Šicí workshop na základní škole aneb kolik je vám, paní, let?

Dostalo se mi krásného pozvání přijít představit profesi švadleny do fajn základní školy na okraji Prahy.

Usměvaví druháčci na mě čekali v deset po svačině, a hned co jsem si před začátkem stihla ještě odskočit, označili mě paní učitelce za překvapivě mladou. Asi čekali babičku s velkým palcem a kolovrátkem a ona přišla Mitnik v Marimekko šatech. Ty jsem si vzala schválně, abych dětem ukázala, že z metru látky - a přesně ten jsem s sebou měla taky - si můžete ušít šaty, sukni nebo třeba kabelku.

Po třídě jsem nechala kolovat štočky s bavlněným keprem, potahovkami i hedvábím. Děcka si bezpečně osahala všechny moje krejčovské nůžky, přesná dřevěná pravítka i klasický metr, který máme všichni doma. A nechala jsem je i pěkně si umazat prsty od bílé krejčovské křídy. U šicího stroje jsem jim předvedla, jak fantasticky funguje geniální vynález horní a spodní nitě a proč je jeden steh přesně stejně velký jak druhý.

A aby to nebylo jen o povídání, předvedla jsem jim jednoduchý postup, jak si tady a teď vyrobit vlastní jehelníček - z pruhu kartonu, čtverce látky, hrsti vaty a jedné obyčejné gumičky. Děti si u mě mohly vybrat z těch nejstrakatějších látek, z jakých jsem pro vás kdy šila kabelky a za pomocí dvou paní učitelek a paní asistentky si každý stvořil svůj parádní kousek k šití.

Pak mě celá třída těsně obklopila u stroje a já jim mohla ukázat, jak se šije, jak si neprošít prst nebo taky jak se párá, že ano. Všichni kluci se mě zeptali na úplně každý knoflík, na úplně každou páčku a na úplně každé kolečko na stroji. Chtěli vědět, proč je můj (poloprůmyslový) šicí stroj tak hlučný. Jak dlouho se šijí jedny šaty nebo jak dlouho jedna kabelka. Kde kupuji látky. Kdo mě naučil šít. A taky kolik mi je teda let - ta babička přadlena jim prostě nešla z hlavy.

Když se pak jeden po druhém u mě střídali u stroje, aby si ušili svou první řadu stehů v životě, vyprávěli mi o svých (pra)příbuzných, co taky šijou nebo jak jim maminka ušila polštář, který nebyl vůbec hezký. A taky mi ukazovali své návrhy kabelek, triček a mikin, které zatím namalovali v lavici, když čekali, než na ně přijde u stroje řada.

Děcka, děkuji - bylo mi ctí vaše malé ručičky uvést do světa šití.

Děkuji, že jste sami zmínili, že víte, že některé naše oblečení šijí v Asií děti.

A že jsme se tak spolu mohli pobavit, proč je pro lidstvo a proč pro planetu důležité, aby některé kabelky šila třeba jedna paní z Černošic.

...

A kdybyste i vy chtěli, aby k vám do školy s šicím workshopem přišla kabelková paní učitelka Rosa,

neváhejte mi napsat,

umím šít s dětmi 3 až 20 let.

info@rosamitnik.cz