Měřím 174 cm

To abyste věděli, jak velká je moje velká kabelka. Čas na oversize je teď totiž přímo ideální. Nadměrné svetry a k ním nadměrné tašky, to je podzim jak vyšitý.

Něžně geometrický vzor Korálků
jsem pro něj zkusila namixovat nejen s černou, ale i červenou, modrou nebo zelenou koženkou.

...

Kabela má na šířku čtyřicet pět a na výšku třicet pět centimetrů. Ucha jsou pořádná a i dno je rozšířeno.

Slibuji, že tam se vám vejde celý váš svět!

Detail korálků - jen se ozdobit!

Tak ať se vám líbí a ať to všecko unesete!

Zen žen

Vybíhám z auta, roztáhnu ruce a vysoce zvedám kolena. Paroduji běh Phoebe v Central parku a v tom se to stane! Vůbec nevím co, ale najednou ležím natažená na zemi a Petra nad mnou se směje. Zkouším vstát, ale vůbec to nejde. Sama se totiž směju dvakrát tolik. Pokusím se znovu vzchopit, ale opět se dokážu jen nadechnout a zvonivě rozchechtat. Napotřetí se mi podaří nějak se seškrábat z chodníku, na koleni díra jak Brno a já vím jediné. I kdybych už neřekla jedinou vtipnou historku, i kdybych příští dva dny ani jednou nezvedla číši na zdraví oslavenkyň, do historie této oslavy už jsem se zapsala.

A jestli jste se lekli o mé zdraví, tak se nebojte. Na cestě k chatě Rabštejn byla vychechlaná dlaždička, která mi podrazila nohy, nicméně pády nestřízlivých bývají zpravidla měkké. To víte, cesta do Zábřehu byla dlouhá, my se v kupé potkaly už tři, a zatímco jsme z vlakového spoje posílaly ostatním aktuální fotky na společný chat, nová přezdívka Pražské bubliny nám sedla myslím přesně. Ale aby to nějak nevyšumělo - všech nás třináct žen čekal jeden víkendový přechod Jeseníků a k tomu paralelní non-stop oslava čtyřech čtyřicátin. V pátek večer byl dort, táhlé zpěvy a svižné tance a v sobotu hned z rána jsme na to skočily. Ono taky ujít dvacet pět kilometrů a přes tisíc výškových metrů není jen tak.

Holčičí tahy horami mají milion výhod. Na zádech s malinkých batůžkem si stihnete navzájem povyprávět skoro všecko. Která bývalá spolužačka se dala na ezo cestu a dnes je kněžkou vodních masáží. Čí sestřenice si z účelové lásky vzala cizince. Nebo kdo si výhodně omotal okolo prstu paní na finančáku, když ji půjčil domů svou kabelku, aby si podle ní ušila vlastní. V téhle historce však Alča váhala, jestli si tu hobby|ušitou tašku nemá od státní úřednice i koupit, aby se z nich staly úplně největší kámošky - za všechny prachy! Na Ztracených kamenech si celý náš dámský gang našel pro změnu kamaráda, protože kam jsme se hnuly, tam nás byl ochoten kdokoli fotit. A když nám nohy ztěžkly, plácly jsme sebou do trávy s výhledem na kameny Petrovy. S hlavou rázem nejlehčí jsme se zase smály; historkám, parodiím, přeslechům a parodiím přeslechů. Až mi zůstává rozum stát, že jsme takhle volně ležící okolním turistům připadaly jako cvičenky jógy. Zatímco my posilovaly maximálně svaly pánevní dna.

Na chatě Ovčárna pak došlo k menšímu nedorozumění. Prostě než si sedne okolo stolů třináct šťastných dívek, než si každá odskočí, než se vrátí, než si přečte lístek, prostě tamější číšník místo aby rovnou přinesl šampus, raději sám vybublal při čtrnáctém dotazu: "A jakou máte polívku?", protože tekutý oběd už o půl šesté večer neměli žádný. A když se ho pak Kačka místo na hotovku ptala, jestli by nebyla nějaká ta rychlovka, zaraženě znachověl ve tváři a odešel. Finální výběh na vysílač Praděd jsme již absolvovaly ve dvou družstvech, rychlejší první - který dorazil na místo v 18:48 - si zcela vyžral u neochotného personálu sdělení, že objednaná večeře se podává jen do sedmi a pak už nebude nic. A tak jsme honem volaly bujařejšímu týmu B, co si dají a navrch k tomu objednaly ještě čtvery borůvkové knedlíky - jako dezert. "Ale ty vám stejně přinesu najednou s jídlem", zavrčela na nás servírka přes pult, na kterém byl přilepen vzkaz hostím: Na baru neobsluhujeme! Jenže my se najedly, ubytovaly v suterénu, kde šla okna otevřít jen z vrchních paland a dál si pokračovaly ve svém narozeninovém mejdanu. Smály se na účet svých mužů i dětí. A vzpomínaly na loňskou Lysou horu, kde za nás účet překvapivě zaplatil nečekaně se zjevený švagr oslavenkyně. Pohádka na dobrou noc nebyla, ale když nám pod nohami proběhl jakýsi hlodavec, šly jsme k půlnoci spát všechny jako myšky.

V neděli v 6:27 jsme v pyžamech a čepicích totiž už stály venku, abychom viděly východ slunce, všechny se po tisíce společně vyfotily a šly to zase dospat. I když vlastně škoda každé chvilky, kdy nejsme spolu. Kdy si nesdílíme kuchyňské rady i knižní tipy. Kdy neřešíme autoservisy i autoerotiku. Kdy neplánujeme další společné dovolené nebo znovu a znovu vzpomínáme na minulé, třeba na lázeňského mistra, který nás v sauně na Šumavě přišel zkontrolovat snad sedmkrát, a to nás tam nahých žen leželo jen šest.

Být ženou je krásné a být s ženami ještě krásnější. Odpadne machrování, přibude upřímnost. Je více času, ale nepije se méně. Míň je jen péče o druhé a více zas soustředění se na sebe. Na každý svůj krok do jesenického kopce, na každý svůj nádech na kyslíkový dluh při stoupání vzhůru. Zpocená záda až na gaťky a rty fialové ne od rtěnky, ale od borůvek. Tak zase za rok spolu aneb jak my říkáme: mít přechod každý rok!

Pipasik: Můj dům

Je nádherný! Tvůrčí sešit o domě snů. Společně s chlapečkem Hugem a jeho psem se v něm můžete přestěhovat - vybrat si typ stavení, spolupracovat s architektem, chodit po stavebních úřadech, zařídit si vlastní pokoj nebo naprojektovat svou zahradu.

Pipasik-knížka od Jitky Musilové a Zuzany Šulekové vás a vaše děti poetickým způsobem provede od stavitelských vizí, přes pravidla urbanismu až po ergonomii interiéru. Má kouzelné ilustrace, zastřenou barevnost a je překrásně tištěná. Autorky ji určily školním dětem, ale bude-li s ní pracovat někdo jako Týnka (o Vánocích jí budou tři), užijete si společně hlavně nepřesné stříhání a tolik oblíbené lepení papírů. Předškolák si podle mě nejvíc nadchne kreslícími zadáními a úkoly, pro které je tam čisté plochy velkoryse dost. A kdo už umí číst a psát, sám se dozví třeba o možných stavebních materiálech či co je půdorys a řez.

A pak je tady ještě trojrozměrný papírový domek s kočkou za oknem, který si můžete sami složit a slepit a který je tak ťuťu ňuňu, že malé děti si jej okamžitě zamilují ke hraní. A velké děti, tedy my, jej zatouží mít jako designový kousek na svém pracovním stole.

Tohle stěhování si opravdu užijete!

...

Lehký sešit se vám pěkně vleze do každého kufry na cesty.

A dá se i hezky stočit - mě napadlo do mikulášské punčochy, kdybyste už chtěli první tip na zimní dárek.

Plánek města - i k dokreslení, protože v něm chybí třeba nádraží nebo sportovní stadion.

Stavbu různých tvarů a úkol k správnému přiřazování jejich čelních a bočních stran.

Nehotový půdorys domu a jeho zařizování malinkým nábytkem.

Snový pokojík.

A 3D modýlek. Ke kterému si můžete z Pipasik-sešitu vyrobit i stromy, keře nebo terasu.

Dům v domě.

Se sešitem o skoro padesáti stránkách
se vám do rukou dostane nejen pečlivě připravený výtvarný nápad na dům a nové bydlení, ale také dost papírového materiálů, které vám vystačí minimálně pro tři děti.
...
U nás si lepili a dokreslovali i Kuba i Miki. I Toník a František od Zuzany. 
A ještě stále máme dost nevyužitých odstřižků a papírečků po celém domě. Tak ať je i u vás f u r t  p l n o!

Jak se fotila kampaň

S fotografem Janem Přibylským jsme se prvního dubna domluvili, že spolu budeme fotit začátkem června. Znali jsme se ze soutěže Maminka roku a Honza se ke mně i k mým kabelkám vždycky choval moc hezky.

Na smluvený termín však hezky nebylo vůbec, a tak jsem obvolala modelky a kabelkový mejdan jsme zkusili posunout o týden. Večer předtím i v onen čtvrtek pak bylo od rána krásné počasí. Což jsem tedy nevěděla od pohledu ven, nýbrž všechny tyto informace jsem vykoukala z telefonu, který mi se svými meteorologickými aplikacemi pomalu začínal přirůstat k ruce. Honza k nám měl dorazit okolo druhé a to už jsem měla napečeno, na stole s ubrusem nažehleno a vedle toho ve váze voněly i pivoňky. Když Honza přijel, znovu jsem mu vylíčila svou představu fotek a ukázala podobné|dokonalé snímky na pinterestu. A zatímco H. jednou rukou chutnal štrúdl a druhou hladil tašky a já mu vysvětlovala, proč některé z nich jsou vyztužené ronofixem a jiné vatelínem, když v tom se to stalo. Začalo pršet. Předpovědi hlásily letní bouřky a nespletly se.

Honem jsem letěla sklidit ven ze stolu a doufala, že to byl jen aprílový žertík v červnu. Když jsem podlahu besídky, kde jsme venku měli fotit, vytírala mopem asi po čtvrté, začínala jsem mít malinko vlhké oko a ani holky modelky na mě nenechaly niť suchou. Přes messenger mi začaly pískat zprávy s fotkami s černou oblohou z Prahy a Andreiny stížnosti, že přes ty kroupy, co jí buší do kapoty, neslyší hudbu uvnitř v autě na cestě k nám. Klára, která si již dopředu rezervovala u nás doma sprchu, aby byla na foceníčko svěží, prý už zmokla a nyní dá přednost fénu. A paní na hlídání od Katariny se - asi z náhlých změn tlaku - udělalo nevolno, a tak ji pohotová Kačka doma honem posadila k otevřenému oknu. Otevřená tlakem vody ve stejnou chvíli byla i víka kanálů u nás na vsi, které nestíhaly fungovat. Letní bouřka se do toho totiž najednou obula sakra pořádně, a kdybych tehdy měla jen minutku, tak se snad rozbrečím - mou vysněnou představu nových Mitnik fotek vzala voda. Jenže čas nebyl, skočila jsem totiž do auta a jela na nádraží pro Petru, protože v tom lijáku nešlo důstojně udělat ani krok.

V šest hodin večer, kdy jsme měli začít fotit, kdy u nás na zahradě začíná běžně zapadat oranžové slunko a kouzlí něžné měkké světlo, pršelo furt a zkušený fotograf suše konstatoval: "Tečeme." Jo, měli jsme zpoždění. A zatímco si vyfiknuté a překrásné kočky v kuchyni pochutnávaly na Davidových chlebíčcích, já lítala jak hadr na holi opět s mopem venku. Zpocená, mokrá, zoufalá. Takhle jsem to nechtěla. To je v pytli. A ani ta tma, že jsme doma museli začít svítit, neměla být.

Když pak déšť náhodou ustál, posadili jsme modelky na mokré židle na suché ručníky a šlo se na to. Holky si hrají na holčičí mejdan, Honza fotí a já to kontroluji na notebooku, který je schovaný pod deštníkem. Stop. Měníme jedny boty, další krasava si upraví kozí nohy a jedeme znovu. Z pocukrované bábovky se mimo záběr ofouká pryč cukr a fotíme. Tichý Honza je šoumen a rázem zpoza foťáku řve na celé kolo: "Óoo, ona čeká dítě, co to asi bude, no, podívej se tady, černobílé děcko, samá šmouhá a flek, no, ten je krásný jak tatínek." A holky se chechtají. Měníme kabelky, ubíráme dekorací z přeplněného stolu a jedeme dál. Dokonalý snímek i s ultrazvukem je za hodinku hotov a holky se jdou proběhnout. Rozuměj fotíme, jak si společně vykračují - akci, kterou Honza civilně nazval Pochod. Kočky se do sebe zavěsí, úsměv od ucha k uchu a ucho kabelky na rameno - fotíme! Holky si zprudka vykračují, Honza s fotoaparátem před nimi honem couvá a já to všecko se smíchem točím na telefon. Podle fotografa dámy málo vykopávají nožky, a tak si dáme ještě jedno kolo. Druhé, udýchané třetí, desáté. A pak se to stane a na naší zahradě vážně vyjde slunce, které se holkám nádherně opře do zad.

Všechny čtyři krásky mi byly oporou celou dobu a dotáhly to až do výborného finále, kdy se převlékly do mých šatů a nafotily vzadu u garáže ještě polodetaily s rosistickými kabelkami. A když padla poslední klapka mého vlastního scénáře, padla tma. Tou dobou už všichni oblečeni ve svém poposedávají okolo večeře, aby si stihli doříct novinky o svých společných známých, o bývalých spolužačkách, o bývalých kolezích z práce; o showbusinessu. A když už holky musí domů, zůstává jen Honza. Aby mi řekl, že se mi diví, že jsem to nevzdala. Ale to už od něj poslouchám jen na půl ucha. V tu chvíli totiž klikám jeho fotkami v notebooku a dojatě se koukám, jak se to všecko povedlo; jak to fakt pěkně nafotil. Energicky, barevně, teple. S noblesou a mateřskou(!) láskou. S vtipem. S detailem. A s ženskou krásou. Co říkáte?

Domácký catering u nás v kuchyni.

A původní stůl, který se bez vikslajvantu úplně zvlnil. My totiž fotili se lnem!

Skutečné rekvizity.

Jak správně držet kabelku.

A jak správně fotit kampaň.

Jsou tak krásné!

A jdeme na pochod!

Chvilenka nudy.

A Mitnik jako věčný runner.

Vidíte ho? Vidíte to slunko? Je to tam.

A ještě - za nafocení pozadí celého focení i mého věčného pozadí děkuji moc
našemu Filipovi (14) z ulice.
Vůbec nechápu, jaké štěstí to na mě v životě sedlo - mít tak nádherné kamarádky i talentovaného souseda zároveň.

Tři roky e-shopu

V září dva šestnáct jsem udělala krok stranou od slušného ryta šití kabelek na přání a zkusila skočit do neznámých vod internetového prodeje. Pocit, kdy stojím tenkrát nad prknem, v ruce krejčovské nůžky a chystám se střihnout do hodně barevné látky si budu pamatovat už navždy. Celým tělem mi projela čirá panika: "A co když si tu kabelku nikdo nekoupí?" Se šitím na přání jsem totiž byla pěkně v závětří, vy jste si zaplatili zálohu, já ušila. (Skoro) žádné riziko podnikání a tempo práce odpovídající poptávce.

Otevřít si e-shop pro mě znamenalo postavit se k vám hezky čelem a čekat, jestli mě budete chtít. A on-line obchod s kabelkami mi za tři roky skutečně v mnohém ukázal, jak jsem se ve svých představách mýlila. A pořád se učím. Jaké vzory kabelek se vám nejvíc líbí a jaké se dobře fotí. Jak velké mají být skladové zásoby malých kosmetických taštiček. Můžu si vůbec dovolit pomalu obrátkové zboží. Jak si opečovávat své stále se vracející zákaznice? Nebo jak to že jste všichni ochotni chodit si do poboček Zásilkovny.

Image e-shopu zůstávala po celá ta léta stejná; stejné banery, stejné moje barvy, stejná panenka s taškou. Teprve až dneska do něj vlítly čtyři staro|nové kočky. Přijely k nám na zahradu, daly si kafe a bábovku, a pak zjistily, že jedná z nich čeká dítě.

Holky, děkuji vám, že jste se staly mými tvářemi!

...

A vy, čtenáři, některé z nich už znáte, některé zas z časopisu a jiné pro vás budou shooting star. A že hvězdy jsou to všechny! Poprosila jsem je, poslala jim scénář a datum, nakázala šatník i vlasový styling. A ony všechny do jedné řekly Ano. Ano samozřejmé, potěšené, skromné, čímž mě dojaly. Neptaly se proč. Netvrdily, že nemají čas, i když ho nemají. Nekladly si podmínky, neporoučely si vůbec nic. A když se pak blížil den D, začaly mě šokovat svou péčí o sebe i nákupem nových šatů.

Ve scénáři měly napsány své role - kdo bude Salma Hayek a kdo LP, proč ale nakonec musely přijet v úplně jiný den, kdo na poslední chvíli pohlídal všechny čtyři děti jedné z modelek, proč se během focení nevratně poškodil náš stůl z antiku, a jestli jsem se během toho nekonečně se opakujícího deště chtěla tehdy oběsit na cross body uchu od kabelky, o tom vám napíšu zas příště.

Foto: Jan Přibylský.

...

Tak ať se vám u mě líbí - v obchodě i doma. 

Ať mě v těch fotkách poznáte. Mou práci. Ať víte, co šiju, co piju, s kým žiju. Ať víte, co nosím.

A ať i vás stále baví nosit kabelky Rosy Mitnik.

Menorca

Nenašli jsme, co jsme hledali. Dlouhé, syrové pláže bez lidí - jako loni na Sardinií. Španělsko nás však objalo tak hřejivou a bezprostřední náručí, že jsme hodili za hlavu všecka očekávání a zcela podle menorského zvyku jsme nakonec hodili přes hlavu i své plavky.

Bydleli jsme na jihu, dvacet minut od hlavního města Mao a malinký ostrov projezdili křížem krážem. Na Menorce zpravidla z parkoviště ujdete ještě dost(!) metrů, než se zchladíte v moři, nám se ale dost potvrzovala nepřímá úměra - čím horší cesta, tím krásnější pláž. Rozkošná cala Mitjana je dostupná jen půlhodinovou procházkou borovicovým hájem a k obří Platja de Cavallerii s rudým pískem zas dokráčíte celí brunátní ve tváři po mnoha dřevěných schodech. Na samotný konec našeho dvoutýdenního ráje ve Středomoří jsme si chtěli nechat calu Macarellu, leč ve chvíli našeho poledního příjezdu už tamější parkoviště mělo plno, a tak místo tohoto skvostu smějícího se snad ze všech turistických pohlednic jsme si jako náhradníka vybrali Platja en Bosc; plážičku, která by svou přírodní uzavřeností ze stran a tyrkysovou hladinou moře taky z fleku mohla být poštovní hvězdou!

Září na Menorce přineslo vítr a vlny, ale zas odválo hosty. A tak se nakonec místem, kde jsme se slunili celkem třikrát a tedy nejvíc, stala velmi velkorysá, zlatá pláž Son Bou. Když jsme na ni se slunečníkem, dekou, nafukovacím krokodýlem a studeným melounem dokvačili prvně, nemohla jsem tam vyfotit jediný snímek. Luxusní místo bylo narváno k prasknutí. Čisté čiré moře a široširé výhledy nás sem však přitáhly i podruhé, kdy plážová hustota sympaticky řídla a do foto záběru už nám nelezli cizí. Stejnou pláži jsme se pak odměnili i na velké finále v den před odletem domů. Tehdy ranní zatažená obloha asi všecky přemluvila, aby zůstali doma, a tak tentokrát už jsme si tam - nevěřícně zaskočeni - váleli šunky sami.

Komorní město Mao i turistická Ciutadella nás dojaly. Úzké uličky, strakaté praporky natažené mezi nimi a v každé jedné hospodě nejmilejší profící. Vstřícní, autentičtí, žoviální, pohostinní, akční. A měli rádi naše děcka! Číšníci španělských podniků nás svou péči "nutili" se k nim stále vracet a ochutnávat jejich uvařené mušle, tresku na šalotce či espresso Martini a pochutnávat si tak (na životě).

...

K úplné spokojenosti na dovolené by můj muž ještě chtěl, abych odložila foťák. To nedokážu, ale dala jsem pryč ze sebe úplně všecko ostatní a po letech při plavání zase zažila onu volnost, neomezenost pohybu a kůže. Když nic nebrání vašim zádům pořádně zabrat v dlouhé tempo, když vás nic netáhne na hýždích. Jen voda a vy. Svoboda těl. Muchas gratias!

Cala Mitjana.

Velký vítr a malinké medúzy na naší domovské pláži Punta Prima.

Naše oblíbená pláž Son Bou.

Přístav v Mao.

Pláž De Santo Tomas.

Rudá pláž De Cavalleria.

Platja en Bosc.

Tak nakonec fakt prázdno na menorských plážích a zážitků v nás plno.