Neratov

Muž měl devět set spolužáků. Já patnáct. Na vysoké škole. A on si mezi nimi našel dobré lidi.

Se stále stejnými z nich vyrážíme sezónně na hory. Začíná to tak, že nejdřív vykoupíme různé Alberty na různých koncích republiky, pak vyskládáme svá auta dobrotami, dětmi, kočárky, koly, nosítky a nosičkami a navrch pod střechu vecpeme kytaru. V pátek po práci vyrážíme, za tmy se setkáme, a pak paříme skoro až do rána. Proč? Protože štíhlé pánské prsty hmatající po pražci jsou ohromně sexy. Dnes, stejně jako kdysi na kolejích.

Tentokrát jsme společně ochutnali podzimní Neratov v Orlických horách. S teplým sluncem v zádech jsme zamířili třeba na rozhlednu Anenský vrch. Cestou jsme míjeli československý bunkr, kdy po absolvování prohlídky uvnitř něj Kuba ještě dlouho poté začínal každou větu: "Mami, my, stateční Čechové ..." a jeho právě rychle nabitá vlastenecká hrdost byla stejně obrovská jako nadšení z darované prázdné nábojnice. Na to já mohla jen pacifisticky poraženě reagovat slovy: "Já se picnu."

Duchovní/energizující rozměr se dal ale znovu nabít v naší obci. Původně poutní místo. Dnes majestátní kostel se skleněným(!) stropem. Chráněné bydlení. Chráněné dílny. A k tomu malinká skandinávská kavárna provozována dvěma kofeinovými nadšenci. S holkami jsme se tam vydaly bez manželů i potomků a témata alternativních školek, přírodních antibiotik a řep pečených v alobalu vyměnily za lehkou koketérii, to když jedna z nás na baru náhodně potkala kamaráda, kdysi svého táborového vedoucího.

Historky, pivo, víno, ženy, zpěv; to byl náš minulý víkend.

Výhled z postele.

Na kostel Nanebevzetí Panny Marie.

...

A překvapivá kávová oáza Café Neratov.

Jediným temným bodem v našem barevném zájezdu
bylo totální kleknutí našeho auta, jeho následné havarijní odtažení a zpáteční cesta do Prahy autobusem.

Kuba s Mikim byli ale nadšeni. Jeli jsme autem se šoupacími dveřmi!!! On to byl totiž spíš minivan a patřil našim kamarádům,
kteří nás vzali s sebou zpátky.
Vždyť to říkám - dobří lidé.