pondělí 3. března 2014

Hodinová fotografka


Můj muž pracuje pro dvě společnosti. Jedna z nich si před časem najala fotografku, aby nafotila portrétní snímky všech zaměstnanců pro potřeby prezentace pracovního týmu na webových stránkách.
Můj muž chtěl totéž i pro svou druhou firmu. Ale najal si na to mě. Nikdy jsem to nedělala, nemám žádné vzdělání z oboru, ani zrcadlovku, ani stativ, ani stříbrnou desku, ani asistenta. Do jeho kanclu jsem prostě jednou dopoledne naběhla jen tak, akorát se svým břichem.
Byla jsem trošku připravená - prošla jsem si pár podobných e-stránek a věděla jsem, co asi chci vytvořit. Byla jsem trošku nervózní, ale hormony to přebily.
Vzorní zaměstnanci vzorně připraveni si už v okamžiku mého příchodu pudrovali nosy a nahazovali kravaty. Já vybrala vhodnou zeď s krásným denním sluncem a prosila jednotlivce, aby postupně přistoupili ke mně blíž. Prosím vás, to vám bylo ale hrozně zvláštní. Fotit cizí lidi. Já je vůbec neznala. Ani jejich jména. Maximálně tak přezdívky, které jim muž dává. A pár historek o nich, které se mi stejně pletou. Najednou jsme my dva - objekt a rádoby-fotografka - spolu navázali vztah, ale já byla bezpečně skryta za černou krabičkou, zatímco on vystaven přísnému oku čočky. Oni se styděli. Někteří to skrývali. Někteří mi to řekli. Přitom všichni se živí profesí, ve které jsou tak sebevědomí, sebejistí, rozhodní až drsní.
Udělali jsme vždy několik snímků, s vážnou tváří, s úsměvem a vše pak společně zkontrolovali na obrazovečce foťáku. Někteří řekli, že je to strašné, ale že je to pravda a že jsou spokojeni. Někteří řekli, že je to strašné a chtěli další pokusy. Někteří to ani vidět nechtěli.
Překvapilo mě, jak je portrétování vlastně obrovsky osobní. Ten člověk se vám úplně odevzdá. Navíc, já jsem jim lezla do jejich bubliny. Sahala na ně (jako nejdřív jsem se vždycky zeptala, nebojte), upravovala poletující vlasy, rovnala límeček, tahala košili dolů, tahala (výrazně malou) košili klopami k sobě.
Když pak přišel na řadu David, zjistila jsem v hledáčku fotoaparátu, že má dvě brady. On tuto skutečnost kategoricky odmítl a na oplátku mi začal ukazovat, jak dobře a správně a výborně ho tehdy fotila ta profesionálka. Dost to uvolnilo atmosféru. Smáli se všichni. A následně si někteří vyžádali ještě opakované focení, že se teď cítí líp. Pánové odhodili vázanky (někteří přišli k tomu i v jiné košili, prostě úroveň!), dámy saka. A komu toho pózování bylo ještě málo, mohl se zcela vyžít ve skupinové fotce. Tady už jsem si byla jistější v kramflecích i já, přece jen - partu lidí už jsem fotila. Prostě jsem si jen(!) pohlídala, aby tam všichni měli hlavy i nohy, krajní navíc i ramena a nikdo nikomu nelezl obličejem do obličeje. Oproti víkendovým akcím s našimi kamarády na horách a podobně tohle bylo navíc fajn, protože na fotce nemuselo být žádné dítě, ani nebrečící, ani brečící. Jediný trochu problém byl, jak dva firemní partnery dát co nejblíž sobě, zaměstnanci mezi sebou opticky prostupovali velmi dobře. (Však on muž taky kolektiv tmelí výborně, tolik mejdanů jako oni v práci podle mě nemá nikdo). Ale nakonec se manžel se svým spolužákem z výšky překryl ramenem a celá parta vypadala jako jeden tým! Objekti se na požádání i společně na mě usmívali. V samotném závěru, když už se všichni křenili radostí, že už je jako po všem, vyslovil druhý společník firmy ironickou myšlenkou, zda se nyní nepůjdou ještě společně vyfotit na balkón. A z toho nakonec vznikla fotka nejkrásnější!
Nejen proto že z lodžie mužovy roboty jde vidět na Pražský hrad a Vltavu a Národní divadlo, prostě tu krásnou Prahu. Ale taky proto, že aby všechny tyhle metropolitní highlights vynikly, musela jsem si přinést židli a fotit bandu seshora. Takže si to prosím představte: v šestém patře, na balkóně, stojí na židli, žena v devátém měsíci. A navíc je vám jasné, že já jsem během snímkování ještě pronášela některé ze svým (vtipných) komentářů, však vy mě znáte. Veškerá má dosavadní image paní továrníkové, ženy pana ředitele, šla do kopru. A já se při tom ten den navíc tak vyfikla. I brož jsem měla!
Večer doma jsem se pak doma pustila do úpravy fotek, opět s dosti intimním pocitem. Přes celý monitor počítače jsem rázem měla cizí tváře, ze kterých jsem jasně mohla číst, kdo si v dětství rozbil čelo, kdo má skvělou kosmetičku a kdo naopak hodně špatného zubaře.
Fotky už jsou hotové, upravené, připravené k publikaci. Příště bych tedy své modely více rozpohybovala, ale s mužem jsme nakonec vymysleli takový webový koncept, kdo strohost fotek z občanských průkazů nevadí. A ještě řečnická otázka závěrem. Chcete vědět, co jsem za to dostala? Voucher na mužovy odborné služby v hodnotě tisíc korun. Jako bych těch jeho věčných pravd, mouder a průjevů měla doma málo.

18 komentářů:

  1. úplně si to živě představuju, hlavně tebe na té židli, jsi žena činu, hodna obdivu, fakt! Le

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano ano,
      osmdesát kilo v akci - to je nějaká energie ... :o)

      Vymazat
  2. ......a všechno foceno látkovým aparátem? :))) Jsi dokonalá, já to furt říkám :)))) Zdraví Lada

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A neudělám s tím prostě nic ... :o)))))))))))))))))))))))))))

      Vymazat
  3. a chceš vedieť aká bola moja prvá reakcia?
    hahahaha a celkom nahlas...
    jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem to slyšela až sem ... !!! ... :o)

      Vymazat
  4. :-) to musel byt prima zážitek. Něco na tom je že focení je velmi osobní, já chodím nerada k fotografovi pokud se jedná o portréty...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že jo,
      když nazí ... tak oba ... :o)

      Vymazat
  5. Voucher mě pobavil :-D Třeba půjde vyměnit za romantickou véču nebo tak něco!! :-D Minimálně za tu židli by sis to zasloužila! Já jsem v devátém měsíci musela prosit přítele, aby mě ráno odvalil na kraj postele, abych vůbec slezla.
    Při čtení článku vlastně překvapilo, že už jsi v devátém měsíci. To to uteklo. A za chvíli bude venku další Rosátko!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mami,
      já nemlich tak, v prvním kole!
      Ale teď mám výborného nejmenovaného trenéra Jakuba a jedu jedu jedu ... :o)

      Vymazat
  6. Já jsem též překvapená, že už devátej metr! Každopádně focení muselo být prima! Kolik že těch lidiček tam bylo???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kočky,
      neblázněte, copak jsem slonice ... ?!? ... :o)

      Vymazat
  7. Rosi, měla bych věru rozklepaný kolena! Taková zodpovědnost! A jen tak mezi námi, znám ten pocit intimity, když se ti přes celý monitor rozloží cizí obličej (ale kolikrát i ne cizí) obličej se všemi vráskami a starostmi v očích, byť usměvavých. Zvláštní pocit, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JO JO,
      taky jsem měla "vše" stažené ... navíc, já teď žiju CARPE DIEM aneb není čas, ztrácet čas. Byla jsem celá opocená, protože šanci na reparát už bych asi nedostala ... :o)

      Vymazat
  8. Máš strašně pěkné věci. Jsem opravdu nadšená...jen se chci zeptat, kde kupuješ látky? A nenašla jsem u těch věcí ceny. Prodáváš je? máš ještě nějaký e-shop nebo tak něco?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terez,

      prosím o mail - odpovím ti všecičko!!! ... :o)

      Vymazat