Stránky

pátek 30. května 2014

Podvodníci, konečně!


Zítra konečně oslavíme Kubovy narozeniny s jeho kamarády.
Nahoře je kousek z pozvánky.
A dole pouzdra/penály na pastelky pro malé účastníky mejdanu. Jako poděkování že přišli.

Pronajali jsme si na tu sobotní slávu na odpoledne dětský plavecký bazén, tak proto rybky!
...
V originálu je látka úplet, ale podžehlila jsem ji ronofixem, takže drží. Spolu s pistáciovou koženkou.

Ale bacha, nenechte se nachytat ...

... pouzderko je každé jiné. (Jako ty děti!)


Tak všichni: víkendu, společné radosti a bublinkám všeho druhu zdar. NAZDAR!

úterý 27. května 2014

Jiří Kovanda proti zbytku světa


Vzala jsem svou novou tašku a vyrazila na výstavu.
Běžte taky.
Vy, co máte rádi klukoviny.
Klukoviny s hlubším obsahem!

V Domu fotografie na Revoluční 5 do půlky června
představuje své dílo
český konceptualista a performer Jiří Kovanda.

V prvním patře se usmějete nad fotkami a popisky jeho (ne)nápadných happeningů,
převážně z doby sedmdesátých let.

O patro výš se prezentují - již bez jakýchkoli komentářů -
autorovy site specific, koláže a 3D objekty.



A jestli stejně jako já zrovna nemusíte tuhle část Prahy,
mám pro vás ještě typ, kam jít pak na pivo: kousek od galerie a přesto úplně daleko.
...
Nahoru.
K nebi.
S výhledem/nadhledem.

Zájemci mohou pět pater v obchodním domě Kotva vyjet po eskalátor ve stylu mistra Kovandy.
...
Na terasu.

pondělí 26. května 2014

Sezóna zahájena







Léto. Lázně. A pivo/pito do kelímku.

pátek 23. května 2014

Oversized


Mám nové boty.
Po dvou růžových sezónách jsem šla tentokrát do modré!
Proč?
Protože jsem se totálně zamilovala do téhle fotky.

Boží, co?!?
A než se mi podaří sehnat si k teniskám i tu dokonalou sukni a skútr (s dvěma dětskými bezpečnostními sedačkami po stranách, samozřejmě), ušila jsem si ... 

.. k nim zatím aspoň novou kabelu.
Pořádně oversized.
Z modro-bílé lehátkoviny.
...
I o ní už jsem si snila dlouho, protože koukněte třeba tady.

Rozměry jsem si vypočetla 50 na 40.
Padesát aby mi zboku pořádně zakryla celé břicho.

A čtyřicet abych dosáhla na dno.

S béžovými uchy. A povinným puntíkem.
...
Jinak kapes tam mám malinko, jen na peněženku a na druhé straně třeba na diář,
protože jestli jsem ty holky na fotkách pochopila správně,
do takové tašky se nedává
nákup a hlávka zelí a věci na plavání a věci na písek a křídy a plínky a plínečky a pití.
Nebo aspoň já budu tohle zavazadlo nosit frajersky takřka prázdné,
třeba až si zas (psychoterapeuticky) odběhnu od rodiny.
No, ale když na to případně přijde, tak si do ni dám i
nákup a hlávku zelí a věci na plavání a věci na písek a křídy a plínky a plínečky a pití.
Slibuju!

čtvrtek 22. května 2014

Jak se točí reklama s dětmi

Ilustrační obrázek

Tak to bych taky ráda věděla.

Mám za sebou jedno focení dvou dětí a čtyř dospělých o víkendu a ještě teď jsem z toho unavená! Byl to pořádný záhul, přestože bylo úplně jedno, s jakým výsledkem náš domácí tance před foto-objektivem skončí. Měla jsem určitou představu, co bych si od focení přála - třeba navždy zvěčněné obě mé děti, aniž by ani jedno z nich řvalo, ale nedovedu si vůbec představit, jak to dělají mistři v televizi, kde se v komerčních spotech všichni pidi-lidi usmívají, předvádějí žádané, či dokonce mluví!

U nás už začátek focení byl náročný. Zaspala jsem. U rodičů doma se totiž vždy najde někdo, komu nekonečné nošení šestikilového miminka přijde jako výborná zábava nehledě na denní či noční hodinu. A když se mi k tomu ještě řekne: "A ty spi", usínám ve vteřině, klidně opřená o futra. Jenže já spánek oproti svým plánům přetáhla, takže v okamžiku mého vzbuzení jsem musela ihned kojit a poté už začal ubíhat drahocenný čas Mikulášova dobrého rozmaru. A tak zatímco se rodinný benjamínek usmíval na všecky strany, já si ještě honem myla hlavu, na stárnoucí obličej malovala mladistvou tvář, přežehlovala oblečky pro všechny členy rodiny, prosila tatínka o rychlou přeměnu obýváku rodičů ve fotoateliér, radila mamince, co si má ona na focení obléct a následně ji do nebe chválila její vlastní volbu oblečení a přesvědčovala muže a staršího syna, ať se taky převléknou. Oba to na první výzvu neudělali. Kubka říkal, že si právě hraje a na to jsou tepláky nejlepší a David si četl článek o Bedřichu Smetanovi a pro jistotu mě neposlouchal vůbec. Když jsem se pak před ním ale párkrát prošla v šatech, pochopil, že situace je vážná a gatě do gumy vyměnil za džíny. Čas běžel.

Bílé plátno natažené, foťák, stativ, tatínek - všechno připraveno, teď už jen nastrkat děti na určené místo, zmáčknout spoušť a máme to. Jenže! Když jsme Mikiho položili na zem, po chvíli se mu to začalo nelíbit. Kubovi se naopak čistočistý prostor zdál úžasný, a tak se pustil na místě do tance a skoků a přeskoků přes Mikeška, což jsme museli vzápětí zarazit. Jedno zažehnané nebezpečí úrazu dětí ale vystřídala shora padající trubka, na níž byl namotaný konec fotografického plátna. Moje maminka pištěla. Já jsem pištěla. David v mžiku sbíral děcka a taťka chytal - toho času - kartonovou zbraň. Dobré, nikomu se nic nestalo. Provizorní ateliér byl za chvíli znovu připraven k akci a opět jsme se všichni dospělí přítomní začali pokoušet o stylizaci chlapců do nějaké vzájemné láskyplné polohy těl. Co se líbilo jednomu, odmítal druhý. Co vymyslel Kuba, Mikeš ořval. Co jsme vymysleli my velcí, bojkotoval Kubušák. Taťka přesto něco nacvakal a šlo se dál: zopakovat snímek šest měsíců starý. Nyní měl na scéně začít účinkovat i můj manžel, což nesl dost nelibě, protože byl ještě stále a zcela zabrán do četby o Béďovi S.. Když jsem mu pak vysvětlila, co máme v plánu udělat - chytit Kubu za nohy, hlavou dolů, ptal se proč. Když jsem mu popisovala, že jsme totéž dělali i loni na podzim, tvářil se jakoby on(!) nikdy nic podobně smyslu prostého nepraktikoval a opakovaně se dotazoval, kde a jak má tedy on stát. Kubka pro změnu zase odmítl s překrvenou mozkovnou zůstat déle něž pár vteřin, a poté začal zoufale kvičet od bolestí nohou. Až se divím, že ta jedna jediná fotka stihla vůbec vzniknout.

Pak přišlo na řadu hromadné focení i s babičkou a dědou. Taťka nastavil samospoušť s prodlením dvanácti vteřin a my všichni jsme se usadili na zem. Ne tak Kuba - ten v tu chvíli označil akci pro sebe za skončenou a šel pryč. My s mužem jsme si tak na střídat žonglérsky přehazovali miminko a jeden či druhý vybíhali pro Jakuba do jiných místností bytu. Kdo to máte doma, víte, že v podobných případech se zlou na tříleté dítě nelze jít. Zkusili jsme tedy vymýšlet různé (nefunkční!) hry, jak Kubu nalákat zase zpátky na scénu. Už nechtěl. Až mu muž nabídl, aby si vzal s sebou i nové hasičské auto. To obrovské, plastové, blikající, příšerně hlasitě houkající (a teď váhám, jestli vám mám napsat i že je od tchyně). V tom já jsem omdlela. Chtěla jsem mít na věčnou památku hezký obrázek hezkých lidí, v žádném případě ne s tímto XXL červenobílým kýčem. Nicméně - všichni už jsme se začínali dost potit (kdo zažil zateplený panelák, nám rozumí) a šedesátiletý táta opakovaně běhal mezi foťákem a trošku uměle smějící se sedící skupinou. Když už Mikuláš přecházel do konstantního pláče, řekl můj otec, že je mu vedro, sundal si tričko a zvolal, že končíme. V tom se do organizace nově pustila má maminka, která si plánovala ještě společné snímky s vnoučátky, sprdla taťku, proč má pod trikem tílko a ať hodlá ve focení pokračovat. Můj tatínek se dotčeně obrátil na nás všechny s dotazem, že přece určitě i my máme na sobě nátělník, vždyť je květen! Zatímco já (už tradičně) váhala, na čí stranu se v případě sporu mezi mými rodiči přiklonit, David už na položenou otázku odpověď nemohl. Jen co nemusel sedět jako objekt focení, okamžitě zase uchopil páteční přílohu Lidovek a dál si četl o ohluchlém skladateli se syfilis. 

Můj tatínek se nakonec nechal ještě přesvědčit k akci a společně se mnou začal skládat do úhledného půlkruhu Kubova malá autíčka. Jeho hlavu se nám na správné místo podařilo dostat poměrně jednoduše. Když jsme pak v automobilovém epicentru chtěli mít oba naše malé chlapce, starší už zas(!) nechtěl pózovat, mladší odmítl držet hlavu vycentrovaně a navíc bezděčným pohybem ruky nám autíčka rozhodil. No, a v tu chvíli jsme to už zabalili všichni. Děti jsme rozpustili a uspali, sami se převlékli opět do maka a tatínek zasedl za počítač, aby fotky patřičně upravil. Uplynulý čas: tak plus dvacet minut.

Když jsem pak viděla první nástřel snímků na monitoru, málem mi ukápla slza. Ta paní s krátkými vlasy vypadala na každé fotce příšerně. Ta paní, co jsem já. S tvářenkou jsem to ten den dost přehnala, vlasy jsem měla divně ježaté a za své vzala mám současná radost, že už můžu zase nosit své oblečení (i když je mi pravda těsnější). To, co v reálu možná zanikne mým neustálým pohybem těla, na statických obrázcích vypadalo děsně! Úzké kalhoty výrazně obkreslující stehna a zařezávající se mi do pasu. Pruhované triko, jehož pruhy se v oblasti mého hrudníku výrazně roztahují do stran. Paže hodny koulařky. A kdy a kde jsem si pořídila ty dvě brady, vážně netuším. Zašklebila jsem se a s hysterii vlastní šestinedělce jsem poprosila tatínka, ať se mnou ve fotoshopu NĚCO udělá. Okamžitě!!! Když jsem ale opustila svůj sebestředný pohled na právě nafocený materiál, jak stará tak moudrá - musela jsem uznat, že mám dvě krásné děti. Čert vem´ to vole!

středa 21. května 2014

Půl roku poté


Na listopadové fotce ánfas mé pětiměsíční břicho nejde moc vidět, ale ...
květnový snímek mluví za vše!

Čtyři.

úterý 20. května 2014

Mohamed k hoře


Když se narodil Kuba, jeho první krásné fotky vznikly už v porodnici.
Tentokrát za námi můj taťka/fotograf do Podolí, ani pár týdnů poté, dorazit nemohl, a tak jak je to šlo - porvali jsme Mikuláše, proklestili si cestu dé jedničkou a už jsme mu ho cpali před objektiv.
...
Šťastní všichni.
Že táta už neleží v posteli.
Za to na peřince před námi se povaluje další zdravý chlapeček.

Miki. Šest týdnů, na den přesně.
Nápady na společné focení jsem si šprťácky dopředu hledala na pinterestu, ...

... ale Kubka se mi spíš vysmíval, než aby vnucovaný styling dodržoval.
I když - toto klaplo!
HERE COMES THE SUN.

pondělí 19. května 2014

Jaké to je?


Pomalu to zkouším.
Šití s dvěma dětmi.

Ten nezvyklý (strašidelný) stín na dveřích hází vycházející slunce. Všecko je teď totiž u nás jinak.
...
V době, kdy jsem předtím šila, spím.
Když (skoro) všichni spí, nosím.
Když normální lidé snídají, u nás se spí a já fotím, to co jsem ušila
ve chvílích, kdy Mikiho napadlo, že zrovna zavře oko a
dnech, kdy si Kuba užívá legrace s vrstevníky v rámci kolektivní výchovy.

Přes všechny harmonogamní a hormonální změny, ale dvě jistoty zůstávají.
Psaní od Rosy Mitnik!
A má až neadekvátní radost z hotového výsledku!

A4. Stříbro - neon - růž!
...
A kdo uhádne, pro koho dopisnice je, ten ... má u mě žvýkačku. Růžovou, samozřejmě!!!

pátek 16. května 2014

Zítra mi/nám končí šestinedělí


Což je ten správný čas: zvednout kotvy a někam vyrazit.
S Mikeškem včetně!

A aby se mu s námi dobře cestovalo a i hygienu měl v pořádku, pár týdnu nazpátek jsem mu ušila jeho osobní necesér.
...
Střih i rozměry jsou - jak zcela správně vykřikujete - ne nepodobné organizéru do kabelky ...

... jen nahoru jsem všila zip. Způsobem, který jsem odkoukala.
...
Premiéra se nepřekvapivě neobešla bez párání,
protože v prvním kole jsem "křídla" zipu střihla příliš široká a zip pak zbytečně plandal uvnitř taška a blbě tam překážel.

Mnohem intenzivnější párání jsem však zažila uvnitř!
...
Původně jsem si totiž vymyslela vnitřní kapsy z krémové koženky - jako že to bude praktické,
když se nějaký ten šampon či panadol sirup vylijí, pěkně to jen přetřu a kosmetická brašna bude zase ve vteřině krásná.
Akorát že se ukázalo, že koženka je příliš pevná
a zcela odmítala kopírovat tvar tašky.
...
Hlavně že jsem si na milimetry přesně měřila malé kapsičky: na nůžky, teploměr apod.
Na milimetr přesně jsem pak všecko dlouze párala.
Což jsem však vůbec nemusela, protože vnitřní jemnou puntíkatou látku jsem tím úplně potrhala,
takže vše letělo svižným obloukem do koše.
Znáte to - prostě když se (ne)daří!

Kapsy jsou tak nakonec z pevného tyrkysového kepru a fungují/vypadají (snad) taky hezky.

Zvenčí
je pak vele-známá kapsa na zip - na úplné drobnosti.
(Karabinku na klíče jsem si tentokrát soudně odpustila!)

A jestli se vám zdá, že mi to při závěrečném sešívání nemálo ujelo a taška je nahoře křivá,
tak máte pravdu největší!
...
Pod vrchní látku jsem totiž dala ještě vrstvu vatelínu, ale byla kabelka příjemně měkká,
a když jsem si to pak všecko pracně na úplný konec špendlila,
tohle mi prostě uteklo.
Ještě před porodem jsem si říkala, že to pak někdy párnu a přešiju,
ale dneska už vím, že ne.
Prostě a vlastně - tohle je objekt organických tvarů,
třeba jako ... opera v Sydney.
...
Snad to Miki (jednou) pochopí.

čtvrtek 15. května 2014

Můj tatínek mi napsal


... když jsem mu tuhle fotku poslala mailem,
že jako pěkné.
Ale až mezi nimi bude ležet ta holčička, tak že to teprv bude krásné!

Prostě naše rodina: jeden vtipálek větší než druhý.

úterý 13. května 2014

To je M. Sasek


Když minete bordel a bordel v pražské ulici Ve Smečkách,
po pár krocích se teď ocitnete v jiném světě.

A v ní báječný svět Miroslava Šaška.

Jeho ilustrace a malby ...

... nebo krátké animované filmy vás unesou.
...
Unesou do prostoru veselých barev a zábavných obrázků.
Unesou do tisíce různých koutů světa.
Unesou vás do ohromně inspirativní životní atmosféry člověka, který se živil prací, které ho baví.
Ve které se stal úspěšným.
Ve které se stal ve světě(!) slavným.

A jestli to všecko nezvládnete nasát a okoukat na místě,
za sympatických dvě stě pade si můžete pod paží domů odnést i tuto publikaci.
To je M. Sasek.

Velkoformátový. Recyklovaný. Knižně voňavý
katalog k výstavě,
který začíná životem rodičů českého emigranta a pokračuje dál přes jeho dětské rodinné fotografie,
 Šaškova školní léta, první ilustrátorské práce ...
... malby na plátně ...


... a pokračuje jeho kariérou rozhlasového moderátora v rádiu Svobodná Evropa v Mnichově ...

... až k oněm DOKONALÝM průvodcům po světových metropolích!

Po Paříži vyšel Londýn, už s jeho typickým výtvarným stylem: něco mezi grafickou zkratkou a věrným zobrazováním předlohy.
...
Knížky pro děti od osmi do osmdesáti let vznikaly vždy výhradně během jeho osobní návštěvy daného místa.
Týdny a měsíce chodil, pozoroval,
 a pak v plenéru či hotelových pokojích kreslil.
(A díky katalogu zjistíte, že i nadával: kde mu byla zima nebo kde se v neděli nedala koupit ani cigára.)

Další velmi intenzivní/osobní/emoční umělcovou zkazkou je pak lítost nad nemožností vytvořit průvodce naším hlavním městem.
Citace z dopisu:
"Praha by se dělala. Tu bych si s chutí nakreslil. Tam bych nemusel nic hledat,
vím přesně, co by tam mělo být. To by byla taková veselá knížka."

V mitnikovské knihovně doma máme
zatím jen jeden jeho kousek (Londýnek),
ale v české verzi je letos nově i - už tradičně hodně vizuálně i slovně vtipný - průvodce Austrálií
a
v galerii můžete buď jen prolistovat nebo si i zakoupit anglickou mutaci New Yorku, Říma nebo třeba Hong Kongu. 

Představovaná unikátní publikace vám pak nabízí i fotografické momentky z autorova života
či informace o jeho osobním rodinném žití.

A pokud se do mistra Šaška taky totálně zblázníte,
můžete - jako já - na výstavě zuřivě posbírat vše, co vám jen dovolí si odnést.
Třeba PLAKÁT.


LETÁČEK.

Nebo OBRÁZKY ve formátu pohlednic.
Vše za méně než dvacet korun.
...
Přeju vám stejně skvělé ulítnutí do Šaškova světa!!!
...
Výstava trvá do konce června.
A něco z doprovodného programu k ní si prosím vyberte zde.