Jak jsem učila šít v malotřídce

Já věděla, že mám na to pozvání kývnout.

Já věděla, že má smysl vstávat v pět, jet dlouze po D1 a poznat daleko na Vysočině výjimečnou školu s ještě úžasnější paní ředitelkou.

Podala mi ruku ve dveřích, uvařila pořádné kafe a všechno mi řekla. Kdo to tam u nich vedl dříve, proč ona sama ještě před pár lety vedla kavárnu a proč dnes znovu učí. Co by tady ve vesnické malotřídce chtěla dokázat, v čem jsou její žáci skvělí a jak je učí, že na výletě v Brně se cizí lidé na ulici nezdraví.

Pak jsme šly učit a vyráběli se školáky i předškoláky ze školky jednoduché jehelníčky, a někteří z nich udělali jehelníčky Minecraft a někteří tanky se špendlíkem jako hlavní. A všichni kluci krásně šili, a když přišla přestávka na svačinu, přišli za námi a zcela spontánně nám začali vyprávět o tom nejhezčím, co spolu ve škole zažili.

A já tam stála uprostřed velké třídy té malé školy a říkala si, že toto přesně nás učili na fakultě. Že jako učitelé možná jednou budeme ti nejvzdělanější lidé, které naši žáci v životě potkají. A že si toho máme vážit a taky na tom pořádně makat. A právě toto jsem měla minulý pátek možnost na vlastní oči poznat. Jak někdo vidí ve své práci smysl. Jak někdo dobře věděl, že by za dlouhá léta ve školství mohl taky vyhořet, a tak odešel. A jak se po čase zase vrátil, protože učit děti má pro něj skutečný přesah. Protože učit děti někdy znamená měnit jejich životy. Protože učit děti znamená, že můžete změnit i svět.