Samá ruka, samá noha

Čouhají nám z Hojdavaku. Z Hojdavaku Junior.

Originálně jsme v prostoru mezi dětským pokojem a pokojem pro hosty nechali zbourat příčku a zrušili tak malinkatou místnost o šesti metrech čtverečních, kam když jste dali postel, nešly otevřít francouzské dveře na terasu. Když tudy dnes tahám návštěvy, bulíkuju jim něco budoucím salónku - s knihovnou až ke stropu a pohodlným chais longuem. Tak jsme to měli v projektu. Ale žitá realita je jiná. Chlapečci si místo přirozeně zokupovali pro sebe, bez hlubšího konceptu zde postupně nanosili různé použité krabice, kartonové trubky od mých koženek, houpací prkno a mají tady tak svou živelnou herní zónu. Chvíli se ostřelují z papírového tanku, za okamžik z pokojíku tahají všecky své plyšové medvědy a i spolu s nimi se na podlaze přiklápějí obrovským bývalým obalem od sedačky a hrají si na bunkr.

Blbě se mi to vytírá, ale jinak to tady miluju.

A i právě proto zrovna tam, přesně v místě bývalého dveřního překladu, jsem jim nechala zavěsit sluneční Hojdavak, s nosností do padesáti kilo.

A jsou v něm furt.

Dynamičtější momenty

tělocvičného charakteru

střídají chvilky klidu - třeba s vesmírnou literaturou.

(A zrovna toto je mnou zakázaná aktivita: motání se okolo vlastní osy.

Jenže kdo by tomu odolal!)

Kluci v hojdavaku relaxují sólo nebo spolu v tandemu; ještě chvíli je to naráz unese, oba Davidovy syny.

K. nohy a M. hlava.
...
Jsou to jejich legrace, přetlačování se i houpavé momenty odpočinku.

A plátěnou houpačku pro sebe si umí urvat i naše Týnka.

Ta hlavně dopoledne, kdy v hojdavaku sama dlouze spí před obědem.

A teď už prosím nazdar, protože tady zas probíhá nějaká další jejich/tajná hra.

Zatímco já jdu vymyslet, jak teď sezónně hojdavak zavěsíme i do stínu na větev naší jabloně.