Moje Nila šaty

Všechno se stalo v jednu chvíli.

K naši chystané knížce To je moje padl plán objednat si papírové pásky u českého výrobce. V téže okamžik se mi ozvala nadšená novinářka, že by se mnou o památníčku chtěla udělat krásný rozhovor a moje nejhodnější maminka mi při návštěvě Prahy přivezla k půjčení její vánoční náušnice, ať je premiérově ponosím na našem knižním křtu.

Byla jsem zoufalá, všecko tak pěkné, akorát ta knížka chyběla.

Navíc z jarní Nila párty jsem odcházela s papírovou taškou v ruce. V ní si nesla nejjednodušší šaty na světě. Měla jsem na ně chuť už doma u monitoru, chystala jsem se vyzkoušet si a vybrat šedé.  Ale na místě byla to překvapivě fuška: rozhodnout se které. Jestli hravé růžové. Nebo křehké fialové. Chladné modré. Éterické béžové. Nebo radši hřejivá hořčice. Holky mě nakonec ukecaly na smaragdové. A ty popelavé si odnesla Lenka, k ní šly fantasticky! Já se v kabince taky nakroucela hezky, ale už ve dveřích ven na Řipskou ulici jsem znejistila. Kam v té kráse budu chodit? Není to moc? Unosím je vůbec? Bude se letos aspoň někdo (znovu) vdávat?

"Si je vezmeš na křest", pomohly mi kámošky a dál se o tom se mnou nehodlaly bavit, zatímco jsme divoce a společně usedaly na večerní sklenku ve vinohradském bistru. A v tu chvíli bylo rozhodnuto. Musela jsem svůj projekt dotlačit do konce, hodně kvalitně a s velkou grácii. Když už jsem na to měla tak úžasné šaty.

A když nám věci stále nevycházely, výroba a tisk washi pásek byl v nedohlednu a termín vydání dětské knížečky se odsouval stále dál a dál, snažila jsem se nepropadat panice a sama se cukavě uklidňovala, že na podzimní slávu si pod ně třeba můžu vzít kamaše.

Když už ale byl Rubikon překročen - asijský trh poptán a japonská firma roztočila rotačky, zatímco knížka samotná se tiskla na pražském Smíchově, zamluvily jsme si prostor a datum na její veřejnou oslavu. A v tu chvíli jsem vůbec netušila, že spolu s jemnou zelenkavou viskózou jsem si z Nily odnesla i opravdu mimořádný servis. Pár týdnů před křtem mi totiž volala majitelka slow fashion obchodu Eva, jestli už jsem ty šatky měla na sobě. "Blázníš!", říkala jsem a snažila se ji vysvětlit, že ony jsou něco jako svatební šaty, jak si je jednou zkusím, tak už se nikdy nevdám/knížku nevydám. Evka je ale naštěstí ale na rozdíl ode mě zkušenější dáma(!) a hned mi vysvětlila, že pro tak významnou chvíli musím mít na sobě něco, v čem se cítím skvěle. Co vím, jak funguje. Jestli mi vůbec dobře sednou. Zda se krčí. Nebo někdo netáhnou.

A byla to právě Bratislava, kde jsem na její doporučení na sebe oversize tuniku prvně vzala. Abych si oblíbila její koketní rozparek nalevo. Slušivě splývavý vršek. Lichotící rukáv. A hlavně tu slavnostní barevnost, kterou jen málo kdo jen tak přejde mlčením. Jo, byla to moje dobrá volba a nebudete to dlouho trvat a ukážu vám, jak i jinak se tyhle šaty dají nosit ...