Stránky

pátek 30. září 2016

Jak jsme fotily pro e-shop


Nápad i scénář vznikl už v květnu.

Čtyři krásné ženy si spolu vyrazí na kafe. Děti i starosti nechají stranou; kabelky, organizéry a kosmetické taštičky Rosy Mitnik však nikoli! Ty mají jako vždy s sebou.

Oslovila jsem své kamarádky: brunety, bloncky, zrzečky a rozdělila role. Tedy, s rolemi byla malinko potíž - všechny chtěly hrát Mirandu, Charlottu naopak žádná. Poprosila jsem o focení i jedno mladinké kotě, ale nakonec nám to spolu neklaplo a to je dobře. Samotné focení v den D totiž ukázalo, jak důležité pro výsledné pěkné fotky je, aby ženy na obrázcích spolu souzněly. Ale jak to přesně bylo teď pěkně po pořádku.

Spolu se zaneprázdněnou fotografkou jsem si domluvila prázdninový termín. Oslovila holky a všechny společně jsme si našly osm krků, na které jsme ono dopoledne zavěsily všech našich osm děti, co my máme. Já už předtím připravila vizuální nástěnku, jak přesně si fotografický výsledek představuji. Jednu její verzi zaslala mé mistryni fotky Nině Vránové, jinou verzi pak mým modelkám. Co mají mít na sobě, co se mi líbí, co mám ráda. Jakou chci vytvořit atmosféru a jaké kabelky budeme fotit. Rozeslala jsem jim svou prezentaci, ale v čem ve finále každá dorazí jsem nechala úplně na nich. Žádný profi-fitting, to ne. Nechtěla jsem je znásilňovat. Nechtěla jsem jim do toho kecat. To bych si nedovolila. A tím by mi taky utekl jejich esprit.

Jak se nám onen srpnový den blížil, kočky začaly zmatkovat. Že nejsou dost krásné, že nejsou dost sexy na Sex ve městě po pražsku, že mi to zkazí. Ladila jsem přes sociální sítě ještě poslední detaily domluvy s fotografkou, a tak jsem s ní aktuálně sdílela taky obavy modelek. "Neber jim iluze, že o ně nejde", odpověděla mi na to zkušeně Nina. Zasmála jsem se a šla do toho naplno.

Týden předem jsem ještě napsala do svého vyvoleného podniku, zda tam naše hvězdné focení vůbec může proběhnout. Že jsem jejich velká fanynka a letitá tlustá zákaznice. Naše podolská cukrárna Cheecup byla pro mě jasná volba. Obratem mi přišla odpověď: "Milá Mirko, ale my vás přece známe ..." a úplný a radostný souhlas s možnou akci včetně nabídky jejich laskavé pomoci. Úvod samotný mě dost zarazil, nepamatuju si, že bych právě v tomto podniku tančila za divokých rytmu cikánských písní bosá na stole nebo něco podobného. A tak jsem se ve své odpovědi zpátky honem rychle ujišťovala, že jsem jim tam snad nikdy žádnou ostudu neztropila. Prý naopak a tak slovo dalo slovo a venkovní stoleček napravo od vchodu byl rezervován pro nás.









Jedno úterní ráno si pak David vzal oba chlapečky a odfrčeli z bytu pryč. A já, ač měla pocit sdostatku času, začala jsem nestíhat. Chtěla jsem si ještě finálně přežehlit všechny mé ušité kousky, sama se taky trošku domalovat a nachystat pár starých fotek z našeho společného mládí s Davčou, aby se holky měly u kávičky a dortíku nad čím nenuceně pobavit. A to už dorazila první modelka. Jenže já přes samou páru od žehličky neslyšela ani její telefon, ani sms, ani vzkazy přes facebook. "Hej, přiznej se, tys´ na to zapomněla", psala mi na mobil. Zlatá to žena, stepovala přes dvacet(!) minut u nás na chodníku v ulici a neodešla, zůstala. Kočku číslo dvě jsem už pustila nahoru rovnou a sotva jsme si stihly říct nejnovější novinky, už jsme musely letět směr růžový podnik. Holky byly nejhodnější, jako čokoládoví prodejci suvenýrů na italských plážích, každá si na pravé i levé rameno navlékla po deseti kabelkách, já popadla hokejistickou tašku s organizéry a šlo se. Ač o to v tu chvíli vůbec nešlo, já se nedokázala ovládnout a po cestě jim oběma do hlavy ještě vymluvila díru o historii Podolské vodárny, kterou jsme ve spěchu míjely. A to včetně architektonické hádanky, kterou jsem jim zadala k dořešení.

Když už jsme na místě focení byly všechny, začalo to pravé čoro-moro. Za prvé se nám vůbec nehodil černý venkovní masivní dvojslunečník s betonovou nohou, který tam dříve - když jsme s Ninou dělaly obhlídky lokace - nebyl(!!!). Majitel cukrárny se jej snažil aktivně honem přesunout pryč, což se mu povedlo asi o dva (až tři) centimetry. Také aut bylo kolem okolo zaparkováno nechutně více, než by se nám hodilo do záběru. A jedna z mých foto-dívek byla zklamaná, že podle navigace dorazila na Nedvědovo náměstí, nikoli do Bráníka, kde jsme my dvě spolu jednou měly business schůzku a tam že se jí punková atmosféra líbila mnohem víc. "Miru, chceš ten sud?", ptá se mě někdo. Na co sud, snažím se zachovat klid/paniku. Odmítám místní XXL dekoraci s levandulí v květináči nahoře a snažím se dívkám i fotografce znova připomenout, že my si tady dnes hrajeme na New York! Na to holky se hned ptají, co si mohou objednat na baru a já to zarážím, že nic. Že to jim vybere sama fotografka - podle toho, co se nám bude hodit na fotku. Každá tak fasuje jiný dortíček, ale jíst jej zatím nesmí, leč nebojte - jemně usrkávat z nápojů jsme jim dovolily. Pendlování mezi záchodem končí, upravené ženy už mají na sobě ty správné outfity a jde se na to!

Spoušť obrovské zrcadlovky hlasitě cvaká, holky si nejdřív naoko pohlíží pamětník knížku To je moje. Já lítám sem a tam a donáším z obří kupy u vedlejšího stolečku nové organizéry, nové taštičky, nové kabelky. Fotíme detaily a Andrea se ptá, kde mám "nail-modelku". Ach ano, ABíčko den předtím točila reklamu na Coca-colu a je asi zvyklá na o fous větší profi produkci. Jenže tu my tady dnes nevedeme. Nevyřídila jsem si na Praze 4 uzávěr ulice kvůli natáčení, Nina si objektivy taky mění sama a pro vlhčené ubrousky běhám zase já. Amatérismus se však snažím přetlačit entuziasmem. V jednu chvíli okolo nás procházejí dvě velmi zralé, ale velmi šikézní dámy ve slunečních brýlích. Kdybych uměla sama být víc šarmantní a bezprostřední, hned bych je oslovila, jestli by nám nevlezly do záběru. Na to jsem si netroufla, to jen když dlouze chválily mé tašky a prohlížely si je na hromadě vedle, našla jsem odvahu jim vtisknout do dlaně mou vizitku. A to se opakovalo ještě několikrát. Ale pouliční reklama stranou, tady se maká! Hledáček je zaměřen na kosmetické etuje a všechny honem na střídačku hledáme po svých kapsách a kabelkách, co k nim nastylizovat. Klíče od auta, diář, menstruační kalíšek?

Začíná být polední vedro, holky už mají vypito/upito. Nutím Ninu k závěrům zevnitř cukrárny s holkami venku. Nutím ji do závěru s mou milovanou vodárnu. Sama ji (opakovaně) do závěru lezu a Nina na mě (opakovaně) řve, ale jinak: ona mě miluje. To ona mi kdysi napsala, že můj blog objevila přes Hračkotéku, že se ji zdám fajn, a tak že se my dvě budeme spolu kamarádit. A měla recht! Víte, my jsme obě ze severu, z Moravy. A to je prostě něco jiného. My dvě si plno věcí nemusíme říkat, my si rozumíme tak nějak samo. My si navzájem rozumíme našemu místnímu výrazivu s přízvukem na předposlední slabice a my dvě víme, že když mluvíme sprostě, že to neznamená nic vulgárního. My holky, co si holou dupu koupaly v Ostravici ... Ale zpátky k mým čtyřem překrásným rodilým Pražačkám, protože i ty mám děsně ráda - navzdory tomu že nebyly východněji na stanici metra Skalka.

Ještě pár společných fotek na schodech i se mnou, trvá to minutku, ale mně se chce všem přítomným začít líbat děkovně ruce za to, že teď tady pro mě fotí. Na to prostě musíte být typ. Natáčet se, doleva, doprava, nemluvit, otevřít oči, zavřít pusu, rozpustit si vlasy, nohy od sebe, nohy k sobě. Já sama jsem z focení po chvilce nervózní, komandovat všechny mi jde rozhodně lépe, navíc takhle nemůžu kontrolovat výsledek a z toho jsem běsná. Běsná, ale už unavená zároveň, nějak rychle mi klesl cukr v krvi, klesla mi i kolena. Chce se mi už možná jen zůstat sedět na schodečku a s nedostatkem energie mě začnou hryzat v hlavě i poraženecké myšlenky, jestli jsem si pro toto life-style focení neukousla příliš velké sousto. Ale Gábi mi dává dvakrát kousnout do croissantu a jdeme do finále. Vodárna je konečně v záběru, holky lítají sem a tam, stokrát: naoko se zdraví, loučí, líbají, objímají. Jsou skvělé!!! Náš stanovený čas je už dávno pryč. Někdo z nás prošvihl zámečníka v pozůstalostním bytě po otci, někdo dnes "slaví" výročí rozchodu, někdo je žensky nemocný. Pět nádherných žen na místě a já. Já, co mám v tu chvíli okamžitě obrovskou chuť zorganizovat dotočnou. Bez těch otravných kabelek a předlouhého teleobjektivu k tomu. Vždyť to nás jen rušilo! Přes všechny ty rtěnky, dlouhé štíhlé nohy a falešné dioptrické brýle, navzdory fantastickému(!!!) fotografickému výsledku, my jsme ženy ze života. Nahoře i dole, statečné, uplakané, zmatené, zoufalé, ale bojující, nevzdávající se a svým způsobem každý den šťastné. Takové ženy nosí moje kabelky.

Moje ženy ze života.
...
Holky, děkuju vám za to ze srdce! Z obou dvou.

čtvrtek 29. září 2016

Holčičí barvy


Modrá a červená.
Spolu s puntíky a proužky.
To jsem celá já - jak široká, tak dlouhá.







pátek 23. září 2016

Koupili jsme dům aneb nový nekonečný(?) seriál


Dům je z roku 1928.

Když mi David ukazoval jeho inzerát, odmítla jsem se na něj jet jen podívat. Mnohokrát dostavovaný. Přístavek sem, přístavek tam. Mansardová střecha. A hlavní vstup dovnitř přes verandu. "Tak to je jak vila Vilekula, tam už snad chybí jen ten puntíkatý bílý kůň venku.", odvracela jsem oči od monitoru počítače.

Ale jeli jsme. Byl překrásný květnový den. Slunko a vítané teplo, měla jsem šaty a holé nohy. Zaparkovali jsme na konci ulice a ještě dřív, než jsme cinkli zvonkem na stávající majitele, byli jsme okouzlení. Původní zahradou, s ovocnými stromy, keři a lískami podél plotu. Krajní polohou nemovitosti. A především pak výhledem do kopců. Nedělali jsme ale honem žádné soudy a napjatě u branky čekali, co uvidíme dál. Zdravil a zval nás dovnitř zralý pán. Prohlédli jsme si přízemí, prohlédli jsme si patro. Na něco jsem nadšeně valila oči, v některých místnostech zas oko nevědělo, kam uhnout dřív.

Když si pak můj muž s majitelem domu sedli venku k letitému dřevěnému stolu pod možná i starší ořešák a probírali možné detaily koupi, stávající zapeklité vlastnické vztahy a jejich vzájemné soudní pře, zatímco já pobíhala zelenou pučící zahradou za dvouletým Mikešem, v jednu chvíli jsem se otočila. A na půl vteřiny uviděla záběr - dva lidé, spolu, v klidu, zatímco kolem si utíkají děti. A to bylo to ono. To chci. Tam si přeju bydlet.

Velmi jsme na koupi spěchali. Třetí miminko pod srdcem, naprostá absence důstojného prostoru pro větší rodinu v našem bytě Marii Kondo navzdory a má věčně opakovaná touha po vzdušném ateliéru pro kabelkovou tvorbu.

Oba majitelé nám byli nakloněni, muž zařídil možné i nemožné, a tak jsme se jednoho mimořádně upršeného červencového odpoledne všichni sešli k podpisu kupní smlouvy. Pro nejezdící tramvaje jsem na schůzku bohužel doběhla pozdě (a navíc v totálně rozlepených botách) a hned ve futrech místnosti jsem se lekla - tolik lidí?!? Každý přítomný tam měl svého advokáta! Advokát a prodávající strana. Druhá znesvářená prodávající strana a její právník. Já jsem tam měla svého muže. A můj muž měl svého advokáta. To jen realitní agent si troufl přijít sám: asi věřil, že jeho když tak ochrání ten tlustý řetěz, co měl na krku. Pak nastalo dlouhé kolečko podpisů mnoha dokumentů a mnoha stran a celou poněkud těžkou atmosféru uvolňovaly snad jen drobné spekulace přítomných dam, která že z nás má vlastně nejdelší jméno. Nevím, pro mě tohle mezní chvilka nebyla. Sice jsme s Davidem osm dní před našim osmiletým výročím svatby kupovali dům s osmi pokoji, ale víc než euforie to byl pro mě velký otazník na naší blízkou/dalekou budoucnosti. Nemohla jsem nevidět tu do morku kosti rozhádanou rodinu, která se přes masivní jednací stůl na sebe nemůže ani(!) podívat. Toť prodávající strana, původní vlastnící. Strejda a neteř. Ani se nepozdravili. Navíc strýc se sám v domě narodil, vyrostl v něm a vychoval tři dcery. A teď - ač nerad - jde o dům dál. Bože chraň, ať se o tuhle Vilekulu naše děti jednou nebudou stejně přít!

A pak to přišlo! Měli jsme s Davidem představu, že si bereme rychlovarnou konvici a už zítra si v našem novém domě vaříme Earl Grey ke snídani. Že se prostě můžeme přestěhovat hned. To však trvalo do chvíle, než jsme tam na obhlídku prostoru přivezli naši interiérovou designérku. Všichni určitě tušíte, koho jsem si vybrala!!! Moje maminka mi pak napjatě večer volala a překotným hlasem se mě ptala, co na dům Andrea říkala. Odpovídala jsem, že nic. Že nám akorát v samém zaujetím vnitřním prostorem okamžitě a na místě navrhla úžasné změny a přestavby. Pomyslně hned zbourala několik zdí, vymyslela nové příčky, jiné koupelny a šatny. Zvětšila a prosvětlila kuchyň, otevřela obývák a ukázala mi, kde budu mít v ateliéru stůl k šití a kde David trubkový gauč v jeho pracovně. Interiérový redesign za jeden a půl míče, odhadla AB. A stěhovat se budete tak za rok, dodala krátce nakonec. No, to snad ne! Ale to bylo v létě.

Dneska jsme už zase o kus dál. Víme, jak bude vypadat hala a dlažba do ní už je ve výrobě. V architektonickém plánu nové kuchyně dolaďujeme, kam si dám domácí pekárnu, a jestli nám vyjdou kačky i na vestavěný kávovar. Kolem našeho jídelního stolu se bude konečně(!!!) dát tančit. Halabala křeslo bude trůnit na vlysových parketách a v okně koupelny budu mít kytky.

Ne, neptejte se! Kdy se budeme stěhovat. Kde budeme letos zdobit vánoční stromeček. Jestli se všecko stihne do porodu. Zda se budou muset dělat stropní podhledy. Zda vysekávat podlahy. Půjde-li přesunout kotel. A kolikrát překročíme náš stávající rozpočet.

Tohle já nevidím/vidět nechci/vidět odmítám. Já se nejvíc těším. Na prostorné vaření. Na šití jen v mém vlastním(!) pokoji. Na oba chlapečky v jejich velkém pokojíčku. A naše manželské usínání/probouzení se s výhledem na řeku a lesy. Těším se na garáž, plodinový i ten druhý sklep. Těším se na hostinský pokoj, ve kterém se, moc doufám, dveře netrhnou. A taky se těším, jestli se vážně ukáže, že naše nové městečko je specifické, jak mě varovala moje/vaše velmi oblíbená blogerka, která tam už léta bydlí. A která své lakonické proroctví však uzavřela větou: "Ale ty, ty si tam své místo najdeš!"

středa 21. září 2016

Tak trochu jiný kapsář do školky


Šedý, bílý, černý!
Pro slečnu Olívii.

Když mi její maminka - která v tu chvíli měla u mě otevřenou objednávku - po uveřejnění mého postupu na blogu, jak se tento pytle do mateřinky přesně šije, napsala do mailu: "No, snad se ho teď nebudu muset spíchnout sama.", zrovna moc jsem se nesmála.

Jenže osud vážně chtěl, abych věděla, jak je mile upovídaná Marcela moc fajn, a tak jsme se ještě tentýž den úplnou náhodou obě potkaly na dětském hřišti.

Všecko klaplo a teď už jen držme malinké Olí, která má právě teď svou školkovskou premiéru, palce. 


Se super tajnou kapsičkou jako základ.

Sloni pro každodenní štěstí.

A neonový zip.

Co se bude vždycky dobře/rychle hledat.


Chobotnatci, kam se podíváš. Zleva, zprava, pochodem vchod!

úterý 20. září 2016

Kabelky na přání šiji dál!


Jste malá, velká?
Šikovná, tenká?

Ušiju vám kabelku přesně na míru. Vy si vyberete její šířku. Vy si určíte, jak dlouhá budou krátká ucha. Vy rozhodnete, zda je pro vás cross body ucho vůbec šikovné.

Jste levačka? Jste pravačka? Máte ráda hodně malinkých kapes uvnitř? Nebo oceníte jen jednu: na klíčky od auta, za to ta má být výhradně na zip?

Milujete kontrastnost barev? Výraznou koženku k jemná látce? Nebo raději dáte přednost, když celá vaše kabelka bude pasantní? Velké vzory? Jemný dekor? Potahová látka? Nadčasová džínovina, která za čas dostane patinu? U mě je všecko možné!

Stačí mi jen napsat. Jako Dana, která už dnes na rameni pyšně nosí nostalgický les s okrovou koženkou.


Dámská kabelka o šířce 40 cm, výšce 30 a dnu deset centimetrů širokém.
My se na tě, podzime, těšíme!



pondělí 19. září 2016

Hladké přistání



Z dovolené rovnou na první výtvarku.
Na téma námořníci, voda, lodě a písek. A světlo.











Úplně jako přátelé na pláži ...