Všechno nejlepší

Přesně dnes můj taťka slaví narozeniny.
A my mu neseme ...

ručně vyráběné leporelo.
...
Udělali jsme mu vlastní knížku. Ze společných fotek.
Ty jsem si nechala ve fotolabu vyrobit a klukům je už dopředu předvystříhala.

Z postav na rodinných snímcích se tak stali trošku animované postavičky nebo papírové panenky,
ale chlapečci z nich měli velkou radost
a Miki si při poznávání známých tváří přímo výskal!

Základem nám pak bylo pevné obdélníkové leporelo, které máme z Hračkotéky.

Hned na začátku se ale ukázalo, že jsem v plánovaní udělala strategickou chybu, totiž že připravené lepidlo v tubě jsem měla jenom jedno.
A to se Mikeše dotklo, neřku-li ho naštvalo!
Měla-li jsem proto ve vteřině volit, zda má mladší syn vypít Herkules nebo sníst bílou pastu, volila jsem pro něj raději tuhou stravu,
a tak na Kubku zbylo natírání fotek štětcem.

Což bylo malinko náročnější.

Ale zas lepkavé kapky občas na nesprávných místech dali knížce už od začátku jistou řekněme patinu.

Kubulda se ale nedal, překážku překonával a plnil jednu stránku za druhou.

Zatímco Mikenda už nás nedočkavosti předběhl o krok a začal si sám razítkovat.

Ono hlavní eso z rukávu jsem totiž vysypala až za chvilku.
Byla to mnou vyrobená razítka ala Myyna: foťák, který je taťkovou celoživotní vášní.
A šedý papoušek žako, kterého si pořídil před deseti lety, naučil ho mluvit a vybavil mu klec větší, než my se sestrou měly dětský pokojíček.

Pravda v kombinací s rychlými Kubovými pohyby a mým ne zcela mistrovským razitkářským uměním
obtisky vypadají spíš jako automatická pračka a orel,
ale vy nejste žádné gumy, vy to pochopíte!

A protože hoši jsou hoši, nemohla se naše publikace obejít ani bez autobusů a traktorů a vlaků, které dojely vzápětí.

Už jsou sehraní.

Bráchové.

I když akce to byla místy divoká!

Nicméně tvůrčí dynamika nezabraňovala Kubkovi zároveň i přemýšlet,
takže za chvilku přišel s dotazem, jak jsem já ta razítka přesně vyrobila. A o sekundu později už jsem musela z hlavy vystřihnout obrázek pendolína, překreslit jej na pauzový papír, obtisknout na Milana
a vytáhnout rydlo.

Celý výrobní proces jsem na fotku zachytit už nestačila,
když jsem měla hotovo, byla jsem akorát tak ráda, že jsem měla hotovo a Miki si zatím rydlem nevydloubal oko.

Ale italskou rychlostí mašinu jsme zvládli! A celou papírovou vzpomínku hotovou taky.
...
Teď už jen ovázat velkou mašlí a dárkově balené emoce máme.