Malý krok pro člověka, ale velký skok pro Rosu

Při letmém letním setkání se s Janou jsme krom jiných světa-problémů řešily i ucha na kabelkách. Co vypadá pěkně. Co vydrží. Co se dobře šije. Já během řečí obdivně čmuchala u Janiny tašky a s veškerou úctou zírala na její dlouhé - posunovatelné - ucho. Takové, co jsem ušít sama neuměla. Jana s očima v sloup ale řekla, že to nejde neumět, že je to prý strašné lehké.

A měla pravdu!

Zde tedy prosím
má úplně úplně první taška s látkovým uchem, co může mít 50 cm, ale klidně i 110.
Jak se vám zachce!
...
(O tom, že jsem to sama po ušití okouzlena výsledkem
zkoušela opakovaně zkracovat a prodlužovat asi tak tisíc krát vám tady radši psát nebudu.)

Nebo libo jen tak dámičkovskou brašnu přes ramínko.

Ananasovo-zamilovanou látku
jsem si původně koupila pro sebe.
Ale z celého srdce díky paní Kateřině, že zabránila tomu, abych měla další - asi tak sto padesátou - tašku s ptáky.
Jste zlatá! ... :o)

Jak jsem měla zážitek

Odjeli jsme s Kubou do přírody. Roztáhnout si hrudníky.

Mezi louky, pole, lesy.

Do Sudet.

To, že spíme v chalupě po Němcích mi kamarádka sdělila jen tak mimochodem - když mi ukazovala, kam si mám dát jídlo v lednici a vysvětlením, co dělat, když přestane fungovat čerpadlo na vodu. O.K., prostě každého historie nebere. Naštěstí ale měla o pár dní později pro mě fajnové překvápko. Na procházce mi ukázala bývalou místní školu a kostel. Místo prázdné. Ale energické.

Večer pak vytáhla film a v jeden okamžik jsme obě začaly pištět. Kousek od jejich plotu se totiž po cestě  - pár lety nazpátek - proháněla na kole krásná Kate ...

... ve filmu Předčítač.

Pro mě typické bulvárně-dějepisné choutky byla rázem uspokojeny!
...
Oscarová herečka.
Reflexe druhé světové války.
Love story.
...
A to všechno tam - kde my s Kubušákem odpoledne taky jezdíme na bicyklech. Oj, to se mi líbilo.
(Jinak filmová scénka je to kratinká, takže jsme ji aspoň zkoukly třikrát.)

A teď zas zpátky do naší pražská reality. 

Po úvodním šoku z odlišné akustiky bytu a ze srostlého obočí na mém nose vás opět zdravím a mávám a přes monitor líbám. Hello!

Galerie Závodný

Všechny nás to vždycky potěší: když o společném volnu můžu aspoň na chvíli zdrhnout.

V pánské sekci vypuká anarchie.

A já si běžím za uměním.

Tentokrát v Mikulově: do Galerie Závodný. Dovnitř bílo-bílého vápence. Aktuálně na výstavu Čestmíra Kafky.

Výstavní prostor je to komorní, v přízemí půl na půl s kavárnou, v patře s klavírním křídlem. Vstupné se neplatí a to je v ceně i výklad historie galerie a rodiny Závodných.

Práce malíře a grafika Kafky jsem si prohlížela jako jediná.

Redukce výrazových prostředků.
(Opsáno z katalogu k výstavě)

Černá torza zmizelých struktur (mlýnek, větev stromu, okna, dozický zámek ...) se ocitají v bílém tichu rozlehlého prázdného prostoru.
Působí osiřele a tajemně, místy téměř magicky.
(Opsáno tamtéž)

Moje nej!
...
"V mých obrazech se objevila bílá, poněvadž je to malování jako každé jiné a nevnucuje se. Mohl bych užít zelenou, červenou, žlutou, ale proč? ... S barvou pracuji stále. Nemyslím na své práce jako na bílé obrazy. Dělám obrazy, jsem malíř. Používám bílé barvy a pojednávám v ní mnoho barev."
Č. K.

A protože z dohodnutého osobního volna mi zbývala ještě skoro půlka času, ochutnala jsem i kavárnu.

A strašně důležitá 
jsem si listovala knihami z jejich prezenční knihovny.
Dámička, co si v deset dopo dá víno.
Koukali se po mně.
A přitom: byl to hroznový mošt!

A o pár metrů jinde:
mé nebohé opuštěné (ne)strádající mužstvo.
V kavárně Petit Cafe - Pala.

PS: A ještě vám nesmím zapomenout říct, že teď zas na pár dní míříme do pryč - takže tady bude chvíli ticho a klid, ale pak to tu opět spolu rozjedeme. Těšte se!

Tak je nebo není?

Kabelku jsme vymyslely společně.
S přehazovačkou, velká brašna, s pevným koženkovým dnem a jemným pavím okem.

Organizér byl pak už jen na mně.

Pro odvážné: barev málo, vzorů hodně.

Kapes milion a jedna klíčová karabinka.

A kvízová otázka pro vás závěrem: 
je to nebo není set?

Café Fara

Na prodloužený pálavský víkend jsem odjížděla se seznamem míst, které rozhodně nemůžeme nevidět.

Klentnická kavárna bylo jedna z nich.

Oceňovaná rekonstrukce historického objektu.

Oceňovaní baristé.

Takže: těšili jsme se velice.

A nebyli jsme jediní.

Hodně hostí, pár čerstvých jídel v nabídce, kmitající obsluha a dětské pískoviště ve stínu.

K tomu tak intenzivní vůně levandule, že ...

... si ji všiml i náš Pražáček.

Namíchali tady zajímavý koktejl: 
původní důstojné a chladivé církevní stavby + nový minimální penzion obložený modřínovými latěmi
+ kovové sezení s francouzským duchem + mobilní prodejna čerstvé zeleniny na voze
+ dámské bicykly s proutěnými koši
+ obří plátěné slunečníky a houpací sítě ve stejném odstínu (mimo záběr).
Jen toho afrického slunce bych trochu ubrala.
...
Výraz muže, prosím, omluvte.
 Nesouvisí aní s exteriérem podniku ani s kvalitou studené rajčatové polévky.
Týká se (jen) čerstvého fleku na jeho kalhotách
aneb jak Kuba opět nedbal našich rad.

Zcela geniální
sešit omalovánek a úkolů, který spolu s mini-pastelkami Kubušák dostal jen tak od slečny servírky.
Najdi pět rozdílů.
Smála jsem se asi patnáct minut - viděli jste už někdy lepší P.R.?

A tady jsem vám fotla ještě kousek stylové toalety,
co mě moc bavil (jako ještě lepší byla WC nádržka, ale to už mi bylo žinantní fotit).
Plus kousek sebe,
kdyby se vám o pár fotek výš zdálo, jestli my tři náhodou nemáme sladěné outfity.
Opravdu nemáme.
Jak vidíte - občas nám to ujede. Všichni tři v proužku, takové faux pas.

Čáryfučka se vdává

Ne-e. Kecám!

Ale na svatbu jde. To zas jo.

Příběh tohoto psaní je prostý.
To si takhle jedno dítě o prázdninovém víkendu usmyslí, že bude stonat. A když mu jeho nejhodnější mamka pod sluncem skákne do lékarny pro meducínu,
cestou ji do nosu cvrknou tyhle šaty (do ořechu baleno v Lindexu).
Béžové botky k nim jsou už zkušené veselkové tanečnice.
Čili - světlá koženka, řvavě kobaltový zip a baby-boy podšívka dovnitř.
...
Modelce laskavé dík za nafocení.
A novomanželům nejen v sobotu vše nej!

Až mi bude v zimě zima

... totok si budu prohlížet.

Dva kohouti ...

... moje intervence ...

... a deal!

A ještě společná fotka závěrem.
Mnoo, máme v albu i ... povedenější ...

Nové Mlýny na šlapadle.

Coco avant Chanel

Potřebovala jsem si lehnout. A pustit film. Tuším, že po třech letech, jsem zase sáhla po Audrey. První půlka mě tradičně moc nebrala, ale od okamžiku, kdy se hlavní postava vrhne na navrhování klobouků a vlastního oblečení, přestala jsem dýchat a jen zírala. Zírala na ní a snila si o sobě.

Po dvou hodinách kina jsem vyskakovala z postele euforická, nadržená, přesvědčená, že střih téhle tašky, na kterou si s Olívkou myslíme už dlouho, prostě vymyslím sama. Přesně jako Coco: rozhodila jsem si materiál na stole, vzala špendlíky, nůžky, křídu a s předstíranou francouzskou elegancí jsem šla do toho.

A XXl-psaní je na světě.

Úplně první prototyp k ukazování není. Na první dobrou jsem totiž špatně vymyslela všívání bočních klínků,
ale druhá verze už je koukatelná.
Zčela ...

... i zboku.

Pistáciová koženka s červeným zipem.

A hlavně to ucha, na ruku durch.
Příští verze bude i s podšívkou. Se musím ale zase zamyslet! Jau.
Užijte si víkend!!!