Lehce a hravě

Týden. Autobusem od školky. A každý den v pět zase zpátky doma.
Lyžoval. Po obědě nespal. Vydržel.

A poslední den jsme se jeli za ním, abychom ho viděli.

(Aby Miki ochutnal bombardíno s kávou.)

Byl nadšený.

Instruktorovi říkal inspektor.

A každou srandičku podnikal tak snadno.

Akorát to druhé místo oplakal.

Začala nám sezóna.

Taška na notebook aneb moje ikona Zoe

Propadli jsme s mužem seriálu Dům z karet.

Hned u prvního dílu se však ukázalo, že já jsem za poslední roky tak multi aktivně rozjetá, že mám-li volnou chvíli, potřebuju si u sledování televize ještě aspoň číst. Když jsem se však ale záhy obrátila na Davida s doplňujícím dotazem k politickému ději odehrávajícímu se na blikající obrazovce, obořil se na mě až hrubě. Ale copak já můžu za to, že dvě podstatné postavy jsou stejní středně mladí plešatí muži?!

A tak jsme se, navíc posedlí dalším seriálovým průběhem, rozhodli, že se dál budeme koukat v originálním zněním na ilegální kopie. Musela-li jsem proto odložit Hájičkovu knihu, o to víc se dívám: zaměřila jsem se nejen na dynamické dění z prostředí bílých mužů v bílých košilích v Bílém domě, ale i na skvělé a šarmantní herce. Tedy hlavně na drobnou novinářku Zoe. Úplně žeru její módu. Teď nemyslím tu scénu, kdy ji kongresman opřel o zeď a ona na sobě má jen mikinu. Líbí se mi hlavně, jak si ulicemi Washingtonem nosí vykasané rukávy bund a dlouhá trička pod nimi. Tmavé úzké nohavice. Neformální vzhled. Pohodlný. Ač nevýrazný, poutavý! Dotažený do poslední nitky. Do posledního puntíku.

Možná i tahle taška na notebook by se dravé investigativní krásce hodila.
Ale tu ji nedám, ta je pro Katku!

Třicet pět na dvacet pět. Dno uzoučké jen pět centimetrů. A celá taška je doměkka navíc vyztužená vatelínem.

S láskyplnou podšívkou vevnitř,
protože necháváte-li si šít něco na míru, musíte pak dostat něco extra. Co nikdo jiný nemá.
...
Krátká ucha. Dlouhé ucho. Nosit, jak jste zvyklá.

A tady už máme samotnou herečku Kate Mara v akci.

Jako bloncka.
A dole malinko jako Rózka. Že jsme si trošku podobné?
I když já se pravda nenarodila v bohaté americké rodině, která vlastní několik fotbalových klubů,
ale co - zas jsem se dobře vdala.

I když - tohle lehké tričínko by mi kouzelná Kate půjčovat mohla.
Já bych ji taky klidně své (státnicové) sako nabídla, kdyby chtěla!

Hračky odjinud

Na neforemné bundy, kazové zimní boty a šizenou čokoládu zapomeňte!
To byla možná tak příhraniční burza devadesátých let. Polský design dneska vypadá úplně jinak.

Třeba u hraček, koukejte - dostali jsme jejich kartonovou skládanku.
Vyrobenou ze zcela recyklovaného papíru. Ve vyšisovaných tónech barev. A stylově sedmdesátky jak vyšité!
Naše natěšení a úvodní nadšení však záhy po rozbalení krabice vzalo za své.

Trojrozměrné postavičky se totiž vůbec nedařilo složit.
Kreslený návod nám byl nejasný, dílky neseděly do výřezů, postavičky napadaly na nohu a klátily se do stran
a krky se jim nevešly narvat do těl, prostě všecko špatně.
...
V obýváku tak vypukl netvůrčí chaos,

začala nenálada,

až tekly sople i slzy.

Ale jen co jsme se všichni vyvztekali a zanadávali, kde soudruzi z Polska udělali chybu, hned poté jsme zamakali.

Tatínek zamakal.

To zas bylo radostí

a cirkus začal nanovo.

Nejdřív se na zadní straně obalu z rejstříku povolání vybíral panduláček našeho srdce,

a pak stejný vyhledal na placatém archu.

Potom už stačilo jen dodržet opravdu snadný výrobní postup, bez lepidla či nůžek: Kubka figurku vytlačoval

a jednoduše ohýbal její nohy vejpůl.

Já měla v kompetenci 3D složení hrudníku panenky.

David sázel mé tělo k nohám.

A vrcholem všeho bylo finální zastrčení osobité hlavy.

Prostě každý dělal, co uměl.

Snažili jsme se všichni.

Co to šlo.

Dokonce i Mikešek se časem rekrutoval na šikovného vysekávače z papírových forem.

A protože tenhle karton není žádný věchýtek, mohl jej Miki potom se mnou i skládat. I svýma medvědíma rukama.

No, a pak konečně přišla na řadu vytoužená hra. V oblíbené verzi našich pražských kluků: na město.

Zajištěna byla hromadná doprava i rychlá lékařská pomoc.

Ale nemyslete si, věnovat se urbanistickému řešení není žádný sranda.

To je vážná věc.

Protože jeden nikdy neví, co se může stát.

A jestli stále ještě váháte, zda je tato jedinečná postavičková kratochvíle z Varšavy právě pro vás,
tak vězte, že profesí je v sadě celkem šestnáct a než jsme je všecky dali stavebně dokupy, 

naučil se je rozkládat a zase skládat i sám malý Mikeš.

I když pravda: třeba s hlavou naopak.
Ale řekněte, děcka, komu z nás občas nejde hlava kolem!