Jak přežít Valentýn

 

To je sladké Mitnik  d e s a t e r o  na únor.

1. Rovnou a upřímně vám píšu, že svátek zamilovaných miluju. Naši dceru, která přišla na svět právě z čiré lásky, jsme pojmenovali Valentýna. A do domu, který jsme si koupili taky díky ní, jsme se symbolicky přestěhovali právě 14. února.

2. Mám růžový svátek Valentýna ráda, protože není tak šíleně náročný jako Vánoce. Ani soustředěný jen na jednoho z nás z rodiny jako narozeniny nebo jmeniny. Víte, já ráda slavím, co to jde.

3. Všechny oslavy vnímám jako oslavu života. Jak furt dřeme a makáme, a tak si chci na chviličku z toho kolotoče vyskočit. Když mám s kým a když mám co - slavím! Je to moje poděkování. Zastavení se, výjimečná chvilka. Je to radost života.

4. Na nebo okolo Valentýna vždycky chystám hogo fogo víkendovou snídani. Noc předtím peču do srdcových formiček obyčejné jogurtové muffiny s neobyčejně dobrým mascarpone šlehačkovým krémem, po kterém bych se utloukla. 250 g mascarpone vyšlehám s 250 ml šlehačky, dvěma lžicemi moučkového cukru a jedním vanilkovým luskem. Mňam! Ovládnu se, nechám jej hodinu ztuhnout v lednici, a pak už se sama nechám unášet tou lehoučkou, svěží dobrotou.

5. A že je ten Valentýn, posypu navrch hotové muffiny ještě pastelově barevnými cukrářskými srdíčky, co nám zůstaly z Týnčiných narozenin. A pak už se jen těším na to naše líné nedělní dopoledne, kdy si povídáme a řešíme, co jsme si v týdnu nestihli říct; kdy prosecco i vylitý čaj na stole tečou proudem.

6. A ještě plánuji z poloviční dávky perníků měkkých hned (recept u mě už znáte z Vánoc) napéct králičí kousky, kterým jednoduše místo pusy nakreslím bílý křížek. A proč zrovna králičí? To kvůli světoznámé holandské králičici Miffy, kterou doma všichni milujeme a máme o ní ilustrované knížky, ji jako lampičky na čtení nebo vánoční ozdoby na stromeček. A letos se náš Valentýn ponese právě v zamilovaném králičím duchu.

7. U nás je to tak, že na valentýnském stole každý objeví maličkou radost, před dvěma lety děti dostaly stejné bambusové misky na snídaňové corn-flakesy, loni stejnou čirou sklenici s jejich písmeny. Ráda, moc ráda jim všem vybírám stejný dárek; to je na tom, že jsou tři, naprostá paráda.

8. A letos děti dostanou právě Miffy překvápko a muž něco do kuchyně, protože u nás láska prochází i žaludkem. Protože můj muž kromě toho všeho navíc ještě i skvělé vaří.

9. Až to všecko dopeču a nazdobím, prostřu na stůl čistý obrus, ve váze budu mít neučesaný český čoro moro puget, v kuchyni si nachystám na ráno můj slavnostní zlatý servis, a než půjdu spát, obleču taky čisté červené ... říkejme tomu třeba pyžamo.

10. Moje single kamarádka vždy na Valentýna chodí s někým z centra Paraple do kina, což je půvabný nápad. Já kdysi na gymplu právě 14.2 prvně v životě letěla do Helsinek a více růžových srdíček, červených balónků a sladkého kýče jsem myslím dodnes už neviděla nikdy - ale zas láska na celý život z toho byla, to rozhodně!

 A co vy a Valentýn? Slavíte? Neslavíte?

Milujete? Nenávidíte?

Zářijová veselka

Byla to půvabná, profesionální svatba.

Úplně mám radost, že si můžu znovu pobrečet.

...

Jak jsem se fotkám dostala až teď. Byla to nádhera, pot při mém projevu a slzy smíchu celý den.

Buďte šťastní!

Finský příběh Marimekko

Finský příběh značky Marimekko ode mě už dobře znáte. Viljo a Armi Ratia ji v roce 1951 založili v Helsinkách, aby se v následných silných a přelomových šedesátých letech svými obrovskými pestrobarevnými vzory navždy zapsala do dějin módy.

Květinový potisk vlčího máku, finsky Unikko, zná dneska celý svět.

A stejný svět se na konci minulého roku bohužel musel naposled rozloučit s americkým fotografem italského původu Tonym Vaccaro, který se proslavil hlavně jako módní a lifestylový fotograf pro ikonické americké časopisy.

A právě Vaccaro v roce 1964 vytvořil pro Marimekko jedny z nejúžasnějších snímků jejich šatů.

Vznikly pro magazín Life

a já si nemůžu pomoct, ale vidím v nich kousek Mitnik - vidíte to/mě taky?

...

A protože miluju fashion, fotku i otužování,

ráda bych vám při této výjimečné příležitosti nabídla kousek Marimekka pro vás ZDARMA.

Vyberte si u mě dámskou kabelku podle svého gusta

a Marimekko penál vám spolu s ní pošlu jako dárek.

Moje nabídka platí do neděle 29. ledna - ať se vám líbí!

Tony Vaccaro (20. prosince 1922 - 28. prosince 2022)

Parádní parádní snímky u vody.

I my s Katarínou Čechovskou loni fotily Marimekko u Vltavy.

Náhoda?! Nemyslím si.

Šikovný penál na tužky i na tužky na oči zdarma.

S proužkem uvnitř místo podpisu.

Jak přežít vysvědčení

Přesně za týden se budou rozdávat ony důležité bílé papíry - proto dnes sedám k dalšímu 

Mitnik desateru.

1. Na úvod vám musím říct, že jsem vždy měla samé jedničky, pedagogickou fakultu dokončila s červeným diplomem a ve škole jsem na obou stranách - i jako učitelka i jako žák - zažila jen úspěch. Mám školu moc ráda.

2. Na druhou stranu je upřímně si přiznat, že nejvíc peněz v životě jsem zatím vydělala kabelkami a psaním, tedy obory, ve kterých jsem se ani nevyučila, ani je nestudovala. Cestu k tomu, co miluju, co mě samotnou naplňuje a ostatní u mě umí ocenit, jsem si našla i bez vzdělání a škol.

3. Mám tři děti a všechny tři mě zatím naučily, že některé věci jim jdou prostě úžasně snadno a parádně lehce, aniž by se ony nebo my jakkoli snažili. Systém školy je za to oceňuje, jsou to takové lehké jedničky. Jako matka už jsem ale taky několikrát zažila, že jsme se společně učili celý večer/den/víkend a výsledek byl hrozný. To je něco, čemu jsem kdysi jako začínající učitelka odmítala uvěřit. Jsem si myslela, že mi moji studenti i jejich rodiče kecají. Měla jsem za to, že kdyby se každý(!) trošku snažil, musí být přece výborný. To až po třech dětech vím, že to tak není.

4. Až teď vím, že není jednička jako jednička. Ani pětka jako pětka. Některé známky mi nevadí a některé známky jsou mi jedno. U vlastních dětí, stejně jako u svých studentu na gymplu, nejvíc oceňuji zaujetí pro věc, vlastní vloženou energii, poctivost, nápaditost a smysl pro humor. Miluju, když se děcka nadchnou a makají. Miluji, že se děcka učením baví. Miluju, když děcka cítí význam či hodnotu toho, co se učí.

5. Nesnáším chytáky, časový pres, špatně ofocená zadání, čtvrtletky z matematiky po dopoledním bruslení, nesnáším seřazování rostlin podle délky kořene. U svých studentů na gymnáziu nejvíc skřípu zuby, když zatáhnou hodinu. A jaké známky jako učitelka dávám? Nejradši ty nejlepší těm největším bojovníkům. Vždy, když se někdo naučí slovo od slova, co jsem jim sama řekla, skoro se až lekám; tohle je v životě vcelku k ničemu. Vůle, drajv a umění improvizace jsou podle mě mnohem podstatnější a v životě úspěšnější.

6. Navíc po skoro desetileté praxi vím, že za každým studijním výkonem mých gymnaziálních studentů se skrývá něco jiného. Někdo žije v ráji, někomu se doma rozvádějí rodiče, někdo už doma ani není. Někdo má rodiče, kteří bojují s démony, někdo s nimi bojuje sám a někdo mi pak psal dopisy z Bohnic. Není jednička jako jednička, ani pětka jako pětka.

7. A co bych tedy na vysvědčení svých dětí chtěla vidět? Je mi to jedno. Více si přeju, aby se nechaly okouzlit věděním. Aby hořely zájmem. Aby měly učitelé, kteří je v tom budou podporovat. Aby zažily rauš z poznání. Aby objevovaly a žasly. Aby uměly použít, co umí. Aby samy něco objevily, aby v životě někomu pomohly.

8. Naše tři děti chodí do škol státních i soukromých, nemají slovní hodnocení a za týden v úterý přinesou výzo, na které se bude ptát každá jejich babička, každá sousedka, každá prodavačka a bude jim přímo či skrytě naznačovat, že jedničky jsou štěstí. Že jedničky jsou hodnota. Že jedničky jsou něco! Nejsou, a ani není jednička jako jednička, že?!

9. A co je teda štěstí? Co se má ve škole učit? Za co se mají ve škole dávat jedničky? Mít dobrou práci, zažít si ocenění, vydělat víc peněz, než kdy stihneš v životě utratit, to je super. Ale stejně bych svým třem dětem do života nejvíc přála, aby měly to štěstí a našly si k sobě správného partnera, svou spřízněnou duši. To je podle mě největší štěstí v životě. 

10. Souhlasíte? Nebo co ukázal život vám, že je nejvíc? Dá se to učit? A dá se to učit ve škole?

...

Napište mi - jsem zvědavá.

Děcka, užijte si pololetní vysvědčení a užijte si pololetní  p r á z d n i n y!

Šicí workshop na základní škole aneb kolik je vám, paní, let?

Dostalo se mi krásného pozvání přijít představit profesi švadleny do fajn základní školy na okraji Prahy.

Usměvaví druháčci na mě čekali v deset po svačině, a hned co jsem si před začátkem stihla ještě odskočit, označili mě paní učitelce za překvapivě mladou. Asi čekali babičku s velkým palcem a kolovrátkem a ona přišla Mitnik v Marimekko šatech. Ty jsem si vzala schválně, abych dětem ukázala, že z metru látky - a přesně ten jsem s sebou měla taky - si můžete ušít šaty, sukni nebo třeba kabelku.

Po třídě jsem nechala kolovat štočky s bavlněným keprem, potahovkami i hedvábím. Děcka si bezpečně osahala všechny moje krejčovské nůžky, přesná dřevěná pravítka i klasický metr, který máme všichni doma. A nechala jsem je i pěkně si umazat prsty od bílé krejčovské křídy. U šicího stroje jsem jim předvedla, jak fantasticky funguje geniální vynález horní a spodní nitě a proč je jeden steh přesně stejně velký jak druhý.

A aby to nebylo jen o povídání, předvedla jsem jim jednoduchý postup, jak si tady a teď vyrobit vlastní jehelníček - z pruhu kartonu, čtverce látky, hrsti vaty a jedné obyčejné gumičky. Děti si u mě mohly vybrat z těch nejstrakatějších látek, z jakých jsem pro vás kdy šila kabelky a za pomocí dvou paní učitelek a paní asistentky si každý stvořil svůj parádní kousek k šití.

Pak mě celá třída těsně obklopila u stroje a já jim mohla ukázat, jak se šije, jak si neprošít prst nebo taky jak se párá, že ano. Všichni kluci se mě zeptali na úplně každý knoflík, na úplně každou páčku a na úplně každé kolečko na stroji. Chtěli vědět, proč je můj (poloprůmyslový) šicí stroj tak hlučný. Jak dlouho se šijí jedny šaty nebo jak dlouho jedna kabelka. Kde kupuji látky. Kdo mě naučil šít. A taky kolik mi je teda let - ta babička přadlena jim prostě nešla z hlavy.

Když se pak jeden po druhém u mě střídali u stroje, aby si ušili svou první řadu stehů v životě, vyprávěli mi o svých (pra)příbuzných, co taky šijou nebo jak jim maminka ušila polštář, který nebyl vůbec hezký. A taky mi ukazovali své návrhy kabelek, triček a mikin, které zatím namalovali v lavici, když čekali, než na ně přijde u stroje řada.

Děcka, děkuji - bylo mi ctí vaše malé ručičky uvést do světa šití.

Děkuji, že jste sami zmínili, že víte, že některé naše oblečení šijí v Asií děti.

A že jsme se tak spolu mohli pobavit, proč je pro lidstvo a proč pro planetu důležité, aby některé kabelky šila třeba jedna paní z Černošic.

...

A kdybyste i vy chtěli, aby k vám do školy s šicím workshopem přišla kabelková paní učitelka Rosa,

neváhejte mi napsat,

umím šít s dětmi 3 až 20 let.

info@rosamitnik.cz

Jak se fotí kampaň

Půjčili jsme náš dům pro focení půvabné, civilní kosmetické kampaně, a i mně zde přistála parádní role,

o které se mi snad ani nesnilo - Modelka 40+.

Tak to bylo ve scénáři - a co vy?

Taky máte pocit, že zrajete do krásy? Nebo jste tým Zlaté časy jsou pryč?

Fotilo se poctivých dvanáct hodin.

V maximálním počtu deseti šikovných lidí.

Fotilo se do noci a výsledek bude vážně moc krásný - tešte se!!