Učitelka on-line

David Balcar - majitel Nemléka - měl k nám na gymnázium dorazit jako host ekonomického semináře v pondělí 4. května. Nejdřív jsem si pomyslela, že jej stejně jako řadu věcí před ním prostě budu muset zrušit, pak jsem si ale u šití poslechla rozhovor se ředitelem Smíchovské průmyslové střední školy Radko Sáblíkem a ten chlap mě tak namotivoval, že jsem se rozhodla zkusit učit živě!

Zavolala jsem Davidovi, který se vším souhlasil, i když s určitými obavami. Nebyl si jistý, jak on-line přenos zvládne zpracovat ruchy z patnácti mikrofonů všech studentů plus nás dvou. Navrhla jsem mu tedy, že můžeme streamovat od nás ze zahrady, aby všichni kromě nás měli vypnuté mikrofonóny. Nemlého se totiž vyrábí v továrně s mlýnem dole u nás na vsi, jenže to bychom zas oba museli mít roušku a mluvit s ústenkou na tváři hodinu a půl v kuse - to by bylo dost o hubu.

Nakonec jsem do toho zkusila jít po hlavě, nainstalovala si do počítače program zoom.us, teď o víkendu to cvičeně zkusila s mužem, Kubkou, mými rodiči a sestrou, které jsem všecky rozehnala s jejich telefony u nás po domě a společně jsme vysílali. Vše vypadalo prima a já nakonec nezapomněla ani na úplně první radu, kterou mi před časem dal můj kamarád, evropský právník: "Miru, hlavně se namaluj! Některé moje kolegyně na to teď nedbají a já pak na monitoru nestačím zírat ...", poučoval mě Miloš.

Nuže, nalíčená a v modrých šatech sedím před svým notebookem toto pondělí v 13:25. Přes celý počítač se promítá akorát moje hlava a mě na chvilku popadne panika, co když se vůbec nikdo ze studentů nepřihlásí. A ta náhlá ataka se smísí ještě s jistou obavou, jestli dokážu besedu s mladým podnikatel s ročním obratem třináct a půl milionů dobře odmoderovat i na dálku. Jestli budu umět studenty fajně vtáhnout do tématu a oslovit natolik, aby se ptali sami a spontánně. Ve škole by se mohli s otázkou hlásit hned, i vykřikovat. Četli by z hosta jeho nervozitu či sebevědomí. Vše by bylo přirozenější, uvěřitelnější - váhání, pravda i lež.

Než jsem se z toho všeho ale stihla složit, snad na vteřinu přesně v plánovaný začátek 13:30 se přede mnou začalo objevovat jedna, dvě, tři, ... patnáct známých tváří, včetně našeho hosta. Rázem jsme byli komplet a já hleděla na ty velké děti, se kterými jsem se ve škole naposledy potkala 9. března, aniž bychom tušili, že se loučíme tak na dlouhou dobu. A bylo mi milé hned zjistit, že za ten šílený koronavirový čas nikdo z nich neztratil nic ze své otevřeností, laskavostí, upřímnosti i (ne)hrané znuděnosti.

V čem mé studenty nemléčný David Balcar podnikatelsky i lidsky inspiroval či odradil, jaké byly jeho byznys začátky nebo kde se vidí za pět let - to už zůstane jen obsahem mého ekonomického semináře vysílaného on-line. Já si z toho však odnáším i vlastní veliké nadšení! Spojení přes zoom.us totiž fungovala naprosto skvěle, studenti měli vypnuté mikrofony, a když měli chuť se zeptat, prostě zvedli ruku a já je vyvolala. Tázali se, jejich dotazy na Nemléko měly šťávu, souzněli s vegenskou životní filosofii i nesouzněli s vegenskou životní filosofii. A když nám na konci zbyla ještě chvilička symbolicky do zvonění - můj spokojený entuziasmus málem vystřídaly slzy v očích. To když mi studenti začali říkat, jak se jim daří - jak si přejí zpátky do školy, jak zvládají samostudium nebo jak litují, o co přišli. Dojalo mě to. Ale aspoň jsme se hned domluvili na dalším společném setkání s novým hostem v červnu.

A jestli mě čtete někdo, kdo jste zatím neučil naživo přes počítač, ráda bych vás také podpořila a dodala vám kuráže. Je to skvělé, rychlé, poctivé! A pro mě ta radost z opětovného osobního setkání s mými žáky byla nabíjející jako poslední dva měsíce máloco!

...

A zatímco jsem zoomovala, za zdí vedle běžela Želvy Ninja siesta.

A všechna čest a klobouk úplně dolů matkám, co s dětmi v zádech teď učí živě pravidelně. Jste hrdinky doby!!