Mít to jako koncept je blbost

A nepokorné.

Ale když to náhodou vyjde, je to fajn: mít tyhle čerstvé jarní děti.
Třeba pro dlouhé procházky, co čistí hlavu.
Nebo volné kojení kdekoliv v plenéru.

Akorát si člověk musí dávat bacha na první ostré paprsky a skrývat mrně, co to jde.
...
V druhém kole matkování
 jsem odmítla vzhled kočárku ničit plínkou přehozenou přes jeho střechu
a ušila si vlastní stínítko.
(I když plně chápu, že za totok zrovna cenu Czech Grand Design asi taky nedostanu ...)

Plátěný obdélník připevněný mašlemi ...

... kdy po stranách je možno pinďu letmým pohledem kontrolovat ...

... a v případě počasí pod mrakem lze z látky udělat roletu, smotanou.

Třeba mně zrovna při focení pro vás slunce vůbec nepřálo.
Ehm ... vlastně byla mlha.
...
Ale ze všech sil se teď snažím, aby mi šestinedělní trudomyslnost nenakazila úplně celou mysl,
aby obě naše děti byly dobře oblečené navzdory aprílovému počasí,
aby nikdo doma neměl hlad,
abych ven chodila ve stejných (nebo alespoň podobných) druzích bot na obou nohách
a
obě prsa měla řádně uklizená v prsence.
Takže sorry, že počasí jsem nevychytala
a prostě nejde vidět, jak tenhle solární panel krásně stíní.
A zároveň k tomu i luftuje.
...
Vlastní model pilotuju od minulé neděle a uvidíme, jestli posléze obstojí i ve vysokém letním sluníčku.
A jestli jo, tak pak si ten hadr nechám patentovat! Ha-ha.

No, a teď mně čeká další mamma-výzva: přesvědčit Mikeška, že spát lze i ve vozítku, které se ne-hý-be!
Si držím palec.

Zase skladovka

Tedy - to není přesné.
Spíš: opět starší zboží, které už je v oběhu.

Kabelka pro mou nejlepší-nejlepší kamarádku z gymplu k narozeninám.
S jedinou její prosbou: aby se hodila k vínovým botám!

Popisovat vzhled je netřeba, jen ...
... uvnitř jsou kytky, protože ty se teď prý nosí!

A k ní ještě další dvě malé kabelečky.
Jsou pro její dvě princezny (tři a jeden roček) a nápad jsem ukradla Hanele,
která pár let nazpátek šila "taškové soupravy pro mamku a dceru".
...
Citace velké kabely je na podšívkách, schválně - ať všecky tři nevypadají jako trojčata.
Ucha mají na karabinky, takže se snadno mohou proměnit v neceséry či peněženky.
...
A která je pro kterou?
Nevím.
Nevím ani, jak to chodí v jednadvacátém století, ale my si od určité chvíli s mamčou a mou ségrou doma půjčovaly všecko a kdykoli a na nějaké to vlastnictví se moc nehledělo.
Jediné co mě na tom kdysi štvalo, že to obě s růstem zapíchly příliš brzo,
zatímco já si dala ještě dobrých patnáct centimetrů k dobru.
...
Což ale - U KABELKY NEVADÍ!!! Uff.

Kuba má dnes narozeniny

 ... a my máme přání jediný ...

Pár dní před jeho trojkovou oslavou jsme mu, my rodičové, pěkně otočili život hore nohami a podle Jungovy teorie sourozeneckých vztahů z něj navždy udělali konzervativce, neboť každá (další) změna teď už vždy bude jen k horšímu! Kubovi se narodil brácha. Přesto všecko se však Kubulda na nás zle netváří. Mikuláše bere jako fajn legrandu na doma, když mu vyjde chvilka, běží jej láskyplně hladit - samozřejmě na hlavě je to nejvíc, a když jde na Mikeška splín, z plných plic a bezprostřední blízkosti na něj Kuba volá: "Miki, neplačej!"

Prostě Big Brother.

A jakých je deset věcí, které tě, náš milý Kubínku, těší nejvíc letos?

1. Jakmile vysvitne ráno první paprsek slunce, vyskakuješ z postele (klidně i před šestou) a do všech stran zvěstuješ - Je krásný den, je krásný den! Nevím, kdes to pochytil, ale křičíš to navzdory počasí, nemocem i geopolitické situace a my se s taťkou tomu nemůžeme přestat smát.

2. Ke snídani by sis nejradši dal jen čoko-kuličky, jogurt tě zbytečně zdržuje od důležitých životních pokusů - jako třeba když jsi se tuhle prohlížel v zrcadle, jak vypadáš, když sis dal dvě hnědě cereální gulky každou do jedné nosní dírky. Opravdu slušivé!

3. Dopoledne klidně věnuješ umění: plastelína, voskovky, fixy, vodovky. Máš asi padesát omalovánek vlaků a aut. Šablony hasičských vozů. Razítka strojů. (Nejlépe úplně) všechno mi to, mami, vyskládej na kuchyňský stůl, já už si z toho něco SÁM vyberu!

4. K obědu je možno ti servírovat prakticky cokoli. Čím hustší polévka, tím lépe. Druhou porci, prosím, nakrájet a hlavně, abychom ti dali kromě vidličky i nůž. Protože co by to bylo za pořádky, kdybys měl něco jinak než - tvůj největší vzor, hrdina a duchovní vůdce - táta!

5. Siestový spánek není vůbec třeba, aspoň nás o tom nezřídka přesvědčuješ. Nicméně/naštěstí se stále ještě necháš ukecat na pohádky, a pak to spolehlivě po obědě na dvě hoďky zabalíš.

6. Odpolední zábava je pak k tvé největší radostí záležitostí venkovní. Na motorce. Na kole. Na kole, kdy na kole fičí i táta. To jsi pak v sedmém nebi. Závody. Kolize. Překážky. A zase závody. K narozeninám si od prababičky dostal cyklo-rukavice a zvonek na kolo, v/s obojím si první noc i spal!

7. Večeřovou otázku nejlépe řešíš teplou formou. Zatím (mé) jediné štěstí, že netrváš na odlišných chodech v poledne a navečer a klidně zbaštíš to samé dvakrát. Bez výtek a reklamací, rozhodně lepší než chleba se sýrem.

8. Večerku si pak představuješ následovně: začátek po osmé, konec neomezeně. Vlastně kdokoli ti může jít číst či vyprávět pohádku, a pak si k tobě přilehnout. Na nočním stolku ti rozhodně nesmí kromě rozsvíceného pana Králíka chybět láhev s pitím a v někdy si vykomunikuješ ještě misku s piškoty, pro případ náhlého hladu, z čehož já - stomatolog/amatér - šílím. Léta(!) si usínal bez nás, ale teď říkáš, že nechceš být sám a taháš nás tam s sebou. No, a protože to teď máme doma různě rozhozené, my jdeme!!! Nehledě na to, že v osm večer v naší rodině vážně nikdo neodmítne měkké pozvání do horizontální podoby.

9. A ještě - bez ladu a skladu - pár věcí, co miluješ: svého plyšového medvěda a psa, co ti ušila babička; auto Bleska McQueena a Buráka; hru na vlak, kdy sedíme na gauči, máme vedle sebe obrovskou cestovní kabelu a předstíráme, že jedeme RegioJetem do Havířova; hru na obchod s pokladnou - raději prodáváš, ale jako zákazník si vychutnáváš platbu kartou (po kom asi?); hru na kavárnu, kdy do šálků a pohárků naléváme dřevěné korálky; taky máš rád koupání všeho druhu - na velikost škopku nehledíš: čili vanou počínaje a bazénem konče (dokonce už sám splýváš na zádech, tedy já tě teď dlouho na plavání neviděla, ale tvůj nejpyšnější tatínek to říkal); dále miluješ želé bonbóny, párky, kečup, ležení pod peřinou přes den, knížku o Oskarovi a Pohádky o autech a tvé pyžamo s letadly; taky když mi pomáháš v kuchyni - třeba v loupání vajíček na tvrdo jsi už úplný machr. A pak ještě poznávání značek aut zaparkovaných na ulici nebo (nekonečné) zpívání písně Prázdný expres. 

10. A jak se pár dní nazpátek ukázalo, do tvé TOP TEN se vejdu i já. Chyběla jsem ti během pobytu v porodnici. Chybím ti, když kojím Mikiho. Chybím ti, když ho nosím. Ale věz, že já to vím a případné citové ztráty saturuju intenzivním mazlením a mazlením a mazlením se nás dvou, které zásadně končí tvými výkřiky: Mami, dost, dost, DOST!

A ještě - jedna z Kubových nedávných nirván: překážková dráha pro mini-kola.
...
Soustředění - do kopce - překlopit - z kopce.

A pak asi tak tisíc krát znova.

...

AŤ ŽIJEŠ!!!

Na stejné brdo

... jako včera.
Shodou okolností mi večer kamarádka poslala webový odkaz, kterak je slavná!

Provdala se do Maďarska, kde vychovává své dvě dcery.
A mimo jiné s nimi v Budapešti navštěvuje Babakoncert neboli tzv. dětské koncerty.

A co je supr, že si její fotku vybrali na titulní stranu.
A co je ještě víc supr, že má Jana na krku korále, které jsem jí uplstila já.

Nevíte o podobné akci u nás?

Patří malé děti do chrámů umění?

Jak teď zas hodně kojím, tak zas hodně čtu.
A tenhle článek se mi líbil mimořádně.
...
Vyfotila jsem vám ho spolu s mým současný každodenním zátiším:

krém, bez kterého by jinak nepřežila,
jedna z nálepek, co mi přivezla Jeve a já přemýšlím,
zda si ji nechám někam vytetovat nebo vytisknout na plátno A0 nad gauč ...

... a Caro našlehané v pěniči v režimu hoko-čoko.
...
A protože text článku jsem nikde on-line nenašla, napsala jsem do Lidovek
a oni mi ho pro vás poslali.
Ať se vám taky líbí!

12.4.2014    Lidové noviny    21    Orientace_

    MARTINA BULÁKOVÁ_

Dovedností nových generací by měla být schopnost třídit vizuální chaos, jemuž jsme vystaveni i s ideologickými nástrahami

Probudit schopnost dívat se a nahlížet věci z různých perspektiv, vzbudit emoce. Ale také vytvořit nové generace publika, které si vybuduje vztah k umění a bude se vracet. Muzea a galerie se nyní více zaměřují na děti, pro něž připravují speciální programy.

Přijdete do muzea nějaké kulturní metropole a před obrazem Pabla Picassa sedí na polštářích děti v předškolním věku a naslouchají lektorovi. Se zájmem zkoumají barvy a tvary, hlásí se, dotazují nebo si něco malují. Kéž bychom taky měli tolik kulturně vzdělaných dětí, povzdechnete si.

            Ne všechny děti v zahraničních muzeích se ovšem chovají příkladně. Na konci února se v britském listu The Telegraph strhla diskuse na téma, zda omezit, či naopak podporovat vstup nejmenších dětí do muzeí a galerií.

Prolézačka v Tate Modern Kontroverzi vyvolal asi pětiletý chlapec, který v londýnské galerii Tate Modern vyměnil část expozice za hřiště a z multimilionové plastiky Donalda Judda připomínající žebřík si udělal prolézačku. Liberální rodiče, kteří dítě doprovázeli, se po upozornění jiného návštěvníka, že jde o cenný exponát, ohradili tím, že dotyčný o dětech nic neví a že litují, pokud nějaké dítě má. Tenhle případ „ničení“ svátosti uměleckých děl v chrámech vysoké kultury byl vodou na mlýn pro kritika deníku Ivana Hewetta, podle nějž malé děti do galerie nepatří, neboť „se beztak z výstavy nemohou těšit, takže se buď nudí, nebo běhají po naleštěných parketách výstavních sálů tam a zpět a hlasitě křičí, zatímco dospělí mají zkažený zážitek“.

            Nebylo by tedy lepší nechat děti dospět do věku, kdy se samy budou moci vědomě rozhodnout, zda do muzea dobrovolně přijdou, a to s vědomím, že musí dodržovat určitá pravidla, ptal se kritik? Nikoliv, vina je na straně rodičů, tvrdila jiná novinářka téhož deníku. Svým ratolestem nestanovují žádné hranice, děti si pak dělají, co chtějí, a neumějí se chovat civilizovaně nejen v galeriích, ale ani v restauracích, divadlech či v kinech.

            Na obranu dětí přispěla také slova ředitelky britské organizace Děti v muzeích Dey Birkettové: „Měli bychom snad dětem zakázat radovat se z umění až do té doby, než se ožení, pořídí si auto a budou splácet hypotéku?“ ptala se ironicky Britka, která se snaží o osvětu, aby se do muzeí chodilo naopak už s batolaty. Na základě vlastní zkušenosti se svými dospívajícími syny soudí, že „je daleko obtížnější zaujmout uměním adolescenty, kteří v jistém věku nedokáží odlepit zrak od svých tabletů“. A proto je podle Birkettové nutné rozvíjet vztah k výtvarnému umění od dětského věku. Tým evropských expertů na kulturu při Evropské komisi (EENC) pak ve zprávě z roku 2012 poukazuje na to, že umělecké vzdělávání je důležité pro rozvoj kreativity, sociálních a komunikačních schopností jedince. A školy, které navazují úzkou spolupráci s muzei a zavádějí do výuky různé formy umění, se stávají pro studenty atraktivnější. Pro ty pak škola může být hrou. Amuzea a galerie místem inspirace.

Představme si zvuky, vůně Zkusme však přenést tuto diskusi do českého prostředí a alespoň v náznacích uvažovat o zákazu vstupu dětem do muzeí a galerií do té doby, než vyrostou a naučí se respektovat okolí a rozumně zváží, zda do galerie přijít.

            Tak například Národní galerie v Praze by nejspíš kvůli své chabé návštěvnosti byla bez dětí ještě mrtvější, než je – právě školní a předškolní skupiny vnášejí do výstavních sálů minimálně Veletržního paláce život. NG si je toho zřejmě dobře vědoma; každopádně její lektorské oddělení je na vysoké úrovni. Nabízí doprovodné programy pro děti a školy formou rozličných hravých ateliérů, kde se děti učí umění poznávat, respektovat, a vnímat. Její snaha přilákat děti s cílem vychovat z nich pravidelné návštěvníky by se rozhodně měla potkat se záměrem škol a rodičů vychovat citlivé a komunikativní lidi.

            „Naší hlavní metodou je zážitková výuka. Děti, žáci či studenti se setkávají s originály uměleckých děl, pracují s nimi na interpretační rovině, pracují s nápodobou díla. Výuku propojujeme nejen s výtvarným uměním, ale také s literaturou či formou dramatických etud,“ říká Hana Dočkalová, lektorka doprovodných programů Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.

            Jen pár kroků od ní, uvnitř Veletržního paláce, visí objekt z drátů Karla Malicha Kavárna (1924). Pod nímuž tiše sedí žáci od první do třetí třídy Montessori Základní školy Sdružení z Prahy 9. Lektorka je tajuplným hlasem vyzývá: „Přemístíme se do kavárny. Nepůjdeme tam, ale proměníme se v zázračné lidi, kteří mají schopnost vidět věci, které normálně jenom slyší nebo cítí. Co bychom mohli v kavárně slyšet za zvuky, co cítit za vůně?“

            V pytlíčcích kolují různá koření, čaj, káva, sladkosti... Z reproduktoru se ozývají zvuky z reálného kavárenského prostředí. Děti si lehnou pod objekt plný linií linoucích se zvuků a vůní a z podhledu pozorují „kavárenské prostředí“. Očima se snaží sledovat vybranou linii, sdělují, co pro ně představuje, a zaznamenávají ji křídou na papír. V ateliéru se děti vrátí zpátky ke svému záznamu zvuku či vůně. Usadí se kolem velkého formátu papíru. Papír je novým prostředím, kde jsou ty zvuky a vůně probuzeny k životu.

            „S dětmi teď probíráme geometrii, takže se snažím o propojení výtvarna s matematikou a jejich zprostředkování dětem hravou formou. Jeden z principů Montessori školy je ten, že děti se uvádějí do nového školního roku příběhy. Zaujal mne už samotný název workshopu – Příběh čáry,“ sděluje Klára Müllerová, učitelka na první stupni ZŠ Sdružení. „Líbí se mi, že děti mají přímý kontakt s uměleckými díly a z přístupu lektorů je cítit nadšení. Se školou jsme tu dnes poprvé, ale na kurzy jsem slyšela zatím jen pozitivní ohlasy.“ Klára Müllerová se chce do Národní galerie s dětmi vrátit na navazující program Světem tvarů. Děti se těší, že dostanou razítka.

Známé věci, nové pohledy Lektorské oddělení sbírek moderního a současného umění NG bylo v Praze mezi prvními, kdo se začal na přelomu tisíciletí systematicky zaměřovat na předškolní skupiny a rodiny s dětmi. Nejmladšímu publiku dnes nabízí škálu kreativních workshopů na vysoké pedagogické úrovni.

            Děti se v těchto ateliérech například učí nacházet tvary, míchat barvy, zkoumají vliv světla na naše barevné vnímání či se třeba mohou dozvědět, jak vznikají animované filmy. Jedná se o programy vedené metodou neformálního vzdělávání.

Galerie se tak pro děti stává místem, kde lze objevit nové pohledy na známé věci, radovat se z krásných a záhadných skutečností, z tvorby své i ostatních. To, co tu bohužel zatím chybí, je audioprůvodce pro děti, který by je prováděl stálými sbírkami a výklad by byl přizpůsobený jejich věku a poukazoval by na nejcennější umělecká díla Národní galerie. K lepší atmosféře by jistě přispěl i méně striktní přístup kustodů, kteří jsou smutně pověstní svou nevstřícností. Hlídat exponáty je samozřejmě jejich hlavní úkol, ale zároveň způsob jejich chování ovlivňuje atmosféru v galerii a chuť se do ní vracet. Ve srovnání s vyhledávanými zahraničními galeriemi se i v tomhle má NG co učit.

            Workshopy v nedalekém Centru současného umění DOX také pracují s dětskou představivostí, avšak více řeší společenské otázky, tedy vztah člověka ke společnosti v jednotlivých detailech. Má to na tomto místě svoji logiku: holešovický DOX si postupně vybudoval pozici centra, kde se konají veřejné diskuse o politice, médiích, lidských právech. Výstavní program holešovického kulturního areálu se rovněž cíleně věnuje takovým tématům. „Společenské stereotypy se vytváří ve věku prvního stupně základní školy. Proto je dobré vodit tyto děti do prostředí, kde vedle sebe koexistují rozmanité a divné věci,“ míní vedoucí lektorského oddělení Jiří Raiterman. Ten tvrdí, že „chrámy“ umění, kde se návštěvníci ničeho nesmějí dotknout a musejí být potichu, mají na dětské publikum jiný vliv než místa, kde si umělecké objekty mladí návštěvníci mohou i osahat. Přestože se DOX na první pohled zdá být vhodnějším místem pro gymnazisty, neboť se orientuje zejména na angažované umění, nabízí řadu programů i pro mladší.

            „Teď jsme tu měli skupinu malých dětí na pohádce o továrně – to je program, který se zabývá recyklací. Centrum umění DOX se nachází v bývalé továrně, která měla být srovnána se zemí, ale místo toho se ten objekt zrecykloval do nové funkce – takhle se dá recyklovat cokoliv,“ vypráví Raiterman. „Děti si pak v ateliéru staví vlastní vizi továrny. Řešíme, k čemu by továrna sloužila: často chtějí stavět různé akvaparky a nákupní centra – to jim pak do toho trochu šiju, jestli je to potřeba.“

            Doprovodné programy se DOX snaží koncipovat jako cyklus, aby se školáci vraceli. Úzkou spolupráci se centru podařilo navázat se základní školou na Ortenově náměstí, vzdálenou pár set metrů. Žáci sem docházejí pravidelně na výstavy, samotné výtvarné dílny se pak konají jen v několik minut vzdálené škole. Galerie chce být vnímána jako prostředí, kde se pohybuje nejen s obrazy, ale i s lidmi a kde umělecké dílo je výrazem nějaké identity. Děti pak mají možnost se identifikovat s něčím víc a s něčím méně, neboť jak známo, identit je mnoho.

            „Ideální by bylo zpracovávat k výstavám metodické materiály, které by školy mohly dál rozvíjet v rámci školní výuky,“ poznamenává Jiří Raiterman. Práce by byla systematičtější a její výsledek by měl na děti silnější dopad. Škol, které se vracejí, je však stále málo, stěžuje si vedoucí lektorského oddělení, neboť „výjezd do galerie znamená pro většinu škol komplikace. Učitel výtvarné výchovy nemá často ve škole silné postavení,“ poukazuje Raiterman. „A navíc od roku 2012 platí vyhláška, která umožňuje neproplácet učitelům hodiny, které neodučili ve škole.“

            Výuka výtvarné výchovy a umění není podhodnocena jen v Česku. Problému se dlouhodobě věnuje například UNESCO, které – s cílem poukázat na nezastupitelnou roli uměleckého vzdělávání ve školách i v prostředí mimo ně – uspořádalo dvě mezinárodní konference (v roce 2006 a 2010). Odborníci v dané oblasti ze 189 zemí se shodli na jedné věci: umělecké vzdělávání je v prvé řadě chápáno jako prostředek pro zachování tradičních kultur a ochrana proti kulturní homogenizaci, kterou šíří zejména západní média zahlcující svět fixní ideou toho, jak by umění mělo vypadat a jaké by mělo mít sociální funkce. Umělecké vzdělávání má také přispět k šíření kreativity pro potřeby 21. století.

            Nechme však mezinárodní boj za umělecké vzdělávání stranou a vraťme se k tuzemským muzeím a galeriím, které jdou v tomto ohledu příkladem a snaží se na své doprovodné programy lákat školy i rodiny s dětmi.

Strach z ponurosti V pražském Museu Kampa, umístěném na malostranském břehu Vltavy, se workshopy nabízené školkám a školám konají ve stálé expozici středoevropského poválečného umění. Nic moc veselého to, pravda, není. Například v podobě tichých obrazů krajin temných barev Jiřího Johna.

            „Museum semění v začarované království, které si podmanil zlý černokněžník, protože pro sebe chtěl získat krásnou princeznu,“ spustí lektorka, zatímco nejcitlivějším dětem z mateřské školy v Šumavské ulici na pražských Vinohradech se protahují obličeje. „Její strážce i ostatní obyvatele království zaklel do obrazů a soch!“ Děti mají za úkol princeznu najít a vysvobodit. A nakonec zhotovit portrét princezny, který se pak rozešle a přiláká rytíře, který vysvobodí i zbytek království. Obrazy se však učitelce MŠ zdají ponuré: „Umělci často malovali v depresi, z obrazů sálá těžká energie. Nemyslím, že je to to pravé pro tříleté děti. Čím myslíte, že děti zaujmou tyhle roury?“ ptá se učitelka.

            „Moje zkušenost je taková, že u dětí převažuje zvědavost a radost z poznávání nových věcí nad strachem z ponurých námětů,“ říká na obranu muzea vedoucí lektorského oddělení Tereza Mléčková. Není však pochyb o tom, že obrazy a sochy působí na některé citlivější jedince s intenzivní tíhou. „V místnosti, ve které si děti zdobily papírové kelímky, jsou ponuré obrazy. Některé děti měly zvláštní nápady: jeden chlapeček si vyrobil hřbitov,“ popisuje tuhle zkušenost druhá učitelka ze stejné mateřské školky.

            Ať děti v muzeích klidně běhají a křičí, ale je vhodné, aby se v muzeu bály? Toť otázka. „Strach je emoce, s níž se dá pracovat, a dětem je možné strach přiblížit například srovnáním nejsmutnějšího obrazu s tím nejveselejším a poukázat na rozdílnost těchto pocitů. I v tom spočívá hodnota umění: děti vstoupí do prostředí, kde si prožijí nějakou silnou emoci, a pak z něj zase vystoupí,“ míní však Jiří Raiterman z DOX.

            Silné emoce pro své dětské publikum se pravidelně snaží připravovat také středočeská galerie GASK v Kutné Hoře. Kromě výtvarných dílen pro děti, jež se konají jednou týdně, loni instituce zorganizovala i jednorázovou čtyřdenní akci Street art. Starší děti v doprovodu lektorů navrhovaly tagy, sprejovaly přes šablony, zkoušely graffiti či – po vzoru legendárního, Bohumilem Hrabalem opěvovaného grafika, „něžného barbara“ Vladimíra Boudníka – dotvářely popraskané omítky. S uměleckou skupinou Kredenc si pak mohly vyzkoušet například dílnu sítotisku nebo se naučit techniku moderní výšivky. „Letos plánujeme dílny spjaté s novou stálou expozicí nazvanou Stavy mysli za obrazem. Výstavu otevíráme 25. května,“ říká vedoucí lektorského oddělení GASK Karin Šnajdrová Militká. GASK se snaží vytvořit doprovodné programy, které se školám přizpůsobí. „Od září jsme domluvili spolupráci s ředitelem místní střední průmyslovky,“ doplňuje lektorka, již totiž udivuje, že galerii v jezuitské koleji navštěvují častěji školy z Poděbrad, z Čáslavi nebo z Kolína než z „rodné“ Kutné Hory. Pro nejmenší děti vzniká speciální program ve spolupráci s lokální lesní Školkou v zahradě, jednou zaměřený na vodní zdroje, podruhé na „semínka a rostlinky“.

            Moravská galerie v Brně zase ve spolupráci s tamějším Uměleckoprůmyslovým muzeem momentálně představuje práci současných tuzemských módních designérů a jejich ztvárnění oděvní siluety. Oděvní tvorba, která vzešla ze spolupráce Moravské galerie a mladých oděvních návrhářů, kteří návrhy vytvořili loni v létě v rámci workshopu v rodném domě architekta Josefa Hoffmanna v Brtnici, se stala další z inspirací pro dětské výtvarné dílny. Děti si tak v ateliéru Uměleckoprůmyslového muzea mohou vyzkoušet vytvořit vlastní módní kreace, zatímco pro starší děti a rodiče je připraven cyklus přednášek. Například o tom, jak se proti uhlazené a nudné pařížské haute couture postavila hravá móda z Londýna.

Pomoci naučit se rozpoznávat Zdejší muzea a galerie se sice vydaly správným směrem, nicméně výstav přímo určených dětskému publiku je v České republice, ve srovnání se zahraničím, nadále málo. To se domnívá Kateřina Samková, která se rozhodla, společně s několika dalšími nadšenci, vytvořit v Praze Galerii pro děti. Městská část Prahy 1 galerii poskytla zázemí v prostorách Kafkova domu u Staroměstského náměstí a finančně podpořila její odstartování.

            „Naše galerie nemá být dětským herním koutkem, kde se děti odkládají, není to ani místo, kde děti malují obrázky, které pak vystavujeme. Pracujeme s renomovanými umělci, kteří vytvářejí dětem přizpůsobené umění – děti si ho mohou osahat, dotvořit či přetvořit,“ upřesňuje Samková. Prvním projektem byla spolupráce s Veronikou Richterovou, představitelkou pet artu, která pracuje s plastem určeným k recyklaci. Pro galerii umělkyně ve spolupráci s dětmi připravila les z PET lahví. Galerie rovněž organizuje doprovodné programy pro děti v jiných institucích. „Máme za sebou spolupráci s Obecním domem či s Muzeem Lendl-Mucha. Naše autorská výstava Radek Pilař dětem poputuje nejen po České republice, ale budeme ji instalovat i v zahraničí – v Moskvě, v Bulharsku, a snad i v Jižní Koreji,“ doplňuje Samková.

            Inspirací pro tuhle pražskou galerii se stalo dětské muzeum Zoom ve Vídni. „Lišíme se od nich tím, že se nesnažíme být tak edukativní. Ve Vídni mají třeba výstavu zaměřenou na středověk, děti se přitom učí a zároveň si třeba mohou vyrobit mýdlo, dozvědět se, jak se tehdy vařilo a podobně. My se snažíme pracovat s dětskou fantazií, kterou dneska tak snadno bohužel dokáže zdeformovat televize, disneyovky či pokemóni,“ říká koordinátorka projektu Galerie pro děti. „Moji generaci rodiče nebrali do muzeí. Přišla jsem si až v porevoluční době sama na to, že umění můj život obohacuje. A to chci předat i vlastním dětem,“ svěřuje se Kateřina Samková.

            Muzea a galerie, zejména ty, které se soustřeďují na nedávnou či současnou uměleckou tvorbu a stávají se živými centry kreativity, dnes napomáhají lépe chápat nejen umění, nýbrž i svět kolem nás – jeho vizualitu, stereotypy, utváření mínění. A začít kultivovat vnímání a kreativitu i těch nejmenších se zdá být opravdu smysluplnou činností muzeí a galerií. Dětem tak napomáhají vytvářet osobitý pohled na svět v době, která je přesycena obrazy a toky informací. Už od dětství je možné učit se poznávat a uspořádávat vizuální chaos, jemuž jsme dennodenně vystaveni – se všemi ideologickými nástrahami, jejichž nejtemnější stránky demonstrovalo minulé století. Kultura a kulturnost dobře „nastavených“ dětí nás mohou vést k vizi světa v pohybu, který je živen neustále se obnovující kreativitou, otevřenou mnohým interpretacím. Světa, v němž minulost se potkává s přítomností a budoucností, aniž by se jedno snažilo druhé popřít i znectít.

***

Foto popis| Zážitek z galerie odvádí děti od společenských stereotypů (výstava 3D obrazů v čínském městě Čchang-ša)

Foto autor| FOTO PROFIMEDIA

O autorovi| MARTINA BULÁKOVÁ, Autorka je výtvarná publicistka a kritička

Jestli vám to nevadí

... tak dneska ještě další starší věc.
Můj první chevron.

Tehdy s břichem.
Ale motto na hrudi u mě platí furt dál!

Veselé Velikonoce

... vám všem!

Dvacet čtyři hodin na porodním sále a stále těhotná

Několik dní před svým termínem porodu jsem vyrazila na svou pravidelnou středeční kontrolu do poradny, abych se domů už nevrátila.

Můj zdravotní stav vyžadoval okamžitou hospitalizaci. Pěkně mě to zaskočilo. I naštvalo. Měla jsem nevyzvednuté dítě ve školce a s sebou jen kabelku. V ní: málo vložek, časopis Marianne Bydlení, který jsem se zpaměti naučila už v čekárně poradny, skoro vybitý mobil  a jedno zpola snědené jablko. Bylo něco málo po poledni, a protože v celém Podolí nebylo nikde místo, umístili mě k hospitalizaci na porodní sál(!).

Nejdřív jsem v té místnosti chvíli jen nevěřícně zírala kolem sebe. Aha, tak já už jsem na sále. Aha, tak tak to tady tedy vypadá. Kubku jsem totiž rodila v noci a tak nějak jsem se svým prvním rozdvojením měla tolik práce, že jsem se vůkol zrovna nerozhlížela. Když jsem se tentokrát oklepala z prvotního šoku, sundala jsem si boty a punčochy a v rámci možností jsem si udělala pohodlí. Od nejhodnější porodní asistentky jsem odmítla nabídku erární košilky a v širokém koženkovém křesle určeném pro budoucího tatínka vyčkávala příchodu lékařky. Internistka mi ne zrovna za chvíli přišla říct, že s tak vysokým tlakem nemůžu - cituji: lítat po venku - a že si mě tady jeden den nechají na pozorování a vyloučení případných dalších těhotenských komplikací.

Ač jsem tedy rozhodně a zcela určitě v danou chvíli nerodila, dostala jsem pro jistotu do žíly na stabilizaci jedno magnesium, ale protože zrovna nebyl k dispozici mobilní stojan, zůstala jsem pevně uvězněna k porodnímu lůžku. Ale chápu, ony toho skutečně rodící rodičky asi moc nenaťapou. Mně přidělená porodní asistentka se mi za to asi sto krát omluvila, oni se mi tam vlastně všichni furt omlouvali. Třeba když mi brali krev nebo přelepovali znovu infuzi. To mi přišlo extra komické. Taková mikro bolest (já navíc byla ten den ráno ještě na kosmetice a musím vám říct, že při depilaci své tváře jsem trpěla si tak patnáct krát víc!) a tady všichni jsou samý pardon. No, zajímavé, že když pak dojde vážně na věc a rodíte, nikdo vám v ÚPMD neřekne: "Je nám to moc líto, omlouváme se, ale teď vás to bude tak třicet hodin bolet jak prase, a pak se asi rok nevyspíte."

Kromě započaté medikace a pravidelného měření tlaku už o mě dál nebyla žádná péče. Jen asistentka přišla ještě s nabídkou, zda se nechci zapojit do studie 3. lékařské fakulty. Že teď bych dala pár ampulek krve a po porodu kousek placenty, aby se přišlo na to, jak ženám s gestační hypertenzí co nejlépe pomoct. Kývla jsem to na to nadšeně, protože v tu chvíli mi to konečně přišlo jako první dobrý okamžik toho dne. Sestřička byla taky nadšená a za odměnu za to, jak mě krevně vysála, mi přinesla konvici čaje - uvařeného z jejího vlastního tea-sáčku!

Čas neletěl zrovna rychle, lékařský personál se vystřídal na směně a nová slečna se mě opakovaně ptala, zda mi skutečně někdo přinese osobní věci. Muž stále nešel. Nikde ni večeře. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen já se svým pupkem a se svým narychlo načmáraným seznamem na okraji stránky magazínu, co mi má David do porodnice přivézt - co mi doma ve sbalené tašce ještě chybělo.

Skoro už za tmy pak manžel volal, připraven již v koupelně, abych mu mohla nadiktovat, co tedy posbírat. A začala tak scénka ne nepodobná filmu Zelená karta. Jak se totiž ukázalo, říct jen "Vem mi šampon, krém, antiperspirant a řasenku" nestačilo. Každý jednotlivý kosmetický produkt jsem musela detailně popsat a trpělivě (ale zároveň rychle, protože baterky v telefonu už moc nezbývalo) vysvětlovat, že kondicionér NENÍ šampon, maska NENÍ pleťový krém, a jestli chci opravdu případně rodit s maskarou na řasách. JO, CHCI!

Když se pak s Kubkou oba objevili ve dveřích, byla jsem zrovna napojena na monitor měřící srdeční činnost miminka, což zejména syna vcelku vyděsilo, a tak první věta, kterou mi hned mezi futry řekl, byla: "Mami, pojď domů!" Lekl se i můj muž. Ležela jsem totiž na porodním lůžku, na lůžku - kde jsem měla strávit i následující noc. Muž tomu nevěřil. Říkal, že to přece nejde. Že přece nenechají spát ženu v devátém měsíci na stole. Že mě jistě někam na noc převezou. Pak mi ale přinesli k večeři šišky posypané strouhankou a muž pochopil, že tady je to jiný mikrosvět. Středně příšernou večeři jsem snědla, včetně vylízaného talíře, neboť hlad je hlad a na porodní koze jsem taky nakonec zabrala. Měla jsem totiž veliké štěstí - k otlačení a proležení na tvrdém podkladu nemohlo vlastně skoro vůbec dojít: co šedesát minut - ve dne, v noci - totiž přicházela má dvorní měřička tlaku, takže já vlastně ani vůbec nespala. Střídavě jsem si nechávala škrtit paži, pendlovala mezi záchodem a pseudo-postelí a dílem z nudy přemýšlela, jestli pro vás na sále nemám nafotit pár ilustrativně-legrační porodních fotek bez miminka. Nakonec jsem od tohoto mešuge nápadu raději pokorně ustoupila.

Po ranním ultrazvuku a hotových výsledcích mi mladá lékařka přišla říct, že můžu domů. Namalovala jsem si tedy oči a vyčkávala propouštěcí zprávy. No, já se opravdu na nikoho nezlobím. Já chápu, že jsem byla zcela neakutní rodička na sále, ale přece jen - než mi přinesli ten jeden papír a přestřihli plastový pásek se jménem na zápěstí, stihla jsem přečíst celou knížku. Náhodný tip muže, který v rychlosti sáhl do poličky v knihovně s vánočními dárky. Náhodný, ale zcela výborný. Lepší téma na odreagování v prostředí občasných, ale výrazných výkřiků, občasného pláče, rychlých a ještě rychlejších kroků na chodbě, skřípání kolečkových křesel a kolečkových lůžek byste těžko hledali. Tohoto Irvinga do porodnice vřele doporučuju.

Po čtyřech hodinách mě nakonec zdárně z Podolí vykopali, opět s omluvami, ale to zas vážně nebylo až tak třeba. Tak dlouho vkuse jsem si naposledy četla možná na koleji. (Opět) v rámci možnosti: prima zážitek.

Po šťastném návratu domů s igelitkou plnou léků jsem pak akorát váhavě hleděla na svou tašku do porodnice. Co s tím? Všecko vyprat? Tu rozešpiněnou košili? Jednou použitý ručník? Nakonec jsem vše znovu přečváchla a vyžehlila, včetně froté županu. A jestli se stejně jako já ptáte Osudu, k čemu tato jednodenní rekreace vlastně byla? Pak vězte, že Mikuláše jsem nakonec v jiný termín na svět přivedla za čtyřicet minut, a to jsem si toho sálového pokojíku skoro ani všimnou nestihla. Tak asi proto ... :o)

Dobře focená procházka

Náš premiérový špacír.

Na osmi kolech!

Můj brácha má príma bráchu.
...
A poprvé na čerstvém vzduchu byla i má nová taška na kočárek.

XXL rozměry. Puntík. Koženkové dno. Šedivá.
...
A protože fotit detaily kabely na Náplavce jsem se styděla ...

... uchycení na madlo a spol. raději už pro vás nasnímáno klasika doma.

Protože vnější látka je vcelku jemná, bytelnost tašky jsem si zařídila riflovým vnitřkem.
Ale abych se v té tmě neztratila,
olemovala jsem čtyři kapsy hořčicovou koženkou.

Ucha jsem poprvé - na základě stimulu od mé čtenářky Markéty -
zkusila ušít zahnutá po stranách dovnitř
a
poslušně hlásím, že můj stroj, Markét, prošije i čtyři vrstvy koženky.

A z posledního zbytku zaječí látky ještě futrál na nezbytnou průkajdu
aneb
už jsem vám někdy říkala, jak já miluju systém, pořádek a řád?!? ... :o)

Návštěvníci

Ti seriáloví.
Tak ti by jistě ocenili tyhle taštičky.

Ve skutečnosti jsou však necesery pro mou sestru a mě!
...
Z materiálu, který jsem před časem zahlídla u Mráze.
Název netuším.
Jen - ptala jsem se a prý se z něj šijí bundy a vesty. Dáda by byla určitě nadšená.

Já z něj ale našila tašky na šminky,
premiérově s vnitřní látkou s autorským rosistickým potiskem.
...
Stužka na zipu je pak (zcela neautorsky) ukradená z luxusního/originálního/dokonalého dárkového balení z Kuratoru.
...
Už jste tam byli?
Protože tuto neděli je šmy/itec!
UŽIJTE SI TO.

Po mně

... a mé sestře je tahle blůzka.
Nápad na šaty na kolíky je tuším z březnové Marianne Bydlení.

Chvíli jsem sice váhala, jestli do recyklace jít.
Přece jen - neunosí halenku "ještě někdo"?
...
Ale nakonec jsem to radši z pověrčivosti riskla a šla do toho!
Odstřihla jsem masivní červené knoflíky,
spodní část košilky sešila
a zapošila ještě i kousek pravé a levé klopy dole k sobě, tak aby vznikla kapsička.

Do výstřihu jsem lípla retro-kolík
a
prostorem uprostřed pak lezu rukou dovnitř.
...
Zahnuté rukávy, to už je jen taková frajeřinka na závěr.

Tak co - cítíte, jak to všecko voní?

A dánští designeři nebudou mít co žrát

Přímo úměrně tomu, jak mi před porodem ubývaly síly, zadávala jsem práci jiným.

Například pana truhláře jsem poprosila o výrobu tří překližkových domečků.
...
Ano ano, podobné na trhu nabízí i - námi všemi milovaná - jedna skandinávská firma.
Mimochodem - když budete dostatečně rychlí, možná ještě něco od ní i se slevou ulovíte u Čáryfučky.

Největší z břízových chalup jsem si pak nechala pověsit do kuchyně, 
mezi kredenc a linku.
A ač to nebylo vůbec v plánu, působí to teď na mě trošku jako pendlovky.

I když - info o času vlastně časem taky přibude.
...
Místo hrníčku plánuju do budky pořídit malé bambusové rádio na ruční dynamo.
Pro takové to nedělní domácí vaření.
S Vědunkou Lunardi, Pavlou Jazairy, Janou Klusákovou a dalšími Hlasy z Českého rozhlasu.

Velikostně prostřední domeček jednou poputuje do Kubova pokoje nad psací stůl.
Představu už mám.
...
A ten malý, nejmenší: je jenom můj!

Na stole ložnici.
...
Na stole, jehož existence je v současné chvíli krapek ohrožena.
Aneb buď postýlka nebo pracovní kout.
Chybí totiž centimetry.
Ajaj ...