Bohužel ne mojí, ale od maturity třídy, kde jsem měla tu čest být třídní.
A potkat se s nimi ve vinohradské hospodě minulou sobotu - bylo za odměnu. Stejně jako je kdysi učit. Jakkoli celý náš společný příběh začal záměnou. Už jsem měla desky pod paží, už jsem si to důstojným krokem mířila do třídy, když tu na mě hvízdnul kolega/tělocvikář Petr, že si třídy vyměníme - že budu třídní éčka, a tak se stalo.
Byl to osud a já tak měla možnost potkat přes třicet výjimečných lidí, včetně těch kteří s námi ve třídě pobyli jen chvilku, přišli a zase odešli. A co to bylo za lidi? Distingovaní, vnímaví, vtipní a velice inteligentní. Když se mě stejná děcka teď v pivním pubu ptala, jestli jsou dnešní studenti jiní, váhala jsem, jak kulantně odpovědět. Studenti jsou pro mě totiž stále stejní. Pořád učím stejné typy - vzorné studenty, držkaté provokatéry, oldschoolové týpky, hezouny, sportsmeny, ty s velkou absenci nebo ty s velikým smyslem pro humor. A když jsem jim to řekla, hned se mě B. zeptala: "A co jsem byla já?"
I v naší třídě bylo tenkrát všecko, a navíc láska; ze kterou jsou dneska na světě už dvě krásné dcery. Zatím! Tu dvouměsíční jsem si na srazu i pochovala, zatímco jsme všichni s dojetím vzpomínali na lyžák, kde "to všechno" začalo, na zamčený pokoj a další lyžaře, kteří tu noc neměli kde spát. Vzpomínali jsme i na to, jak jsem si tam děcka definitivně zaškatulkovala - podle toho, jak na lyžích padali. Byli tací, co půlku dne provzdychali na svahu, jak už nemůžou a padali kolmo na záda, kdykoli slunko jen trochu vysvitlo, aby nachytali do tváře alpský bronz. A byli taky tací, kteří se naprosto vymleli v lesním free ridu, plivali sníh a popadali dech, a když jsem se pak večer H. ptala, jak je mu - řekl, že nic, že to si jen tak lehl ... Prostě sněženky a machři v Rakousku 2010.
A jak jsou na tom sněženky a machři dneska? Rodí děti, pracují v korporátech, pracují jako projektoví a country manažeři. Moc jim to sluší a vůbec se nezměnili. Smějí se nahlas, posílají se háje, překřikují a chodí kouřit ven, stejně jako na gymplu. Jsou plaší i sebevědomí. Pohotoví i mimo. Všechno samozřejmě viděno optikou třídní učitelky, které se lichotit a pozorně naslouchat prostě má. Ať už upřímně nebo předstíraně. Ať už teď nebo před mnoha lety.
Myslela jsem si, že se za nimi na sraz stavím na hodinku a pojedu zpátky domů do vsi. Ale než jsme probrali všechny, kdo u nás na gymplu nedostudovali. Než jsem zkusili vygooglit všechny, kdo za námi na sraz dorazit nemohli. Než jsme se snažili dopídit, kdo má s kým dítě a kdo se rozvedl, byla jedna ráno! Než jsme stihli probrat náš společný adaptační kurz na začátku prváku a komu stálo za to napsat si na vizitku, že (ne)má rád tvrdý porno. Kdo se tam s kým poznal a jak ... Akorát, že jsme s jednou studentkou tehdy skončily na chirurgii, to si nepamatoval vůbec nikdo. Ani ona!! Zatímco já z toho tehdy měla šok a bála jsem se, že ve své nové roli selžu. Že nebudu umět pískat volejbal jako v lize a ona už nikdy nebude mít pravou rukou v pořádku. Ale dopadlo to dobře.
...
Dnes je týden po třídním mecheche a já jsem pořád dojatá.
Jak se jim všem hezky daří, že mají úspěch a ještě nemají břicha. Jenom to těhotenská.
Moc vám to přeju, děti moje.
Žádné komentáře:
Okomentovat