Slavím výročí. Asi před tisíci lety jsem na konci zimy 2011 odešla z práce na mateřskou. Opustila jsem svůj tichý a spořádaný gymnaziální svět a vydala se úplně jinou (rychlo)dráhu.
Kruh intenzivních plíneček a dudlíčků se mi teď pomalu uzavírá a i já jako učitelka v záloze jsem od svých dětí dostala několik dobrých lekcí. Ti tři naši pidi lidi mě třeba výborně vyškolili v tolik populárním
hygge. Všimli jste si toho taky - že děti prostě nespěchají?! Oni to neumí. Oni to nedokážou. Oni to nechtějí! Můžete je o čase informovat předem. Můžete je varovat. Můžete na ječet, křičet, na kolenou klečet. Můžete klidně i brečet s nimi, ale oni nepohnout. Oni mají svůj svět|zen, ve kterém je hlavně potřeba pořádně
užít si všecky slasti, všechno si prohlédnout, se vším si pohrát, všecko si s sebou sbalit. Naše děti nic nevydivočí; ranní školní zvonek, ani odjezd vlaku. Naše děti jsou výrazně antistresové. A právě ta nekompromisní, plná dětská radost z každého okamžiku budiž mi denní inspirací.
A že mi to asi nestačí jen ve třech kusech, kývla jsem na nabídku a šla v rámci profesního bloku "přednášet" do Mikiho školky o povolání švadleny - všem tamějším dvaceti dětem. Vzala jsem si pod paži svůj bílý stroj, výrazné látky a tradiční Týnku a vyrazila s (mylnou) představou, že jim ukážu, jak se šije pytlíček na hračky nebo dva a půjdu zas domů. Jenže všecky děti bez ohledu na věk či pohlaví moje retro hlučná mašina tak chytla, že jsem nakonec s Týnečkou na klíně šila těch malých bavlněných sáčků přesně dvacet. To nešlo jinak, první paní učitelka střídala baby látky dle výběru předškolního zákazníka, já drchala na stroji rychle rychle jeden kus za druhým a poslední z nás dospělých navlékala šňůrky a galanterní brzdičky. A když už se můj Janome ani na chvilku nezastavil, ptala jsem se dětí já, aby řeč nestála, cože si do pytlíčků budou dávat. Nejčastěji na mě přes své malé|chybějící|rostoucí|veliké přední zuby frkaly, že peníze(!). Snad jen
Toníček od Vrzuzy to měl jinak. Zuza mi pak večer psala, že se sáčkem na krku šel i spát a dovnitř do něj si dal skleněnou zkumavku, kterou jim každému daroval otec-chemik, jenž s dětmi v mateřské školce mluvil hodinu přede mnou.
No, zdá se, že utáhnout na dlouhé niti se poslední dobou snažím kdekoho. I Kubova spolužáka, co u nás byl teď na víkend. Když kluci začali být sami sobě si otravní, pustili jsme se do šití obalů na mobil. Ty se nám tam nakonec tedy nevešly, protože hoši si telefony sami změřili, míry s jistou vůlí přenesli na vybraná plátna, která si s orosenými čely sami nastříhali kovovými krejčovskými nůžkami. Vzniklé obdélníky si sami podžehlili ronofixem a kromě zipu, který jsem jim pomohla všít, si malou kapsičku celou i sami sešili. Finální rozměry nakonec úplně neseděly, ale peněženka (zase?) byla na světě. Navíc ta Vojtova byla fikaně neviditelná. Kamarádovi se podařilo v mých metrážových zásobách totiž najít úplně stejný dezén jako měl košili na sobě, takže si ten optický klam asi umíte představit. A špendlíček na hlavičku oba uhodili, když mi pak nakonec přinesli darovat jejich společný pánský komiks aneb návod, jak si ušít futrál.
Všechny děti světa toho samy umí opravdu hodně! Neumí tedy prohrávat a i empatií se musí učit. S některými si boty prošoupete cestou na logopedii a
jiné holčičky jménem Týnka zas ve dvou letech umí až nevhodně moc příslovcí. Jako co byste jí řekli na to, když ji dáte večer spát a jí se to nezdá, a tak z postýlky řve na mého muže přes celý dům: "On je
snad dole, nebo co?!" A nevynesli byste ji v zubech, když vám u oběda vztekle přes půl stolu odsune talíř plný polívky se slovy: "Ale já jsem ti
přece říkala, že to nebudu jíst!"
Kdysi jsem studenty učila o stoleté i druhé světové válce, dneska se učím sama, jak nespěchat, když doma taky nikdo nekvaltuje. Učím se, jak si ve svých pokynech neprotiřečit. Jak nelhat. Jak nekecat. Jak se nelitovat. Jak uvařit pořádně hustou rajskou. A jak načesat dva culíky z řídkých vlasů.
...
(Vypráví Aňa Geislerová, Jiří Macháček nebo Pavel Liška.)
A jak u nás má každé dítě (systematicky) ponožky jiné kolekce, má každý i svůj jiný dobrodružný příběh.
Něco malinko vám prozradím třeba z pohádky ke Kubovým punčochám, kterou napsala Klára Cvachovcová.
O hvězdici, která četla noviny.
Procítěný příběh hvězdice - frajera Tonyho ve svém humorném začátku skoro až připomíná opravdu povedenou lekci z mediální výchovy. Podmořský ostnokožec se vydá na svůj pravidelný ranní nákup tisku, kdy si vybírá z Oceánské pravdy, Hlubinného zpravodaje nebo Podvodního výplachu. Ale k mání je i obrázkový časopis H20, pro ty, co se jim nechce moc číst.
Zápletka se ale záhy začne roztáčet jinde, Tonymu po snídani není vůbec dobře a nafukuje se a nafukuje, až se skoro nedokáže udržet pod hladinou. Potřebuje proto okamžitou pomoc svých dvou nových přátel s provazem, ale hlavně potřebuje řešení problému na hraně přežití. A dál už vám to neřeknu. Jen naznačím, že půjde o dojemně kamarádský příběh s výrazným ekologickým aspektem, s reálnými prvky našeho světa 21. století. O napínavý příběh ochotné pomoci druhému i pomoci naší planetě, při kterém chvílemi nebudete našponovaně ani dýchat, ale slibuji, že se při něm všichni doma opravdu hodně nasmějete. Malí i velcí!
...
A nakonec ještě dost podstatná poznámka pro nás všechny skladatelky voňavého prádla,
ponožky Nauta jsou na patě očíslovány svou velikostí, čímž se opravdu rychle hledá jejich levá i majitel.
