Mé setkání s Květou Pacovskou

Na autorsky komentovanou prohlídku své výstavy vplula útlounká Květa Pacovská jako poslední.

A pak začala. Mluvila velmi civilně. A velmi tiše. Ostatní ani nedýchali. Byla krásná. Ošperkovaná, Ovráskovaná. A vtipná. Velebila tvar čtverec. Černou (dokonalou) barvu. Vzrušující křížení. A čísla. Prvočísla!

Představila nám koncept své výstavy. Zmínila díla, na která už nevybil prostor. Mluvila o svém profesním životě. O její výtvarné výuce za našimi hranicemi. Byla komická. Mnoho věci relativizovala. A pár z nich se i vysmála.

A já si nakonec z druhého patra Městské knihovny odnesla mezní zážitek.

Její knížku, kterou jsem si s Kubou vybrali v prodeji na pokladně už v listopadu,

která je otevírací

a zavírací

a prořezávaná

a děravá

a hravá

a hravější

mi totiž paní Květa na závěr podepsala.
...
Věnování přes celou stranu pojala jako obraz. Svou tolik štíhlou rukou vykreslila každé písmeno.
(Až jsem jí pak narychlo hlásila, že našemu Mikulášovi spíš říkáme zkráceně Mikeš.)
Při finální autogramiádě pozdě večer byla paní Pacovská k neuvěření.
Chválila nám jména dětí, ptala se na naše studium, na vnoučata, každému třásla rukou.
A navíc všem grátis věnovala přání, zase se svou uměleckou signaturou.
...
To mé jsem ale obratem dala kamarádce, která zatím sedíc na zemi stihla před svátky obtelefonovat všecky své příbuzné a známé,
zatímco já v řadě s knihou pod paží na malířku lačně čekala dobrou hodinu.
Jenže tohle stání stálo za to!