Pondělí
Jihozápadní Francie/Akvitánie je tradiční - jako z francouzských filmů devadesátých a nultých let, na kterých jsem vyrostla. Není vůbec kosmopolitní. Dovolenou tady tráví Francouzi, pár Holanďanů a tři Španělé. V pobřežním surfařském městečku Capbreton slavném svým dlouhým dřevěným molem ještě z dob Napoleona III. chodí půvabné Francouzky po korzu v nádherně vzorovaných šatech, všichni kouří, živě si povídají a po jídle si dají dezert nebo drink. Nebo oboje. Velmi Mitnik.
Úterý
Úplně jsem se zamilovala do Toyen. Ač její životopis od Andrey Sedláčkové máme doma už roky. Ač režisérku a spisovatelku Andreu Sedláčkovou mám moc ráda a obrovsky se mi líbila všechna její beletrie (Moje pařížská revoluce, Každý něco tají a Téměř nesmrtelná láska). Upřímně - tu bichli o první dámě surrealismu jsem zkoušela číst, ale mně prostě literatura faktu večer před spaním nebaví. Na letošní cestu do Francie jsem si ji však koupila jako audioknihu a prožila s ní fantastických víc než třináct hodin.
Dětství v Praze, cesty do Paříže, druhá světová válka na Žižkově a druhá půlka života i dvacátého století opět v Paříži. Poslouchali jsme s mužem a žasli. Povídali si o ní, zase poslouchali a zase žasli. S něčím jsme velmi souzněli, něco nechápali. Smáli jsme se. A když Toyen odešla na onen svět, podívala jsem se přímo v Paříži na ivysílání na film o ní a na dalších našich cestách si na youtube poslechla přednášku Andrey Sedláčkové v Městské knihovně v Praze, kterou vám taky naprosto doporučuji, protože tam zaznělo mnohé, co si A.S. do knihy nedovolila napsat, ale všichni jsme si to mysleli.
Jsem šťastná, že tu knihu mám doma - budu si jí listovat kdykoli na mě sedne splín, kdykoli se mi bude stýskat po Paříži. Nekonvenční a statečná Manka Čermínová je moje hrdinka.
Kéž bych příště v Paříži měla tolik času, zajít na adresy, kde bydlel.
Žádné komentáře:
Okomentovat