

Muzejnická paní nás zatím ochytřovala, např. kdy se tyhle lístky zrušily (1994)
nebo co si ona sama myslí o qr kódech. (Nic pěkného.)

Si málem prošoupal dlaně, jak prosil o opětovné spuštění, pinďa.

Souprava jela kol kolem zas a znovu.

Nekonečně.
Fascinovaně.
Zase koukal.

Do interaktivní zóny jsme odcházeli s řevem,
ale nadšení z novinky zvané Merkur dalo Kubovi na vlaky okamžitě zapomenout.

A zatímco sestra s mužem vedli hluboké disputace o tom, jak je to vlastně časově náročné
něco z Merkuru vůbec smontovat ...

... Kubušák byl okouzlen.
Oooooooo,
oooooooo
a ooo, říkal.

Davídek (34)

A i já jsem se vetřela na fotku.
Paní důležitá.

Ještě poslat pohledy babičkám, aby byl výlet sakum pikum kompletní.
Pak kávička.
Prosím vás, SCUKem doporučená kavárna Ve věži se zrovinka rekonstruuje,
ale nějaká paní na ulici mi řekla, že vernisáž je 13. 6. Nevím jaká. Nevím koho. Jak jsem koupila, tak prodávám.
Pro kofein a cukry my šli zas zpátky na zámek.

A pak už konečně.
A hurá.
A sláva.
SPOMYŠL!!!

Až odříznu, co je třeba. A natřu olejem. A pořádně umyju. Všecko vám ukážu! Co jsem si tam vybrali.

Opravdu ráj!

K vodě - pustit/vyrazit

Vybrána z osmi návrhů kombinací látek a koženek.
Pak jsme se trochu přely. O ucha.
Jedna nechtěla ustoupit, druhá chtěla mít poslední slovo.
Projekt byl ukončen.

Na dvacet čtyři hodin.
Ale nakonec kabelka ušita! Happy end. Uff.

Léto, ahoooj!!!

Kauza Z

Koupě zipů je vždycky kovbojka.

Nejhorší je, klasika - když přesně vím, jaký chci. Nikdy ho neseženu.

Už jsem ale poučena: jakmile vidím nějaký pěkný zipek, hned ho beru.

To se sejde!

Když jsem naposledy lítala po Praze jak nudla v bandasce, abych koupila šedý s kroužkem, narazila jsem na tenhle - růžový neon. 
Nejkrásnější.

Okamžitě jsem věděla, pro koho bude. Už dlouho čeká na své XXL-psaní.

...

Zip: Galanterie Kotva

Papírový pytlík: tamtéž

Dívka s patentkou: obraz Františka Kupky (1912)

Moje radost z nákupu: k nezaplacení.

Našla jsem je u popelnice

Staré bedýnky od zeleniny.

Uvnitř natřela.
A vyrobila z nich Kubovi letní kuchyň na pavlač.

Nahoře polička.

Dole sporák.
(Plotýnky namalované temperou, navrtané čudlíky z Bauhausu.)

Kuchyň je to pánská, takže náklaďák ve špajzu prosím omluvte.

A jde se na to - vaříme!
Kuchař vše svědomitě ochutnává, odkud by jinak měl ty dvě brady ...

Čočka a suché těstoviny - vše al dente!

Někdy se u nás vaří i z kolíků, no co co?! Pestrá strava!

Kuchyňské skříňky jsem Kubovi zavěsila na zeď: vypadá to vzdušně a je to teď trendy.

Neeeeeeeeeeeeeeeeeee, dělám si srandu.
Je to proto, aby si je neshodil na šišku, a aby se dalo pod nimi zametat/vytírat.
Protože znáte to - čočka vám uteče, to je hned.
Aneb naše Popelka v gumácích.

Další nápady z Pinterestu tady.

Mamince mojí

Ušila jsem mamce kabelku.

Z materiálu, co voní a vypadá jako kůže.

Podšívku má z mého starého povlečení,
které maminka vytáhla po třiceti letech - když jsem otěhotněla - pro Kubu.
Když jsem ještě s pupkem vše posvátně prala v Lovele a následně až komicky obřadně žehlila, 
vypadlo z látky pár žiraf,
prostě látka už měla to nejlepší za sebou. Torzo jsem si schovala, a teď se šiklo.

Ucho trochu folklorek, ale odstín pěkně sedí k botkám
(Jednu mi mamka přibalila při poslední návštěvě u našich, abych trefila barvu.)
Jinak taška je ušita vcelku příšerně, pseudo-kůže se skorem nedala prošít.
Špendlíky zkřivené do paragrafu, jehly stovky polámané - přesně 4 kusy, stávkující stroj.
Pár let nazpátek bych nedošitý polotovar migla do kouta a k dnešnímu svátku skokla něco koupit v Loccitane, 
jenže teď ... prostě SVÁTEK MATEK ... :o)

Dobrá partnerka

Je tohle pouzderko.

Zřejmě.

Vyskytuje se totiž zásadně v páru.

Tentokrát s necesérem.

S kroužkem,
typickým znakem dvojic  ... 

A kdo by chtěl vědět, co je to za modrou bednu, na kterém fotím, přijďte za mnou zas v pondělí - uvidíte víc! Vlastně všechno.

Rabín, kněz a krásná bruneta

Aneb matky sobě.

Smála jsem se a brečela. Za posledních pár dnů několikrát. 

Jen kvůli nim.

Výborná famílie.

Jejich úvodní rozhovor nad druhým dítětem patří k mým nejoblíbenějším.

Ona: "Nepořídíme si druhé?"

On (sám z velmi početné rodiny): "Ne."

Ona: "Proč ne?"

On : "Prosím tě, dyť nezvládáš ani to jedno."

Ona (pobaveně): "Jak nezvládám?"

On: "Dyť ti s ním musím furt pomáhat."

Ona (nejpobaveněji): "Ty vole, dyť je to i tvoje dítě."

On: "Aha."

Když pak zjistili, že v druhém kole čekají dvojčata, chtělo to pár panáků. Dobře, padla flaška, ještě ten večer. Mezi loky - zas a znova - se On ptal, proč oni musí mít vždy něco extra.

Chlapci už jsou na světě. Malincí králíčci. Mírám furt nevěřím, oba dohromady nemají ani na našeho novorozeného Kubínka. Zahřívačka v umělých pelíšcích a jejich statečná triple-matka za nimi běžela hned, co po císaři zase začala cítit nohy. Jejich Velká sestra (21m) na ně čekala doma, maminka odstříkávala a po kapkách krmila, až z toho byl zánět prsu. Dvakrát za sebou. Dvoje antibiotika. Prostě mamča dvojčat každým coulem. Kdo byl někdy v porodnici chápe (ostatní prosím věřte): pro věci z širší perspektivy zanedbatelné je tam člověk schopen vyplakat si oči z hlavy. Nemohla jsem tam s ní být, ale nemohla jsem na ni přestat myslet. Myslela jsem na ni, i když jsem nově objevila tenhle designově čistý, veselý a velmi osobní blog, kde jsem zpětně týden po týdnu sledovala jednoho božského prcka s nálepkou na hrudi. A pak mě to napadlo! Co udělá matce na třetí malou radost, aby svá jednovaječná dvojčátka - poté co se jeden uzdravil z žloutenky (a přestal být žlutý) a druhý z chudokrevnosti (a přestal být růžový) - stylově rozlišila? NÁLEPKY.

Je málo před půlnocí a píšu mamince Erwína, jestli by to šlo. Odpovídá do minuty, včetně překrásného přání (příliš intimní na citaci, pardon). Obratem úkoluje muže svého života - s laskavě zvukomalebným nickem Typoška - a ráno mi v obálce posílá lepítka. Akční a velkorysá!

Krásná bruneto, díky!!!

A Jani,

vám skvělé první společné chvíle doma!

Tam nahoře

Béžové psaní.

Pro nejfajnovější úřednici na ministerstvu.

Nevím, co má v plánu si v něm na jednání nosit - ale já jsem jí do něj dala bonbóny. Z vlastní zkušenosti.  Jak na poradě neusnout - žužlat, žužlat a žužlat. Taky jsem pracovala na ministerstvu. A jakou já tam udělala kariéru. Začala jsem jako sekretářka o prázdninách, a když pak zjistili, že jim (potajmu, samozřejmě) v dopisech opravuju mě/mně a umím mluvit anglicky i do telefonu, stala jsem se opravdickým referentem. Měla jsem oběd za dvacku, vlastní kancl a počítač a každý měsíc jsem fasovala kancelářské potřeby. Je to už před sto lety, takže snad promlčeno: ale pár růžových zvýrazňovačů jsem si vzala i domů. Vlastikrádež! Pro dvacetiletou holku to byl velký svět: konference, recepce. Osobně jsem si potřásla rukou s Medou Mládkovou (ta vám je malinká) a už tehdy jsem znala současnou ekonomickou ryšavou mega-star. Trošku jsem tehdá měla trauma ze svého ne zcela dosti repre šatníku, ale na ministerských rautech: tam jsem si dycky pošmákla - poprvé v životě jsem jedla třeba lososa v bešamelu a takové ty malé zákusečky v mini plastových kelímcích, co vypadají jako z laboratorních sklíček. A co všechno jsem se tam naučila: psát nejformálnější dopisy na světě nebo lépe: sekat je jako Baťa cvičky (na to jsem dodnes pyšná), tisknout oboustranně, udělala jsem si FCE a od té doby umím nosit pašmínu a chodit v lodičkách - i na hladkých površích - ladně, samozřejmě, nenápadně, hbitě. Plus mám bezpečnostní prověrku! Agentka Mitnik.

Neexistuje špatné počasí

... jen špatné oblečení.

Oukej.
Ale dupat půl dne v kalužích snad stačí.

Odpoledne jsme si s Kubou doma lehli.
K jeho oblíbené hře (kvůli které pak nemůže i týden vytírat).
Papír přilepený na zemi ...

... pole, cesty, ...

... křižovatky ...
(Zde právě složitá dopravní situace aneb když si maminka fotí, místo aby vybarvila semafor.)

A protože tuhle scénku kreslím Kubínkovi už asi po padesáté,
pořídila jsem si k ní nově výborná razítka -
ano ano, zase hry podle Rosy: hlavně ať je všechno pěkné!
MUŽI A JEJICH STROJE.

Drama v plamenech.

A tady osobní drama aneb když nejde vysunout hasičský žebřík. Naštěstí - hrubou silou se nechal přemluvit.

Plameny šlehající vysoko ...

... zatímco na stavbě opodál je klid.

Zde se parkuje,
včetně zvukových efektů - senzory, že ano?!

Nepřijdou vám tihle chlapíci jako od Noela? Já jsem se do nich těžce zakoukala.
Sympaťáci.

A tak jsem je po dokončení razítkování omyla
(přiložená tiskařská barva je v pohodě,
jde umýt z razítka, rukou, podlahy i vyprat - rozumíme si ...)

A s panďuláky jsme si hráli.

Kubínkova klasika: když jsou někde malé titěrné obrázky, je schopen si je prohlížet i půl hodiny.
Krabička od razítek.

A kašpárek na konec.
Když si všimnul, že ho nějak moc podezřele fotím, začal pózovat a posléze exemplárně uklízet.
Prostě opice.

Razítka Aladine STROJE jsou z kamenné prodejny Hračkotéky ve Školské.

Dřevěné kostky: dědictví po mě a mé sestře.

Andělský blond figurant: domácí fundus.

Velké sebevědomí

Mám.

A vím, že vy víte, že ho mám.

Ale chci vám napsat, že vám za to děkuji, vám! Léta jsem večer po práci sedla doma k cizím blogům a klikala a koukala se a koukala se a klikala. Obdivovala jsem to pěkné. A pak si on-line všude možně objednávala tomu podobné. Od té doby co si tady s vámi v blogosféře píšu, mnohem víc tvořím. Vaše reakce mi dodávají kuráž. Na začátku jsem uměla akorát uplstit kuličku z rouna, teď mám ušitý polštář s vlastnoručně vyrobenými knoflíky s pěti dírkami. Přišitými růžovou bavlnkou. 

Ovlivňujete mě. Některé z vás už jsem olíbala naživo, s dalšími jsem denně aspoň virtuálně. Máte nápady. Máte styl. Jste napřed. Víte kde. Víte jak. Vymýšlíte. Radíte. Napíšete. Půjčíte mi. Darujete. 

Baví mě to, moc - tenhle náš gang.

Kdysi bych na podobný zahlavek je mlsně koukala a řekla "Hezký!",
dneska jsem tak sebejistá, že nápad z blogu od Olívky
si sama vyrobím a štěstím z výsledku se pak usmívám půl dne.
Ale fakt: velké díky vám - že vám to tu můžu ukázat.
 Muž doma polštář jen otočil naopak, aby ho knofle netlačily na gauči u televize do ucha.

A speciální pozdrav ještě těm, co se sem chodíte (jen) koukat. Díky vám má smysl jedna z nejneužitečnějších činností na světě, kterou ale já tak žeru: focení pěkných věcí v ještě pěknějších kompozicích. To mě teda ba. Dík, že se mi na to díváte.

Jo, a ještě jedna krátká poznámka pod čarou - aby nedošlo k mejlce. Jako já nevyrábím úplně všecko, nepeču k snídani denně čerstvý chleba, nespíchla jsem synovi botky na jaro ze zbytku koženek ani muži patchworkovou kravatu z látkových odstřižků. E-nakupuju stále zhusta dál, všechny čtyři jsem nás na novou sezónu pěkně vyletnila: sebe, muže, Kubu i byt. Aktuálně třeba čekám, až se mi ve schránce objeví a vzápětí mi na krku bude bimbat tenhle mrak.

Vstříc jarním dešťům!

Organizér do kabelky

Pro její maminku.

K svátku.

Který má v srpnu.

Na Alana.

No, já se na nic neptám.

Mně je každá zákaznice svatá.

Aneb když někdo ječí a prská a slzí a omdlévá nadšením nad mým šitím, pro toho já udělám kdykoli cokoli!

Dvacet na třicet, výztuž rono, počet kapes: sedm.

I s karabinkou na klíče.

Radost paní Maminky pak prý byla nemenší. A historce, kterak zvažovala, že do nedělního divadla vyrazí s organizérem pod paží a kabelku samotnou si dá naopak do něj, věřit můžete, ale nemusíte.

Pěkný čtvrtek v odstínech růže přeju!