Dvacet čtyři hodin na porodním sále a stále těhotná

Několik dní před svým termínem porodu jsem vyrazila na svou pravidelnou středeční kontrolu do poradny, abych se domů už nevrátila.

Můj zdravotní stav vyžadoval okamžitou hospitalizaci. Pěkně mě to zaskočilo. I naštvalo. Měla jsem nevyzvednuté dítě ve školce a s sebou jen kabelku. V ní: málo vložek, časopis Marianne Bydlení, který jsem se zpaměti naučila už v čekárně poradny, skoro vybitý mobil  a jedno zpola snědené jablko. Bylo něco málo po poledni, a protože v celém Podolí nebylo nikde místo, umístili mě k hospitalizaci na porodní sál(!).

Nejdřív jsem v té místnosti chvíli jen nevěřícně zírala kolem sebe. Aha, tak já už jsem na sále. Aha, tak tak to tady tedy vypadá. Kubku jsem totiž rodila v noci a tak nějak jsem se svým prvním rozdvojením měla tolik práce, že jsem se vůkol zrovna nerozhlížela. Když jsem se tentokrát oklepala z prvotního šoku, sundala jsem si boty a punčochy a v rámci možností jsem si udělala pohodlí. Od nejhodnější porodní asistentky jsem odmítla nabídku erární košilky a v širokém koženkovém křesle určeném pro budoucího tatínka vyčkávala příchodu lékařky. Internistka mi ne zrovna za chvíli přišla říct, že s tak vysokým tlakem nemůžu - cituji: lítat po venku - a že si mě tady jeden den nechají na pozorování a vyloučení případných dalších těhotenských komplikací.

Ač jsem tedy rozhodně a zcela určitě v danou chvíli nerodila, dostala jsem pro jistotu do žíly na stabilizaci jedno magnesium, ale protože zrovna nebyl k dispozici mobilní stojan, zůstala jsem pevně uvězněna k porodnímu lůžku. Ale chápu, ony toho skutečně rodící rodičky asi moc nenaťapou. Mně přidělená porodní asistentka se mi za to asi sto krát omluvila, oni se mi tam vlastně všichni furt omlouvali. Třeba když mi brali krev nebo přelepovali znovu infuzi. To mi přišlo extra komické. Taková mikro bolest (já navíc byla ten den ráno ještě na kosmetice a musím vám říct, že při depilaci své tváře jsem trpěla si tak patnáct krát víc!) a tady všichni jsou samý pardon. No, zajímavé, že když pak dojde vážně na věc a rodíte, nikdo vám v ÚPMD neřekne: "Je nám to moc líto, omlouváme se, ale teď vás to bude tak třicet hodin bolet jak prase, a pak se asi rok nevyspíte."

Kromě započaté medikace a pravidelného měření tlaku už o mě dál nebyla žádná péče. Jen asistentka přišla ještě s nabídkou, zda se nechci zapojit do studie 3. lékařské fakulty. Že teď bych dala pár ampulek krve a po porodu kousek placenty, aby se přišlo na to, jak ženám s gestační hypertenzí co nejlépe pomoct. Kývla jsem to na to nadšeně, protože v tu chvíli mi to konečně přišlo jako první dobrý okamžik toho dne. Sestřička byla taky nadšená a za odměnu za to, jak mě krevně vysála, mi přinesla konvici čaje - uvařeného z jejího vlastního tea-sáčku!

Čas neletěl zrovna rychle, lékařský personál se vystřídal na směně a nová slečna se mě opakovaně ptala, zda mi skutečně někdo přinese osobní věci. Muž stále nešel. Nikde ni večeře. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen já se svým pupkem a se svým narychlo načmáraným seznamem na okraji stránky magazínu, co mi má David do porodnice přivézt - co mi doma ve sbalené tašce ještě chybělo.

Skoro už za tmy pak manžel volal, připraven již v koupelně, abych mu mohla nadiktovat, co tedy posbírat. A začala tak scénka ne nepodobná filmu Zelená karta. Jak se totiž ukázalo, říct jen "Vem mi šampon, krém, antiperspirant a řasenku" nestačilo. Každý jednotlivý kosmetický produkt jsem musela detailně popsat a trpělivě (ale zároveň rychle, protože baterky v telefonu už moc nezbývalo) vysvětlovat, že kondicionér NENÍ šampon, maska NENÍ pleťový krém, a jestli chci opravdu případně rodit s maskarou na řasách. JO, CHCI!

Když se pak s Kubkou oba objevili ve dveřích, byla jsem zrovna napojena na monitor měřící srdeční činnost miminka, což zejména syna vcelku vyděsilo, a tak první věta, kterou mi hned mezi futry řekl, byla: "Mami, pojď domů!" Lekl se i můj muž. Ležela jsem totiž na porodním lůžku, na lůžku - kde jsem měla strávit i následující noc. Muž tomu nevěřil. Říkal, že to přece nejde. Že přece nenechají spát ženu v devátém měsíci na stole. Že mě jistě někam na noc převezou. Pak mi ale přinesli k večeři šišky posypané strouhankou a muž pochopil, že tady je to jiný mikrosvět. Středně příšernou večeři jsem snědla, včetně vylízaného talíře, neboť hlad je hlad a na porodní koze jsem taky nakonec zabrala. Měla jsem totiž veliké štěstí - k otlačení a proležení na tvrdém podkladu nemohlo vlastně skoro vůbec dojít: co šedesát minut - ve dne, v noci - totiž přicházela má dvorní měřička tlaku, takže já vlastně ani vůbec nespala. Střídavě jsem si nechávala škrtit paži, pendlovala mezi záchodem a pseudo-postelí a dílem z nudy přemýšlela, jestli pro vás na sále nemám nafotit pár ilustrativně-legrační porodních fotek bez miminka. Nakonec jsem od tohoto mešuge nápadu raději pokorně ustoupila.

Po ranním ultrazvuku a hotových výsledcích mi mladá lékařka přišla říct, že můžu domů. Namalovala jsem si tedy oči a vyčkávala propouštěcí zprávy. No, já se opravdu na nikoho nezlobím. Já chápu, že jsem byla zcela neakutní rodička na sále, ale přece jen - než mi přinesli ten jeden papír a přestřihli plastový pásek se jménem na zápěstí, stihla jsem přečíst celou knížku. Náhodný tip muže, který v rychlosti sáhl do poličky v knihovně s vánočními dárky. Náhodný, ale zcela výborný. Lepší téma na odreagování v prostředí občasných, ale výrazných výkřiků, občasného pláče, rychlých a ještě rychlejších kroků na chodbě, skřípání kolečkových křesel a kolečkových lůžek byste těžko hledali. Tohoto Irvinga do porodnice vřele doporučuju.

Po čtyřech hodinách mě nakonec zdárně z Podolí vykopali, opět s omluvami, ale to zas vážně nebylo až tak třeba. Tak dlouho vkuse jsem si naposledy četla možná na koleji. (Opět) v rámci možnosti: prima zážitek.

Po šťastném návratu domů s igelitkou plnou léků jsem pak akorát váhavě hleděla na svou tašku do porodnice. Co s tím? Všecko vyprat? Tu rozešpiněnou košili? Jednou použitý ručník? Nakonec jsem vše znovu přečváchla a vyžehlila, včetně froté županu. A jestli se stejně jako já ptáte Osudu, k čemu tato jednodenní rekreace vlastně byla? Pak vězte, že Mikuláše jsem nakonec v jiný termín na svět přivedla za čtyřicet minut, a to jsem si toho sálového pokojíku skoro ani všimnou nestihla. Tak asi proto ... :o)