Když
byl Martin Veselovský minulý školní rok mým hostem v semináři Mediální
výchovy, pozval mě také na exkurzi k nim do redakce. První
týden v listopadu u nás na gymnáziu tradičně patří zájezdům, výletům,
návštěvám, a tak jsem se dohodla s editorem DVTV Janem Ouředníkem a
v pondělí ve dvě jsem spolu s dvacet studenty stála dole na recepci
karlínského komplexu Rustonka.
Čekali nás oba pánové, v civilu a se srdcem a humorem na dlani. Vyhradili
si na nás dvě hodiny, představili svou internetovou televizi, a pak dali
prostor dotazům studentům. Já tam v čele seděla vedle nich a dost mě
rozhodili. Už léta si myslím, že můj koncept seminářů, kdy si zvu do školy
skvělé hosty, je výborný. Ti dva gentlemani však na otázky studentů dokázali ve
stejnou chvíli jeden kývat hlavou a druhý jí kroutit. A mně došlo, co je lepší
než host. Dva hosté!! Vzájemná dynamika, shoda i neshoda otevíraly diskuzi
ještě víc, šlo se pod povrch, padalo více otázek, zůstávalo více otazníků.
Martin byl vtipný a laskavý, jak už ho z mých textů znáte. Vyfotil
si nás i sebe, když mu přišlo upozornění od BeReal. Utahoval si ze svého věku,
a ještě více z věku starší Daniely a vysvětloval, proč je potřeba, aby v DVTV pracovali mladí lidé, včetně žen čerstvě po porodu. Ale hlavně chtěl vědět, co si studenti
myslí – koho by do DVTV pozvali oni, odkud berou informace o světě, komu nebo čemu věří
a nevěří.
Jan byl důstojný a otevřený každému hostu, každé celebritě z každé reality show. Řekl nám, který host jim v rozhovoru zvedne čísla sledovanosti i předplatného zaručeně i to, že to ten bývalý snowboardista o sobě moc dobře ví. Řekl, stojíc hned vedle Martina, který rozhovor skončil příliš brzy a který příliš pozdě a proč to bylo blbě. Řekl, že dobrý rozhovor má hotový svůj titulek ještě dřív než vůbec začal. A upřímně popsal, jak mu dnes opět někdo volal s finanční nabídkou, že si rozhovor na DVTV koupí.
Dvě hodiny utekly, jako když luskne. Pak nás všechny poslali
vyčůrat a pozvali do studia na živé natáčení. Posedali jsme si natěsno vedle
sebe na zem na kamery, Daniele maskérka přepudrovala nos, technik přeleštil
Prontem stůl, zvukař všechny hosty ozvučil. Paní Drtinová se režiséra dokumentu
zeptala, jak se správně vyslovuje název filmu Dajori, a hlavní hrdinky, jak se jmenuje její sestra. Paní byla nervózní, Daniela na ní mrkla: „Nebuďte,
to bude dobrý, to jen ta světla tady svítí jako při výslechu.“ A měla
pravdu, ostrost technických lamp byla šílená a napětí ve studiu rostlo. Režisér
filmu ještě stihl říct, že film režírovali dva, ještě s kolegou, to už ale
paní Drtinová řekla, že si nezapamatuje, ale že má jeho jméno určitě sám někde
zmínit. A pak zazněl pokyn z režie a šlo se na to.
Romská
žena popsala, co se ve Varnsdorfu stalo, kde bydlí a proč si mohla vzít
prozatímně do péče děti rodičů, kteří se ne svou vinou ocitli v bytové tísni. Zaznělo,
jaká v tu chvíli byla pomoc tamějších sociálních úředníků, přesněji
nepomoc. Proč jsou Romové negramotní nebo jaké ona sama měla dětství. Když
vyprávěla, jak jí dvě malé děti nechala i její vlastní sestra a už se pro ně
nevrátila, tekly mi slzy a nos jsem si tiše otírala do rukávu košile.
Nevím to, ale náhoda to být nemůže. Že moji studenti elitního
pražského gymnázia museli vidět právě tento rozhovor. V domácím úkolu to
bylo půl na půl, jestli by si rozhovor sami na sítích pustili, každopádně
nehybně pohnutí jsme byli ve studiu všichni. Až na další hodině ve škole jsme
se dozvěděla od dvou kluků, co využili nabídky dívat se na rozhovor ze střižny, že i tam se plakalo. Je mi 43 a už dobře vím, že já svět nezměním. Ale mých patnáct
let praxe ve škole mi už dovolilo učit osobnosti, které dnes hýbou světem – od
Paříže až po Kyjev. A proto věřím, že tato moje letošní dvacítka taky dokáže
něco dobrého. Jsem šťastná, že rozhovor viděli. Jsem šťastná, že
brečeli. Věřím jim a věřím v lepší budoucnost v jejich rukou.
Když rozhovor skončil, kamery i světla zhasla, hosté i my jsme se ve studiu
vyfotili, byl ještě kratinký prostor se zeptat paní Drtinové. Ptala
jsem se jí na míru nervozity před rozhovorem i jak se jí samotné na sebe pak
ex-post kouká. Ona se ptala studentů na jejich studium, současné i budoucí,
mluvila o své dceři, jejich úspěších i jejím mateřském strachu o ni. Když jsme
se loučily, stiskla mi tahle nejostřejší žena české žurnalistiky ruku
překvapivě jemně.
Děcka pak už spěchala ztemnělou Prahou - do autoškoly, na tréninky, domů. My jsme
si s Janem ještě něco dořekli a byl konec. I když jak se to vezme,
pro maturanty to byl dost možná začátek.
Skvělá reportáž, Rosi!
OdpovědětVymazat