Koupili jsme dům aneb nový nekonečný(?) seriál

Dům je z roku 1928.

Když mi David ukazoval jeho inzerát, odmítla jsem se na něj jet jen podívat. Mnohokrát dostavovaný. Přístavek sem, přístavek tam. Mansardová střecha. A hlavní vstup dovnitř přes verandu. "Tak to je jak vila Vilekula, tam už snad chybí jen ten puntíkatý bílý kůň venku.", odvracela jsem oči od monitoru počítače.

Ale jeli jsme. Byl překrásný květnový den. Slunko a vítané teplo, měla jsem šaty a holé nohy. Zaparkovali jsme na konci ulice a ještě dřív, než jsme cinkli zvonkem na stávající majitele, byli jsme okouzlení. Původní zahradou, s ovocnými stromy, keři a lískami podél plotu. Krajní polohou nemovitosti. A především pak výhledem do kopců. Nedělali jsme ale honem žádné soudy a napjatě u branky čekali, co uvidíme dál. Zdravil a zval nás dovnitř zralý pán. Prohlédli jsme si přízemí, prohlédli jsme si patro. Na něco jsem nadšeně valila oči, v některých místnostech zas oko nevědělo, kam uhnout dřív.

Když si pak můj muž s majitelem domu sedli venku k letitému dřevěnému stolu pod možná i starší ořešák a probírali možné detaily koupi, stávající zapeklité vlastnické vztahy a jejich vzájemné soudní pře, zatímco já pobíhala zelenou pučící zahradou za dvouletým Mikešem, v jednu chvíli jsem se otočila. A na půl vteřiny uviděla záběr - dva lidé, spolu, v klidu, zatímco kolem si utíkají děti. A to bylo to ono. To chci. Tam si přeju bydlet.

Velmi jsme na koupi spěchali. Třetí miminko pod srdcem, naprostá absence důstojného prostoru pro větší rodinu v našem bytě Marii Kondo navzdory a má věčně opakovaná touha po vzdušném ateliéru pro kabelkovou tvorbu.

Oba majitelé nám byli nakloněni, muž zařídil možné i nemožné, a tak jsme se jednoho mimořádně upršeného červencového odpoledne všichni sešli k podpisu kupní smlouvy. Pro nejezdící tramvaje jsem na schůzku bohužel doběhla pozdě (a navíc v totálně rozlepených botách) a hned ve futrech místnosti jsem se lekla - tolik lidí?!? Každý přítomný tam měl svého advokáta! Advokát a prodávající strana. Druhá znesvářená prodávající strana a její právník. Já jsem tam měla svého muže. A můj muž měl svého advokáta. To jen realitní agent si troufl přijít sám: asi věřil, že jeho když tak ochrání ten tlustý řetěz, co měl na krku. Pak nastalo dlouhé kolečko podpisů mnoha dokumentů a mnoha stran a celou poněkud těžkou atmosféru uvolňovaly snad jen drobné spekulace přítomných dam, která že z nás má vlastně nejdelší jméno. Nevím, pro mě tohle mezní chvilka nebyla. Sice jsme s Davidem osm dní před našim osmiletým výročím svatby kupovali dům s osmi pokoji, ale víc než euforie to byl pro mě velký otazník na naší blízkou/dalekou budoucnosti. Nemohla jsem nevidět tu do morku kosti rozhádanou rodinu, která se přes masivní jednací stůl na sebe nemůže ani(!) podívat. Toť prodávající strana, původní vlastnící. Strejda a neteř. Ani se nepozdravili. Navíc strýc se sám v domě narodil, vyrostl v něm a vychoval tři dcery. A teď - ač nerad - jde o dům dál. Bože chraň, ať se o tuhle Vilekulu naše děti jednou nebudou stejně přít!

A pak to přišlo! Měli jsme s Davidem představu, že si bereme rychlovarnou konvici a už zítra si v našem novém domě vaříme Earl Grey ke snídani. Že se prostě můžeme přestěhovat hned. To však trvalo do chvíle, než jsme tam na obhlídku prostoru přivezli naši interiérovou designérku. Všichni určitě tušíte, koho jsem si vybrala!!! Moje maminka mi pak napjatě večer volala a překotným hlasem se mě ptala, co na dům Andrea říkala. Odpovídala jsem, že nic. Že nám akorát v samém zaujetím vnitřním prostorem okamžitě a na místě navrhla úžasné změny a přestavby. Pomyslně hned zbourala několik zdí, vymyslela nové příčky, jiné koupelny a šatny. Zvětšila a prosvětlila kuchyň, otevřela obývák a ukázala mi, kde budu mít v ateliéru stůl k šití a kde David trubkový gauč v jeho pracovně. Interiérový redesign za jeden a půl míče, odhadla AB. A stěhovat se budete tak za rok, dodala krátce nakonec. No, to snad ne! Ale to bylo v létě.

Dneska jsme už zase o kus dál. Víme, jak bude vypadat hala a dlažba do ní už je ve výrobě. V architektonickém plánu nové kuchyně dolaďujeme, kam si dám domácí pekárnu, a jestli nám vyjdou kačky i na vestavěný kávovar. Kolem našeho jídelního stolu se bude konečně(!!!) dát tančit. Halabala křeslo bude trůnit na vlysových parketách a v okně koupelny budu mít kytky.

Ne, neptejte se! Kdy se budeme stěhovat. Kde budeme letos zdobit vánoční stromeček. Jestli se všecko stihne do porodu. Zda se budou muset dělat stropní podhledy. Zda vysekávat podlahy. Půjde-li přesunout kotel. A kolikrát překročíme náš stávající rozpočet.

Tohle já nevidím/vidět nechci/vidět odmítám. Já se nejvíc těším. Na prostorné vaření. Na šití jen v mém vlastním(!) pokoji. Na oba chlapečky v jejich velkém pokojíčku. A naše manželské usínání/probouzení se s výhledem na řeku a lesy. Těším se na garáž, plodinový i ten druhý sklep. Těším se na hostinský pokoj, ve kterém se, moc doufám, dveře netrhnou. A taky se těším, jestli se vážně ukáže, že naše nové městečko je specifické, jak mě varovala moje/vaše velmi oblíbená blogerka, která tam už léta bydlí. A která své lakonické proroctví však uzavřela větou: "Ale ty, ty si tam své místo najdeš!"