Stránky

středa 31. května 2017

Samá ruka, samá noha


Čouhají nám z Hojdavaku. Z Hojdavaku Junior.

Originálně jsme v prostoru mezi dětským pokojem a pokojem pro hosty nechali zbourat příčku a zrušili tak malinkatou místnost o šesti metrech čtverečních, kam když jste dali postel, nešly otevřít francouzské dveře na terasu. Když tudy dnes tahám návštěvy, bulíkuju jim něco budoucím salónku - s knihovnou až ke stropu a pohodlným chais longuem. Tak jsme to měli v projektu. Ale žitá realita je jiná. Chlapečci si místo přirozeně zokupovali pro sebe, bez hlubšího konceptu zde postupně nanosili různé použité krabice, kartonové trubky od mých koženek, houpací prkno a mají tady tak svou živelnou herní zónu. Chvíli se ostřelují z papírového tanku, za okamžik z pokojíku tahají všecky své plyšové medvědy a i spolu s nimi se na podlaze přiklápějí obrovským bývalým obalem od sedačky a hrají si na bunkr.

Blbě se mi to vytírá, ale jinak to tady miluju.

A i právě proto zrovna tam, přesně v místě bývalého dveřního překladu, jsem jim nechala zavěsit sluneční Hojdavak, s nosností do padesáti kilo.

A jsou v něm furt.

Dynamičtější momenty

tělocvičného charakteru

střídají chvilky klidu - třeba s vesmírnou literaturou.




(A zrovna toto je mnou zakázaná aktivita: motání se okolo vlastní osy.

Jenže kdo by tomu odolal!)

Kluci v hojdavaku relaxují sólo nebo spolu v tandemu; ještě chvíli je to naráz unese, oba Davidovy syny.



K. nohy a M. hlava.
...
Jsou to jejich legrace, přetlačování se i houpavé momenty odpočinku.


A plátěnou houpačku pro sebe si umí urvat i naše Týnka.


Ta hlavně dopoledne, kdy v hojdavaku sama dlouze spí před obědem.



A teď už prosím nazdar, protože tady zas probíhá nějaká další jejich/tajná hra.

Zatímco já jdu vymyslet, jak teď sezónně hojdavak zavěsíme i do stínu na větev naší jabloně.

úterý 30. května 2017

Cesta do hlubin motoristovy duše


Pomalu se ze mě stává řidička. Fakt!

Mám za sebou svůj první škrábanec na autě, zadní pravý roh. Při couvání. O zídku u školky. Povedlo se mi však ve chvíli večerního přiznání se majiteli auta, které řídím - ach ano, je to David, sehrát pravdivou scénku tak, že manžel očekával auto zbořené nejmíň na padrť, takže nakonec byl drobným poškozením metalického laku vyloženě nadšen a jen jásal objímaje mě jednou rukou kolem ramen: "To zaleštím!".

Mám za sebou první zděšení, že se mi pokazilo vozidlo. Ne, nestalo se tak, jen jsem si s příchodem skutečného jara jednou dovolila za jízdy otevřít okýnko, a proto ono to auto rázem jinak znělo.

Už jsem svezla kamarádku z nádraží, která si jako fanatická fanynka mého blogu myslela, že na mě při uvedení vozidla do chodu rozhodně nesmí mluvit, ale to už bejvávalo! Dva týdny nazpátek jsem vyzvedla v Praze K. a odvezla ji k nám na ves, zatímco jsme si za jízdy zhusta a nahlas povídaly o jejím novém studiu interiérového designu. A to jsme ještě na sebe obě řvaly. Jsme musely. To abychom byly o maličko hlasitější než nejhlasitější Týnka na zadním sedadle, které zrovna tahle jízda nesedla.

A už jsem na Pražského povstání u metra nabrala i svého manžela, i když ten se mi směje, že komicky mávám za jízdy. Že se jedná spíš o taková trhavá škubnutí do stran jednou rukou, zatímco tou druhou volant svírám až freneticky, snad z obav, aby mi neupadl. Ono obecně v mávání za jízdy jsem se musela dost rozcvičit. U nás v městečku se totiž běžně pouští z vedlejší na hlavní, a tak je pak slušné poděkovat. A z vyšší pozice ve své žlutomodré dodávce na mě běžně pravou rukou kyne i náš potetovaný pošťák. Většinou se jen aktivně usmívám, ale na uvolnění rukou od lokte dále už taky pracuju.

A už jsem si řekla, že tím hrkáním od školky ke školce a od konzumu ke konzumu se v řízení moc nezlepším, a tak jsem začala jezdit do Prahy. I když jsem se tak strašně bála, snad srovnatelně jen s porodem. Jednu sobotu jsem zavezla děti do Holešovic na Matějskou, jiný víkend jsem si zkusila "dobýt" Vinohrady, a teď se chci naučit svižně a umě projíždět plnými ulicemi okolo Veletržního paláce a honem hledat náhodné místo k zaparkování mimo zóny. Jinak už jsem zařadila i pětku a šestku a jednou předjela popelářský vůz. A taky jsem se naučila poznávat, ve kterých úsecích pražských cest policie měří rychlost, a tak se právě tam v náhle zpomaleném vozidle slušivě usmívám spolu s ostatními soudruhy řidiči. Pro případnou fotku.

Někdy mi ale úsměv ve tváři tuhne. To hlavně když mezi všemi našimi dětmi vezu i Kubku. On pusu nezavře a při minulé jízdě směr Praha si přál ode mě vysvětlit, kdo je opilý člověk. Popisovala jsem mu osobu pod vlivem slovně a použila i obrat, že "vrávorá". Tohle slovo Kuba ale chtěl více vysvětlit, což se stalo přesně ve chvíli, kdy jsem v Radotíně stála na křižovatce na červenou. A tak jsem využila této statické chvilky a klátila se v sedě za volantem porůznu do stran a předstírala nejistou chůzi ovíněných opilců. Ještě že jsem tak nezkušený jezdec, že si ani nepředstavuju, co všecko (a přesně!) musel vidět řidič ve zpětném zrcátku ve vozidle stojícím přede mnou.

Když jsem pak popojeli dál, položil mi Kubínek jinou otázku: jak vznikají války. Vyprávěla jsem mu zeširoka o územních sporech, pak o touze ovládnout celý svět, a když už jsem se dostávala k Adolfu Hitlerovi, čekal mě vjezd na Strakonickou, a tak jsem synovi řekla, že teď na chvilku končím, abych se mohla pořádně soustředit. Zpomalila jsem, zařadila trojku, vjela do zatáčky, podjela nadjezd, světlo střídalo stín, zase jsem přidala, podívala se do levého zrcátka, do zadního zrcátka, zase levá, sešlápla plyn, zařadila čtyřku a chystala vyjet z připojovacího pruhu, zatímco jsem mlčky slyšela už snad po páté a hlasitěji a hlasitěji jeho položený dotaz: "Ma-miiiiiiiii, proč nemůžeš mluvit, když řídíš?"

A co mě na řízení zatím bere úplně nejvíc? Povolená rychlost. Mám-li někde jet padesát, jedu padesát a ne víc. Prostě padesát a konec. Nacvakám si tempomat nebo kontroluju rychlost, ale víc už na plyn nešlapu. A tohle mě teď pro můj život velmi oslovilo. Už nemuset víc. Ještě odepsat na tento e-mail. Ještě upravit tuhle fotku. Ještě naložit pračku/myčku. Ještě objednat přes internet. Zavolat zpátky. Ještě vytřít halu. Zalít kytky, zamést zbytky. Poslední dobou to furt tlačím, nafoukávám čas, dělám věci rychleji, několik naráz. Zatímco v autě mi nastává najednou klid. Jenom řídím. Rychlost je daná, všechny tři děcka vzadu, a v tu chvíli už po mě nemůže nikdo chtít víc. Je to úlevné. Ten klid. Padá ze mě břímě a jsem spokojená. Mám míru, kterou už nemusím překračovat. JÍZDA S MÍR(K)OU.

pátek 26. května 2017

Kojící móda


Toužím po pohodlí. Se třemi/malými/dětmi mě asi nejvíc tlačí čas, takže poslední, co bych teď chtěla, je aby mně ještě někde na těle pnuly i hadry. Ale ať mám i trošku důstojnosti a formy a tvaru, nejšikovnější jsou pro mě zrovna teď: košile s tílkem. Za posledních svých šest mateřských let jich mám už hodně; vypasovanější, prostřižené i volnější. A snad nejlépe se mi pomalou módou daří unosit ty džínové: pro svou jemnou, dobrou kombinovatelnost a věkům navzdory jsou rifle stále in. A přijde-li na malou Týnku veliký hlad, i ve společnosti s rozepnutým knoflíkem či dvěma se dá kojit zcela nenápadně. Navíc nátělník mi správně kryje všechna patra mého břicha, která i přes blížící se horkou plavkovou sezónu zatím není radno cizím moc vystavovat. A tak vždycky když chci jít ven hezky a (jakože) upravená a s pocitem svěží lehkosti, sahám po košili.

A stejně je to i s mými kabelkami. S nimi vám to bude taky moc pěkně slušet.
Jsou jednoduché, ale precizní a navíc skoro nic neváží.
Ale ještě dřív, než se na ní vrhněte,
přečtěte si, co o mých taškách píší mé nedávné zákaznice, ať jasně víte,
do jaké party budete s námi pak patřit.

...
Milá Roso, před chvíli tu byla pošta se zásilkou od Vás ... Chtěla bych vám opravdu moc poděkovat za tu krásu, která přišla :o). Děkuji za hezká slova, která jste mi napsala i za milý dáreček, opravdu mám ze všeho velkou radost a vážím si toho! Kabelka i taštička jsou nádherné a těším se, jak s nimi budu dělat parádu. A vše tak krásně zabalené, už jen to rozbalování byla radost veliká. Moc Vás zdraví Eva L.

Ahoj Mirko, děkuji za krásné organizéry, milé balení i vzkaz. věřím, že se bude mé mamince líbit. Já už mám svůj v kabelce a jsem nadšená. Život dostal nový rozměr :o) - sáhnu a mám. Bez vysypání obsahu kabelky na prodejní pult. Měj se pěkně. Jana M.

Dobrý večer, děkuji za taštičky - velryby jsou opravdu skvělé. Už jsme vyzkoušeli plavkovou zátěž a nepropustily nic, což se mi zatím u žádné jiné (nepromokavé!) nestalo. Díky! Petra K.

Dobrý den, děkuji moc za krásný čtverec pro miminko - čekáme vnoučka, tak už mu pomalu chystám zábavu. Ať se vám daří. Zuzana J.

Dobrý den milá paní Roso, děkuji vám za tulipánovou kabelku. Velké potěšení mám z vašeho balení. To je opravdu předání hodné dárku. Obdaruji se nejen sama, ale Vy tomu dáte ten obřad. Kabelka je vyvětraná, pochválená, dcerami "schválená". Radostná součást kabelkové základny. Děkuji a číhám na další kousek. Přeji příjemný den s vašimi ratolestmi. Edita D.

Milá Mirko, dneska jsem od obdržela kabelku, kterou jsem si objednala minulý týden jako bolestné za nedávno proběhlý porod - kabelka vypadá skvostně! Už se nemůžu dočkat, až ji provětrám. Mnoho spokojených zákaznic Vám přeje Iveta S.

Dobrý den, organizér dnes v pořádku dorazil a je naprosto nádhernej. Moc děkuju Adéla K.

Milá Rosičko, děkuju velmi, kabelka hned dnes poputuje do kavárny. Ivana I.

Dobrý den Mirko, chci vám poděkovat za krásnou tašku ke kočárku, kterou jsem včera předala sestře k narozeninám. Měla z ní velkou radost! Přeju spoustu nápadů a nadále šikovné ruce. Zuzka B.

Dobrý den, organizéry už dělají radost. Přišly už ve středu, ale bohužel jsem nestihla napsat hned. Moc děkuji i za dárek. Velmi milé překvapení. Mějte se krásně. Lenka B.

Milá Roso, moc vám děkuji za krásnou kabelku a taštičku. Dnes obě v pořádku a krásně zabalené dorazily. Kabelka je přesně taková, jakou jsem si vysnila a dlouho po ní toužila. Taštičku mám jako dárek, ale nejraději bych si ji taky nechala :o). Ať se vám všecko daří! Zdenka P.

Milá Roso, je to už pár dní, co dorazil balíček s organizérem a taštičkou. Stejně vám musím napsat, jak moc se mi líbí a mám z nich velkou radost. Děkuji. Zající teď hlídají vše potřebné pro malého Ondru, který se o měsíc mladší než vaše Valentýnka. A taky je třetí ... :o) Moc vám fandím, Pavla P.

...

Tak to jsme my holky, co s kabelkami chodíme.




Nenápadně hodně zajímavou koženkolátkovou kabelku Káva můžete blíže ochutnat právě tady.



čtvrtek 25. května 2017

Když nemůžete do kavárny, musí kavárna k vám


Děkuji moc karlínské kavárně Parlor a jejímu velkorysému spolumajiteli Lukášovi pak zvláště: za přesně mitnikovskou inspiraci v interiérovém hraní si.

Jejich puntíkaté originální zdi jsem poprvé uviděla loni na podzim a od té chvíle jsem nemohla jinak. A teď mají naši chlapečci nový pokoj. Chtělo to jen: jednu plechovku namíchané pastelové barvy, pěnový váleček o šířce pět centimetrů a vystřihnout si (ne)pravidelné kolečko z plastové čtvrtky. A taky volnou neděli k tomu, kdy větší děti s tatínkem dobývali Praděd; zatímco teta Andrea jako hlavní designový dozor našeho domu si k nám přijela splnit víkendovou brigádu.

A tak zatímco mně byla při vší důvěře udělena funkce Podržtašky, podržděcka a runnera,

Týnečka makající tetě zas pilně vařila kafe za kafem.

Tetka a tečka.

A jejich umění nepravidelnosti.

Bylo to veselé.
...
Jak víte, bydlíme teď na venkově, takže je vám jistě jasné, že tady se nic neobejde bez sousedů.
Proto mimo foto záběr už v tuto chvíli stojí nejkrásnější P., moje kamarádka přes ulici, která nám v papučích přiběhla fandit a radit.

A tak jsme se třeba po drobném váhání nakonec rozhodly přes rastr barvou opusinkovat i strop.


A zde už celá ta dopolední vyprávěnka končí. Máme hotovo. I když někteří vizionáři, jak vidíte, už vidí dál ...
...
Přesto my teď ale hlavně čekáme. Kdo si vzpomínáte na našeho srdečního truhláře,
tak ten stále ještě ladí formu v lázních v Poděbradech a my jej (trpělivě!!!) vyhlížíme.
Kdy se vrátí a kdy na nás přijde řada
a v pokojíčku u chlapečků pak přibudou nové police ve vyzděné knihovně a další otevřené úložné Monte prostory na hry a stavebnice.

...

A co na to děti - mají si kde hrát?


Pohoda, radost a pocit jakoby to takhle vypadlo vždycky.


Prostě normálka každodenní řádění všech třech ve slunné místnosti o dvou oknech.





Dopravní uzlování.

Startování všeho a všech.
...
Vzlétání.



A přízemní parkování.

Snad jen Kubka se ptal, jestli všechny ty puntíky budou v noci i svítit: to by bylo teprv interiérové nebe.

A pokud se vám ten náš přerostle klackoidní Kubínek
zdá stejně jako nám 
na podobnou herní oázu už veliký, tak vězte, že na jeho studijně školním pracovním prostoru už nyní také pracuje.
...
Se (vám) ještě ukáže, ve kterém lokálu jsem se zhlédla tentokrát.