Rosa Mitnik: Jak jsme fotily pro e-shop

Nápad i scénář vznikl už v květnu.

Čtyři krásné ženy si spolu vyrazí na kafe. Děti i starosti nechají stranou; kabelky, organizéry a kosmetické taštičky Rosy Mitnik však nikoli! Ty mají jako vždy s sebou.

Oslovila jsem své kamarádky: brunety, bloncky, zrzečky a rozdělila role. Tedy, s rolemi byla malinko potíž - všechny chtěly hrát Mirandu, Charlottu naopak žádná. Poprosila jsem o focení i jedno mladinké kotě, ale nakonec nám to spolu neklaplo a to je dobře. Samotné focení v den D totiž ukázalo, jak důležité pro výsledné pěkné fotky je, aby ženy na obrázcích spolu souzněly. Ale jak to přesně bylo teď pěkně po pořádku.

Spolu se zaneprázdněnou fotografkou jsem si domluvila prázdninový termín. Oslovila holky a všechny společně jsme si našly osm krků, na které jsme ono dopoledne zavěsily všech našich osm děti, co my máme. Já už předtím připravila vizuální nástěnku, jak přesně si fotografický výsledek představuji. Jednu její verzi zaslala mé mistryni fotky Nině Vránové, jinou verzi pak mým modelkám. Co mají mít na sobě, co se mi líbí, co mám ráda. Jakou chci vytvořit atmosféru a jaké kabelky budeme fotit. Rozeslala jsem jim svou prezentaci, ale v čem ve finále každá dorazí jsem nechala úplně na nich. Žádný profi-fitting, to ne. Nechtěla jsem je znásilňovat. Nechtěla jsem jim do toho kecat. To bych si nedovolila. A tím by mi taky utekl jejich esprit.

Jak se nám onen srpnový den blížil, kočky začaly zmatkovat. Že nejsou dost krásné, že nejsou dost sexy na Sex ve městě po pražsku, že mi to zkazí. Ladila jsem přes sociální sítě ještě poslední detaily domluvy s fotografkou, a tak jsem s ní aktuálně sdílela taky obavy modelek. "Neber jim iluze, že o ně nejde", odpověděla mi na to zkušeně Nina. Zasmála jsem se a šla do toho naplno.

Týden předem jsem ještě napsala do svého vyvoleného podniku, zda tam naše hvězdné focení vůbec může proběhnout. Že jsem jejich velká fanynka a letitá tlustá zákaznice. Naše podolská cukrárna Cheecup byla pro mě jasná volba. Obratem mi přišla odpověď: "Milá Mirko, ale my vás přece známe ..." a úplný a radostný souhlas s možnou akci včetně nabídky jejich laskavé pomoci. Úvod samotný mě dost zarazil, nepamatuju si, že bych právě v tomto podniku tančila za divokých rytmu cikánských písní bosá na stole nebo něco podobného. A tak jsem se ve své odpovědi zpátky honem rychle ujišťovala, že jsem jim tam snad nikdy žádnou ostudu neztropila. Prý naopak a tak slovo dalo slovo a venkovní stoleček napravo od vchodu byl rezervován pro nás.

Jedno úterní ráno si pak David vzal oba chlapečky a odfrčeli z bytu pryč. A já, ač měla pocit sdostatku času, začala jsem nestíhat. Chtěla jsem si ještě finálně přežehlit všechny mé ušité kousky, sama se taky trošku domalovat a nachystat pár starých fotek z našeho společného mládí s Davčou, aby se holky měly u kávičky a dortíku nad čím nenuceně pobavit. A to už dorazila první modelka. Jenže já přes samou páru od žehličky neslyšela ani její telefon, ani sms, ani vzkazy přes facebook. "Hej, přiznej se, tys´ na to zapomněla", psala mi na mobil. Zlatá to žena, stepovala přes dvacet(!) minut u nás na chodníku v ulici a neodešla, zůstala. Kočku číslo dvě jsem už pustila nahoru rovnou a sotva jsme si stihly říct nejnovější novinky, už jsme musely letět směr růžový podnik. Holky byly nejhodnější, jako čokoládoví prodejci suvenýrů na italských plážích, každá si na pravé i levé rameno navlékla po deseti kabelkách, já popadla hokejistickou tašku s organizéry a šlo se. Ač o to v tu chvíli vůbec nešlo, já se nedokázala ovládnout a po cestě jim oběma do hlavy ještě vymluvila díru o historii Podolské vodárny, kterou jsme ve spěchu míjely. A to včetně architektonické hádanky, kterou jsem jim zadala k dořešení.

Když už jsme na místě focení byly všechny, začalo to pravé čoro-moro. Za prvé se nám vůbec nehodil černý venkovní masivní dvojslunečník s betonovou nohou, který tam dříve - když jsme s Ninou dělaly obhlídky lokace - nebyl(!!!). Majitel cukrárny se jej snažil aktivně honem přesunout pryč, což se mu povedlo asi o dva (až tři) centimetry. Také aut bylo kolem okolo zaparkováno nechutně více, než by se nám hodilo do záběru. A jedna z mých foto-dívek byla zklamaná, že podle navigace dorazila na Nedvědovo náměstí, nikoli do Bráníka, kde jsme my dvě spolu jednou měly business schůzku a tam že se jí punková atmosféra líbila mnohem víc. "Miru, chceš ten sud?", ptá se mě někdo. Na co sud, snažím se zachovat klid/paniku. Odmítám místní XXL dekoraci s levandulí v květináči nahoře a snažím se dívkám i fotografce znova připomenout, že my si tady dnes hrajeme na New York! Na to holky se hned ptají, co si mohou objednat na baru a já to zarážím, že nic. Že to jim vybere sama fotografka - podle toho, co se nám bude hodit na fotku. Každá tak fasuje jiný dortíček, ale jíst jej zatím nesmí, leč nebojte - jemně usrkávat z nápojů jsme jim dovolily. Pendlování mezi záchodem končí, upravené ženy už mají na sobě ty správné outfity a jde se na to!

Spoušť obrovské zrcadlovky hlasitě cvaká, holky si nejdřív naoko pohlíží pamětník knížku To je moje. Já lítám sem a tam a donáším z obří kupy u vedlejšího stolečku nové organizéry, nové taštičky, nové kabelky. Fotíme detaily a Andrea se ptá, kde mám "nail-modelku". Ach ano, ABíčko den předtím točila reklamu na Coca-colu a je asi zvyklá na o fous větší profi produkci. Jenže tu my tady dnes nevedeme. Nevyřídila jsem si na Praze 4 uzávěr ulice kvůli natáčení, Nina si objektivy taky mění sama a pro vlhčené ubrousky běhám zase já. Amatérismus se však snažím přetlačit entuziasmem. V jednu chvíli okolo nás procházejí dvě velmi zralé, ale velmi šikézní dámy ve slunečních brýlích. Kdybych uměla sama být víc šarmantní a bezprostřední, hned bych je oslovila, jestli by nám nevlezly do záběru. Na to jsem si netroufla, to jen když dlouze chválily mé tašky a prohlížely si je na hromadě vedle, našla jsem odvahu jim vtisknout do dlaně mou vizitku. A to se opakovalo ještě několikrát. Ale pouliční reklama stranou, tady se maká! Hledáček je zaměřen na kosmetické etuje a všechny honem na střídačku hledáme po svých kapsách a kabelkách, co k nim nastylizovat. Klíče od auta, diář, menstruační kalíšek?

Začíná být polední vedro, holky už mají vypito/upito. Nutím Ninu k závěrům zevnitř cukrárny s holkami venku. Nutím ji do závěru s mou milovanou vodárnu. Sama ji (opakovaně) do závěru lezu a Nina na mě (opakovaně) řve, ale jinak: ona mě miluje. To ona mi kdysi napsala, že můj blog objevila přes Hračkotéku, že se ji zdám fajn, a tak že se my dvě budeme spolu kamarádit. A měla recht! Víte, my jsme obě ze severu, z Moravy. A to je prostě něco jiného. My dvě si plno věcí nemusíme říkat, my si rozumíme tak nějak samo. My si navzájem rozumíme našemu místnímu výrazivu s přízvukem na předposlední slabice a my dvě víme, že když mluvíme sprostě, že to neznamená nic vulgárního. My holky, co si holou dupu koupaly v Ostravici ... Ale zpátky k mým čtyřem překrásným rodilým Pražačkám, protože i ty mám děsně ráda - navzdory tomu že nebyly východněji na stanici metra Skalka.

Ještě pár společných fotek na schodech i se mnou, trvá to minutku, ale mně se chce všem přítomným začít líbat děkovně ruce za to, že teď tady pro mě fotí. Na to prostě musíte být typ. Natáčet se, doleva, doprava, nemluvit, otevřít oči, zavřít pusu, rozpustit si vlasy, nohy od sebe, nohy k sobě. Já sama jsem z focení po chvilce nervózní, komandovat všechny mi jde rozhodně lépe, navíc takhle nemůžu kontrolovat výsledek a z toho jsem běsná. Běsná, ale už unavená zároveň, nějak rychle mi klesl cukr v krvi, klesla mi i kolena. Chce se mi už možná jen zůstat sedět na schodečku a s nedostatkem energie mě začnou hryzat v hlavě i poraženecké myšlenky, jestli jsem si pro toto life-style focení neukousla příliš velké sousto. Ale Gábi mi dává dvakrát kousnout do croissantu a jdeme do finále. Vodárna je konečně v záběru, holky lítají sem a tam, stokrát: naoko se zdraví, loučí, líbají, objímají. Jsou skvělé!!! Náš stanovený čas je už dávno pryč. Někdo z nás prošvihl zámečníka v pozůstalostním bytě po otci, někdo dnes "slaví" výročí rozchodu, někdo je žensky nemocný. Pět nádherných žen na místě a já. Já, co mám v tu chvíli okamžitě obrovskou chuť zorganizovat dotočnou. Bez těch otravných kabelek a předlouhého teleobjektivu k tomu. Vždyť to nás jen rušilo! Přes všechny ty rtěnky, dlouhé štíhlé nohy a falešné dioptrické brýle, navzdory fantastickému(!!!) fotografickému výsledku, my jsme ženy ze života. Nahoře i dole, statečné, uplakané, zmatené, zoufalé, ale bojující, nevzdávající se a svým způsobem každý den šťastné. Takové ženy nosí moje kabelky.