Styděla jsem se to říct

Stály tam dvě a prohlížely si nové kabelky.

V obuvi u Bati. Byly jimi okouzlené, zejména jednou z nich. Lezly dovnitř hlavou, rukama. Oběma hlavami najednou. Taška to byla ohromná, a taky proto se jim tak líbila. Pak se ale jedna z žen vypnula na špičky, natáhla ruku a vrátila dámské ovesized zavazadlo zpátky nahoru, na skleněnou poličku. A obě ty dáme se ne potichu společně shodly, že podobné kabelky jsou fantastické, až na to že se ti uvnitř všecko smíchá a pomíchá dohromady. A člověk v té skrumáži nic nenajde a to jde každému na nervy.

Všechno jsem si to odposlechla, osahávanou kabelku jsem si šilhavým očkem sjela pohledem a dál jsem stála vedle nich opodál, předstíraje že si vážně tuze dlouze prohlížím chlapecké zimní boty ve slevě. I když jedny moc krásné urban punk chic pro Kubu už jsem dávno vnitřně měla vybrané.

A teď jsem nevěděla - cukala mi pusa, ale nevěděla jsem. Mám jím to říct? Mám jim nevyžádaně poradit? Že do kabelek velkorysých rozměrů patří organizér. Že ten se tam hodí. Ten tam sedne. A že - peněženka je tak vždy bezpečně v jeho vnitřní kapse, telefon zas prakticky a obratem ruky při ruce v kapse vnější. Doklady uzamknout pod zip, nezapomenout tužku. Tu na podpisy, ani tu na oko.

Že střídat lze v životě leccos. Ale střídáte-li pravidelně a rády své kabelky, jen organizér vám zajistí, že si z jedné pěkné tašky do druhé ještě pěknější předáte skutečně všecko. I balíček papírových kapesníků. I žvýkačky. I (ne)nápadnou rtěnku.

Nevěděla jsem. Běžně totiž lidi na ulici či v krámech oslovuju. Říkám jim, když mají listí v ofině, když rozepnutý batoh, nebo když sukni i s podšívkou vzadu (ne)šťastně vyhrnutou a zastrčenou až do punčocháčů. Jednou jsem taky v brzkých ranních hodinách na trase meziměstské autobusové linky Havířov - Ostrava tiše upozorňovala jemnou slečnu, že ji v její husté hlavě visí ještě jedna natáčka. Pěnová. Růžová. Dělám to. Ale ne proto, že bych byla dobrák, ale protože bych byla taky ráda, kdyby mi třeba někdo(!) řekl, že mám pusu od nutely. A nejezdila bych si s ní pak půl dne po Praze, jako minulou středu.

Jenže - jak vysvětlit ten pořádek v tašce? "Orga-co?", hned by se mě beztak doptaly ty dvě v obuvnictví besedující dámy. "To jsem nikdy neslyšela.", vrtěla by hlavou nechápavě jedna.  "A kde ho jako, slečno, seženu?", ptala by se hned na to zvýšeným hlasem její energická kámoška. A co já pak?! Musela bych s pravdou ven. Řekla bych, že já ho šiju? Dala bych jim vizitku? To by mi přišlo jako trapas. A tak jsem jen bafla boty velikosti dvacet devět odstínu navy, vyrazila k pokladně a Tomáši Baťovi a celému jeho konzorcii zničila jeden či dva možné nákupy.

A nebo!

Možná že jedna z tamějších přítomných paní nebo rovnou obě ...

... znají Lucku, které jsem ušila tento organizér, který ...

... je zcela okouzlí a další objednávková runda ...

... už bude na ně!

PUNTÍKovánky

Vrhli jsme se na puntíky. 

Ve skicáku značky FU.FO si kluci každý vybral a vytrhl jednu zvířecí hvězdu afrického kontinentu a bez bázně a hany i bez tradičního nazírání tohoto světa se do toho pustili.

Mikešek si osedlal zebru a Kubka majestátního slona.

V puntíkovacím balením nám k akci dorazila i tři malá pěnová razítka, 
my přidali vlastní vodovky a šlo se na to!

Jak radil ofiko postup, pomocí vody jsme z barvičky rozmíchali maličko kaši ...

... a v té pak namáčeli kulatý špempl.

Autorka nápadu i ilustrací Lenka Křupalová doporučuje po každém namočení udělat maximálně pět otisků
a sledovat tak krásnou a ubývající škálu barev.

No víte, on Mikenda ještě na ty počty příliš není,
a tak měl lichokopytníka hotového poměrně rychle. Pečlivci si ale všimnou, že zadek zebry trochu ošulil štětcem
a tradicionalisté nechť pochopí, že modrý kůň v pyžamu je holt konceptuální umění.

To Kuba si dal s růžovým chobotnatcem záležet o poznání déle.

Oba ale svorně snad nejvíc z celého tvůrčího procesu bavila ta pastózní část, kdy se tvořila razíkovací hmota.

A protože jsme z Popoutu měli doma ještě do soupravy FU.FOvi nálepky,

popadli jsme k tomu i raznici

a na vyseknuté kartónky lepili další šelmy a tlustokožce.

Kancelářská děrovačka mě pak napadla, jako že bychom si mohli pro strýčka Příhodu navyrábět dárkové jmenovky, ale ...

... Kuba to (zas) viděl jinak.

A tak se nám nakonec pod rukami vylouply ...

... medaile!

A tady ještě k nahlédnutí úvodní strana z A4 bloku, abyste věděli, která všechna zvířata na kreslících kartónech najdete.

A kdo nespěcháte a máte čas, můžete si s otisky o velikosti jeden až dva centimetry přepěkně vyhrát.
Hlavně ten vtip s ubývající barvou je mimořádně efektní.
Nemluvě o míchání si vlastních odstínů.
...
Tak barvám zdar, barevní přátelé!

Neratov

Muž měl devět set spolužáků. Já patnáct. Na vysoké škole. A on si mezi nimi našel dobré lidi.

Se stále stejnými z nich vyrážíme sezónně na hory. Začíná to tak, že nejdřív vykoupíme různé Alberty na různých koncích republiky, pak vyskládáme svá auta dobrotami, dětmi, kočárky, koly, nosítky a nosičkami a navrch pod střechu vecpeme kytaru. V pátek po práci vyrážíme, za tmy se setkáme, a pak paříme skoro až do rána. Proč? Protože štíhlé pánské prsty hmatající po pražci jsou ohromně sexy. Dnes, stejně jako kdysi na kolejích.

Tentokrát jsme společně ochutnali podzimní Neratov v Orlických horách. S teplým sluncem v zádech jsme zamířili třeba na rozhlednu Anenský vrch. Cestou jsme míjeli československý bunkr, kdy po absolvování prohlídky uvnitř něj Kuba ještě dlouho poté začínal každou větu: "Mami, my, stateční Čechové ..." a jeho právě rychle nabitá vlastenecká hrdost byla stejně obrovská jako nadšení z darované prázdné nábojnice. Na to já mohla jen pacifisticky poraženě reagovat slovy: "Já se picnu."

Duchovní/energizující rozměr se dal ale znovu nabít v naší obci. Původně poutní místo. Dnes majestátní kostel se skleněným(!) stropem. Chráněné bydlení. Chráněné dílny. A k tomu malinká skandinávská kavárna provozována dvěma kofeinovými nadšenci. S holkami jsme se tam vydaly bez manželů i potomků a témata alternativních školek, přírodních antibiotik a řep pečených v alobalu vyměnily za lehkou koketérii, to když jedna z nás na baru náhodně potkala kamaráda, kdysi svého táborového vedoucího.

Historky, pivo, víno, ženy, zpěv; to byl náš minulý víkend.

Výhled z postele.

Na kostel Nanebevzetí Panny Marie.

...

A překvapivá kávová oáza Café Neratov.

Jediným temným bodem v našem barevném zájezdu
bylo totální kleknutí našeho auta, jeho následné havarijní odtažení a zpáteční cesta do Prahy autobusem.

Kuba s Mikim byli ale nadšeni. Jeli jsme autem se šoupacími dveřmi!!! On to byl totiž spíš minivan a patřil našim kamarádům,
kteří nás vzali s sebou zpátky.
Vždyť to říkám - dobří lidé.

Oba hrají na flétnu

Její bratr. I jeho sestra. Jsou to sourozenci.

A na velké notové partitury v pevných deskách a poznámkové potřeby do nauky oba potřebují nevšední tašky.

Gentlemanská verze je směsice vědy, výzkumu a vesmíru.

Veliká čtyřicet na třicet pět centimetrů, ucha má bavlnou pošitou popruhovinu.

A pořádnou nosnost a odolnost proti chlapáckému zacházení zajišťuje modrá džínovina.

Uvnitř pak funguje světlé diamantové plátno.

A do plátěné kabele patří ještě pouzdro na dvanáct pastelek.

A nyní hoďme očkem na holčičí verzi.

Uvnitř květinové zahrady ...

... hrají všemi barvami
tužky.

A to vše se hezky nosí balené v tisících balíčcích.

Tak ať jim to pěkně ladí!

Spolu. I doma. V hudbě. Všude.
A protože děti si všimnou všeho a detailů zvláště, obě tašky mají stejnou podšívku jako má kabelka jejich maminky.
A o tom to prosím je: šiju na míru, pamatuju si, nabízím vtip a pečuju si o vás.
...
Šiju, tedy jsem.