Jak se točí reklama s dětmi

Ilustrační obrázek

Tak to bych taky ráda věděla.

Mám za sebou jedno focení dvou dětí a čtyř dospělých o víkendu a ještě teď jsem z toho unavená! Byl to pořádný záhul, přestože bylo úplně jedno, s jakým výsledkem náš domácí tance před foto-objektivem skončí. Měla jsem určitou představu, co bych si od focení přála - třeba navždy zvěčněné obě mé děti, aniž by ani jedno z nich řvalo, ale nedovedu si vůbec představit, jak to dělají mistři v televizi, kde se v komerčních spotech všichni pidi-lidi usmívají, předvádějí žádané, či dokonce mluví!

U nás už začátek focení byl náročný. Zaspala jsem. U rodičů doma se totiž vždy najde někdo, komu nekonečné nošení šestikilového miminka přijde jako výborná zábava nehledě na denní či noční hodinu. A když se mi k tomu ještě řekne: "A ty spi", usínám ve vteřině, klidně opřená o futra. Jenže já spánek oproti svým plánům přetáhla, takže v okamžiku mého vzbuzení jsem musela ihned kojit a poté už začal ubíhat drahocenný čas Mikulášova dobrého rozmaru. A tak zatímco se rodinný benjamínek usmíval na všecky strany, já si ještě honem myla hlavu, na stárnoucí obličej malovala mladistvou tvář, přežehlovala oblečky pro všechny členy rodiny, prosila tatínka o rychlou přeměnu obýváku rodičů ve fotoateliér, radila mamince, co si má ona na focení obléct a následně ji do nebe chválila její vlastní volbu oblečení a přesvědčovala muže a staršího syna, ať se taky převléknou. Oba to na první výzvu neudělali. Kubka říkal, že si právě hraje a na to jsou tepláky nejlepší a David si četl článek o Bedřichu Smetanovi a pro jistotu mě neposlouchal vůbec. Když jsem se pak před ním ale párkrát prošla v šatech, pochopil, že situace je vážná a gatě do gumy vyměnil za džíny. Čas běžel.

Bílé plátno natažené, foťák, stativ, tatínek - všechno připraveno, teď už jen nastrkat děti na určené místo, zmáčknout spoušť a máme to. Jenže! Když jsme Mikiho položili na zem, po chvíli se mu to začalo nelíbit. Kubovi se naopak čistočistý prostor zdál úžasný, a tak se pustil na místě do tance a skoků a přeskoků přes Mikeška, což jsme museli vzápětí zarazit. Jedno zažehnané nebezpečí úrazu dětí ale vystřídala shora padající trubka, na níž byl namotaný konec fotografického plátna. Moje maminka pištěla. Já jsem pištěla. David v mžiku sbíral děcka a taťka chytal - toho času - kartonovou zbraň. Dobré, nikomu se nic nestalo. Provizorní ateliér byl za chvíli znovu připraven k akci a opět jsme se všichni dospělí přítomní začali pokoušet o stylizaci chlapců do nějaké vzájemné láskyplné polohy těl. Co se líbilo jednomu, odmítal druhý. Co vymyslel Kuba, Mikeš ořval. Co jsme vymysleli my velcí, bojkotoval Kubušák. Taťka přesto něco nacvakal a šlo se dál: zopakovat snímek šest měsíců starý. Nyní měl na scéně začít účinkovat i můj manžel, což nesl dost nelibě, protože byl ještě stále a zcela zabrán do četby o Béďovi S.. Když jsem mu pak vysvětlila, co máme v plánu udělat - chytit Kubu za nohy, hlavou dolů, ptal se proč. Když jsem mu popisovala, že jsme totéž dělali i loni na podzim, tvářil se jakoby on(!) nikdy nic podobně smyslu prostého nepraktikoval a opakovaně se dotazoval, kde a jak má tedy on stát. Kubka pro změnu zase odmítl s překrvenou mozkovnou zůstat déle něž pár vteřin, a poté začal zoufale kvičet od bolestí nohou. Až se divím, že ta jedna jediná fotka stihla vůbec vzniknout.

Pak přišlo na řadu hromadné focení i s babičkou a dědou. Taťka nastavil samospoušť s prodlením dvanácti vteřin a my všichni jsme se usadili na zem. Ne tak Kuba - ten v tu chvíli označil akci pro sebe za skončenou a šel pryč. My s mužem jsme si tak na střídat žonglérsky přehazovali miminko a jeden či druhý vybíhali pro Jakuba do jiných místností bytu. Kdo to máte doma, víte, že v podobných případech se zlou na tříleté dítě nelze jít. Zkusili jsme tedy vymýšlet různé (nefunkční!) hry, jak Kubu nalákat zase zpátky na scénu. Už nechtěl. Až mu muž nabídl, aby si vzal s sebou i nové hasičské auto. To obrovské, plastové, blikající, příšerně hlasitě houkající (a teď váhám, jestli vám mám napsat i že je od tchyně). V tom já jsem omdlela. Chtěla jsem mít na věčnou památku hezký obrázek hezkých lidí, v žádném případě ne s tímto XXL červenobílým kýčem. Nicméně - všichni už jsme se začínali dost potit (kdo zažil zateplený panelák, nám rozumí) a šedesátiletý táta opakovaně běhal mezi foťákem a trošku uměle smějící se sedící skupinou. Když už Mikuláš přecházel do konstantního pláče, řekl můj otec, že je mu vedro, sundal si tričko a zvolal, že končíme. V tom se do organizace nově pustila má maminka, která si plánovala ještě společné snímky s vnoučátky, sprdla taťku, proč má pod trikem tílko a ať hodlá ve focení pokračovat. Můj tatínek se dotčeně obrátil na nás všechny s dotazem, že přece určitě i my máme na sobě nátělník, vždyť je květen! Zatímco já (už tradičně) váhala, na čí stranu se v případě sporu mezi mými rodiči přiklonit, David už na položenou otázku odpověď nemohl. Jen co nemusel sedět jako objekt focení, okamžitě zase uchopil páteční přílohu Lidovek a dál si četl o ohluchlém skladateli se syfilis. 

Můj tatínek se nakonec nechal ještě přesvědčit k akci a společně se mnou začal skládat do úhledného půlkruhu Kubova malá autíčka. Jeho hlavu se nám na správné místo podařilo dostat poměrně jednoduše. Když jsme pak v automobilovém epicentru chtěli mít oba naše malé chlapce, starší už zas(!) nechtěl pózovat, mladší odmítl držet hlavu vycentrovaně a navíc bezděčným pohybem ruky nám autíčka rozhodil. No, a v tu chvíli jsme to už zabalili všichni. Děti jsme rozpustili a uspali, sami se převlékli opět do maka a tatínek zasedl za počítač, aby fotky patřičně upravil. Uplynulý čas: tak plus dvacet minut.

Když jsem pak viděla první nástřel snímků na monitoru, málem mi ukápla slza. Ta paní s krátkými vlasy vypadala na každé fotce příšerně. Ta paní, co jsem já. S tvářenkou jsem to ten den dost přehnala, vlasy jsem měla divně ježaté a za své vzala mám současná radost, že už můžu zase nosit své oblečení (i když je mi pravda těsnější). To, co v reálu možná zanikne mým neustálým pohybem těla, na statických obrázcích vypadalo děsně! Úzké kalhoty výrazně obkreslující stehna a zařezávající se mi do pasu. Pruhované triko, jehož pruhy se v oblasti mého hrudníku výrazně roztahují do stran. Paže hodny koulařky. A kdy a kde jsem si pořídila ty dvě brady, vážně netuším. Zašklebila jsem se a s hysterii vlastní šestinedělce jsem poprosila tatínka, ať se mnou ve fotoshopu NĚCO udělá. Okamžitě!!! Když jsem ale opustila svůj sebestředný pohled na právě nafocený materiál, jak stará tak moudrá - musela jsem uznat, že mám dvě krásné děti. Čert vem´ to vole!