Dorota Ambrožová: Poslední léto

Aneb jak přežít školní rok.

Zachovejte klid. Přijdou časy. A ty budou navzájem kolidovat. Přijdou termíny. Z nich deset stihnete a na jedenáctý zapomenete. Přijdou seznamy. A na nich ne všechny položky budou nutné, potřebné či správné. Proto je nutné to prodýchnout, zachovat klid a rozvahu. Nepanikařit, nelehat si čelem na kuchyňskou linku.

Dejte tomu čas - ono si to sedne. A zatím si přečtěte můj knižní tip.

V románu Poslední léto jsem byla všechno - dospívající dcera patnáct až dvacet, její nemožná matka i učitelka na gymplu. Už dlouho se mi nestalo, abych se v knížce ztotožnila se všemi postavami. V každé jsem se tolik viděla! Debutující dílo jsem četla na pláži na Korsice a byla jsem nadšená. Tak nadšená, že jsem skvělé pasáže musela mužovi číst nahlas.

Někdy začátkem prosince se máma chvíli strachuje o moje kamarádky, jestli třeba vůbec existujou a tak. Pořád se vyptává na Radku a navrhuje, jestli bych ji nechtěla pozvat někdy na čaj, že bychom spolu mohly upéct cukroví. Jako kdybychom byly nějaké děti z Bullerbynu.

...

"Ty se tomu směješ, mami?!

Tak to jseš fakt dobrá!", hodnotil mě nejstarší syn, když odstavce z knížky slyšel taky.

Knížka je o křehkém dospívání. O koukání na svět a dospělé - a hledání se v tom. O vlastním těle a vlastních hodnotách. O tom, že odpověď "To je individuální" asi není ta nejlepší. "Mami, co jsou to hodnoty?", ptá se hlavní hrdinka své matky. "To je individuální", zní její odpověď. "Mami, jak dlouho je správné po úmrtí člověka držet smutek?" "To je individuální", zní jindy. "Začínám být alergická na slovo individuální," glosuje si pro sebe mladá holka správně.

Taky jsem z jiného úhlu viděla, jak moc můžou tlačit a bolet i otázky a výroky učitelů na střední. Pokládám úplně stejné. "Co chcete dál dělat po maturitě?" "Tak co Vás baví?" "Ale dál studovat byste měl(a), Vy na to máte"! Dorotě Ambrožové se výborně povedlo vylíčit náctiletou kočku, která dělá koniny, citlivě a se sympatiemi. Je to drzá držka, kterou nemůžete nemilovat. Hlavní Hana vám nastaví upřímné zrcadlo. Vaší pubertě, vašemu rodičovství, naší společnosti.

A o čem ta knížka je? O naplněné/nenaplněné lásce s dvojnásobným věkovým rozdílem, o první lásce s klukem, o sexu, o snech a nadějích. O provokaci, kouření na balkóně a malování. O prvním podnájmu, první brigádě, o Klubu experimentálního sexu. O cynismu a zranitelnosti, i když to nejdřív vypadá, že po naší Lolitce vše steče jako po pláštěnce, až na to že vůbec. Novela Poslední léto je pecka tohoto léta. Tu si přečtěte - protože z ní se bude dát čerpat celý rok!

Jak jsme byli na Korsice

Vyjeli jsme z Prahy v šest ráno, nicméně evropská doprava tuto srpnovou sobotu byla ještě hustější než jsme doufali, a tak jsme do Janova dorazili až večer. Ujet tisíc kilometrů nám bohužel zabralo celý den a v přístavním městě jsme si oproti plánům stihli dát pouze večer, s mužem vdechnout láhev vína na půl a šli jsme spát.

Ráno nás čekalo trochu paniky a zmatků s Google Maps a podúrovňovým naloděním se na trajekt, ale nakonec jsme to zvládli včas - zpocení a šťastní jsme zamávali Itálií a vydali se směr korsická Bastia. Dopolední čtyřhodinová plavba byla paráda. Hráli jsme scrabble, četli si, opalovali se na palubě a všecko to završili výborným obědem v lodní kantýně. Že jsme v lahodném Středomoří nám bylo jasné každý soustem, každý lokem, každým italským šprýmováním obsluhy s námi.

Do kempu jsme to pak měli už jen slabou hodinku a v naturistickém resortu Riva Bella jsme zůstali celých čtrnáct dní.

Cestovat po Korsice není snadné. Zacpané pobřežní cesty se vlečou a překonat hory z východy na západ a zase zpátky chce pevný žaludek i nervy. Ty zejména na couvání v serpentýnách míjíte-li se s obytným vozem, karavanem či s karavanem s dvojitou nápravou. Úsměv na tváři vám pak naopak vždy  vykouzlí italské autíčko ve zpětném zrcátku, které se vás mezi zatáčkami snaží stůj co stůj nějak honem předjet, vás - líné sedmimístné rodinné vozidlo. To je pro Korsičany typické, švihají to na silnicích ve svých fiatcích o sto šest, přesněji tak sto šedesát za hodinu.

Ale i tak jsme si nenechali ujít návštěvu hlavního města Ajaccia, zmíněnou Bastii, luxusní Saint-Florent i Porto Vecchio skoro na jihu. Koupali jsme v moři i v řekách. A jeden tip pro vás, který my nikde nevyčetli, v pondělí mají všechna muzea a památky ZAVŘENO. Korsičané nejsou Francouzi, Korsičané jsou zcela svébytní a naprosto hrdí Korsičané; původní, nespoutaní, divocí a sexy vintage, jen v pondělí mají zcela tradičně zavřeno!

Pro zpáteční cestu z Korsiky jsme zvolili noční plavbu trajektem opět na trase Bastia - Janov. Naposledy jsme povečeřeli ve městě a těšili se do naší kajuty. Byla to pro nás všecky premiéra a šli jsme do ní s dost romantickými představami. Hned ve futrech prostorné čtyřlůžkové kajuty nám však došel dech. Klimatizace jela na tak malinkatý výkon, že se v lodní místnosti nedalo skoro dýchat - bylo tam šílené vedro a absolutně chyběl kyslík.

Zděšení mého muže bylo o to silnější, že se mylně domníval, když jízdenky letos v lednu kupoval, že jsme za rodinnou kajutu zaplatili děsné prachy. Proto on očekával titanikovský luxus a dostal pěkné, čisté, ale VAKUUM. Já si ale v životě zakládám na tom, že jsem děvče do nepohody, a tak jsem nás  všechny vytáhla do baru na palubě, kde to žilo, hudbu pouštěl DJ a prosecco teklo proudem. Děti měly své baby bubliny v plechovkách, my v kelímcích a z lodi jsme pozorovali vzdalující se světla nočního ostrov i hvězdy na nebi. V deset jsme šli spát. Tedy ...

Děcka usnula hned, já na chvíli taky, David vůbec. V kajutě bylo vážně šílené vedro, i když jste skoro neměli pyžama a otevřeli jste si dveře na chodbu. Muž se v jednu chvíli zcela zoufalý rozhodl, že se půjde aspoň projít. Jenže se mu nechtěly ani obouvat tenisky, ani po tmě hledat triko, a tak došel k závěru, že aby chodil orosený, polonahý a bosý nad ránem po lodi, to je asi moc.

V 5:30 nás pak naštěstí vzbudila posádka, že připlouváme do cíle - my ale oba stejně nespali. Zmuchlaně jsme se na sebe podívali, dali si sprchu, v kantýně fantastické italské cappuccino, řekli si, že i cesta je cíl a vydali se opět tisíc kilometrů domů. 

Merci beaucoup, Corse! Au revoir!

Arrivederci!

Saint-Florent

A co Vy s středomořské ostrovy?

Lítáte nebo také raději dáváte přednost svému autu?