Hiroshima, Mumbai, Prague

Poslední komponent mé knížky je v Praze. Máme TO!

Ale ještě jsem TO neviděla na vlastní oči, a tak tomu furt nevěřím. Ostatně celá cesta Toho na svět byla pořádně trnitá. Když jsem na úplně prvním našem společném setkání v Hračkotéce představovala vydavateli a výtvarnici mé knížky svůj vlastní projekt, uvedla jsem, že TO bude součástí knihy. Že je to praktické, krásné, frčí to a nikdo jiný v Česku to ještě nemá. A víte, co oni všichni? Hleděli na mě jak telata na nová vrata, ale protože Jana a Baru z Hračkotéky jsou skutečné dámy, tak jen malinko pootevřely ústa, upustily si trochu páry z nosu a nahlas řekly pouze: "Rosi, ty jsi teda ambiciózní." A protože tomu nikdo moc nevěřil, vzala jsem si opatření Toho na svoje bedra já.

Vygooglila jsem si a oslovila sedmnáct českým firem z oboru, aby se nakonec v reálu ukázalo, že podle mých představ ono zboží dokáže vyrobit pouze jedna jediná, severočeská. A s tou jsem taky jednala více než půl roku o technických detailech, velikosti, odstínech barev a sama doma testovala opakovaně vlastnosti Toho. V posledním kroku před objednávkou se však všecko jedním mailem zhroutilo. Ukázalo se, že daná společnost není schopna (ochotna?) vyprodukovat TO v průměru, který my poptáváme. Nejde to. Neumí to. Nebude to. A basta. Víc se se mnou nechtěli bavit. A pro nás zase 762 mm bylo nemožných, nestohovatelných, neekologických, škaredých.

A tak jsem začala sondovat po Praze, rozesílala e-dopisy po přátelích, známých a machrech z řemesla, jestli by někdo nevěděl, jak dál. Ptala jsem se i nejkrásnější a nejvyšší výtvarnice Andrey Tachezy a ta mi řekla, že by TO taky hrozně ráda měla, ale prý TO vyrobit nelze, leda v Americe a v šíleném počtu kusů. I v další zprávě na počítači jsem měla odpověď, že i jiná šikovná papírenská společnost po Tom sama touží. Prostě všichni TO chtějí!!! Ale nikdo TO nemá ... I popisovala jsem tuhle mou patově infarktovou historku mému tatínkovi - strojaři, zatímco já pekla narozeninový dort Kubovi a taťka mi louskal vlašské ořechy na další, Mikešův dezert. A víte co táta? Poradil mi, ať se vykašlu na celou svou literární kariéru, koupím si stroj a začnu vyrábět TO. Jo, můj taťka v sobě ironii a úspěšného podnikatele nikdy nezapře.

A zhruba ve stejné chvilce, kdy jsem si rukama od těsta chtěla protřít své skleněné oči, blikl na mě ze schránky mail, ve kterém bylo řešení. A ač v pátek navečer, hned jsem žhavila telefonní linky, otravovala cizí lidí a s hračkotékovou Janou si navzájem ječivým nadšením pištěla přes sluchátko do ucha: že TO máme, že jsme to dokázaly, že to dokážeme! Prostě jsme si TO objednali přímo z Japonska.

Ostatně samotné TO ze země vycházejícího slunce pochází. A všichni taky víme, že japonské TO je nejkvalitnější, nejvoňavější a nejkrásněji zní. A na rozdíl od české firmy od nás Japonci nepožadovali ani žádné omezení barev. Prostě nádhera, obrovská radost a ještě větší vzrušení. Pak už "jen" stačilo zaplatit a v kalendáři si napjatě odškrtávat den po dni, kdy z Nipponu vyrazí kontejner směr naše adresa. A od sedmnáctého května co chvíli fascinovaně šilhat na tabulku firmy UPS (viz výše), jak se naše zásilka má, kde zrovna spí, kde právě snídá.

A zatímco vy si tady v klidu čtete, já už možná rozbaluji jeden ze dvou doručených balíků, možná do něj skáču, bořím ruce až po loket. prohlížím si každý jeden kousíček a Janou a Baru, hračkotokovými dvojčaty ze Školské 24, se mačkavě objímáme, že už-je-TO-tady! A přitom, kdo by hádal, že nás ze sakra štichu vytáhne právě rusovlasá paní, které jsem před lety šila kabelku.

PS: A až TO budu mít opravdu doma, řeknu vám konečně CO TO JE.