Cesta do hlubin motoristovy duše

Pomalu se ze mě stává řidička. Fakt!

Mám za sebou svůj první škrábanec na autě, zadní pravý roh. Při couvání. O zídku u školky. Povedlo se mi však ve chvíli večerního přiznání se majiteli auta, které řídím - ach ano, je to David, sehrát pravdivou scénku tak, že manžel očekával auto zbořené nejmíň na padrť, takže nakonec byl drobným poškozením metalického laku vyloženě nadšen a jen jásal objímaje mě jednou rukou kolem ramen: "To zaleštím!".

Mám za sebou první zděšení, že se mi pokazilo vozidlo. Ne, nestalo se tak, jen jsem si s příchodem skutečného jara jednou dovolila za jízdy otevřít okýnko, a proto ono to auto rázem jinak znělo.

Už jsem svezla kamarádku z nádraží, která si jako fanatická fanynka mého blogu myslela, že na mě při uvedení vozidla do chodu rozhodně nesmí mluvit, ale to už bejvávalo! Dva týdny nazpátek jsem vyzvedla v Praze K. a odvezla ji k nám na ves, zatímco jsme si za jízdy zhusta a nahlas povídaly o jejím novém studiu interiérového designu. A to jsme ještě na sebe obě řvaly. Jsme musely. To abychom byly o maličko hlasitější než nejhlasitější Týnka na zadním sedadle, které zrovna tahle jízda nesedla.

A už jsem na Pražského povstání u metra nabrala i svého manžela, i když ten se mi směje, že komicky mávám za jízdy. Že se jedná spíš o taková trhavá škubnutí do stran jednou rukou, zatímco tou druhou volant svírám až freneticky, snad z obav, aby mi neupadl. Ono obecně v mávání za jízdy jsem se musela dost rozcvičit. U nás v městečku se totiž běžně pouští z vedlejší na hlavní, a tak je pak slušné poděkovat. A z vyšší pozice ve své žlutomodré dodávce na mě běžně pravou rukou kyne i náš potetovaný pošťák. Většinou se jen aktivně usmívám, ale na uvolnění rukou od lokte dále už taky pracuju.

A už jsem si řekla, že tím hrkáním od školky ke školce a od konzumu ke konzumu se v řízení moc nezlepším, a tak jsem začala jezdit do Prahy. I když jsem se tak strašně bála, snad srovnatelně jen s porodem. Jednu sobotu jsem zavezla děti do Holešovic na Matějskou, jiný víkend jsem si zkusila "dobýt" Vinohrady, a teď se chci naučit svižně a umě projíždět plnými ulicemi okolo Veletržního paláce a honem hledat náhodné místo k zaparkování mimo zóny. Jinak už jsem zařadila i pětku a šestku a jednou předjela popelářský vůz. A taky jsem se naučila poznávat, ve kterých úsecích pražských cest policie měří rychlost, a tak se právě tam v náhle zpomaleném vozidle slušivě usmívám spolu s ostatními soudruhy řidiči. Pro případnou fotku.

Někdy mi ale úsměv ve tváři tuhne. To hlavně když mezi všemi našimi dětmi vezu i Kubku. On pusu nezavře a při minulé jízdě směr Praha si přál ode mě vysvětlit, kdo je opilý člověk. Popisovala jsem mu osobu pod vlivem slovně a použila i obrat, že "vrávorá". Tohle slovo Kuba ale chtěl více vysvětlit, což se stalo přesně ve chvíli, kdy jsem v Radotíně stála na křižovatce na červenou. A tak jsem využila této statické chvilky a klátila se v sedě za volantem porůznu do stran a předstírala nejistou chůzi ovíněných opilců. Ještě že jsem tak nezkušený jezdec, že si ani nepředstavuju, co všecko (a přesně!) musel vidět řidič ve zpětném zrcátku ve vozidle stojícím přede mnou.

Když jsem pak popojeli dál, položil mi Kubínek jinou otázku: jak vznikají války. Vyprávěla jsem mu zeširoka o územních sporech, pak o touze ovládnout celý svět, a když už jsem se dostávala k Adolfu Hitlerovi, čekal mě vjezd na Strakonickou, a tak jsem synovi řekla, že teď na chvilku končím, abych se mohla pořádně soustředit. Zpomalila jsem, zařadila trojku, vjela do zatáčky, podjela nadjezd, světlo střídalo stín, zase jsem přidala, podívala se do levého zrcátka, do zadního zrcátka, zase levá, sešlápla plyn, zařadila čtyřku a chystala vyjet z připojovacího pruhu, zatímco jsem mlčky slyšela už snad po páté a hlasitěji a hlasitěji jeho položený dotaz: "Ma-miiiiiiiii, proč nemůžeš mluvit, když řídíš?"

A co mě na řízení zatím bere úplně nejvíc? Povolená rychlost. Mám-li někde jet padesát, jedu padesát a ne víc. Prostě padesát a konec. Nacvakám si tempomat nebo kontroluju rychlost, ale víc už na plyn nešlapu. A tohle mě teď pro můj život velmi oslovilo. Už nemuset víc. Ještě odepsat na tento e-mail. Ještě upravit tuhle fotku. Ještě naložit pračku/myčku. Ještě objednat přes internet. Zavolat zpátky. Ještě vytřít halu. Zalít kytky, zamést zbytky. Poslední dobou to furt tlačím, nafoukávám čas, dělám věci rychleji, několik naráz. Zatímco v autě mi nastává najednou klid. Jenom řídím. Rychlost je daná, všechny tři děcka vzadu, a v tu chvíli už po mě nemůže nikdo chtít víc. Je to úlevné. Ten klid. Padá ze mě břímě a jsem spokojená. Mám míru, kterou už nemusím překračovat. JÍZDA S MÍR(K)OU.