Natáhněte provaz

Ode zdi ke zdi.
Vyrobte z kartonu (primitivní) letadélko.
Zavěste jej drátkem na špagát.

A dalších šedesát minut o vašem dítěti nebudete vědět.

Prosím o ohlušující potlesk pro všechny, kdo pro nás tyto aktivity vymýšlí.

Škrtám si ze seznamu

Vyklidit skříň v Kubově pokoji. Splněno.

Odnést postupně tři tašky dárkových předmětů, které určo udělají někomu větší radost než mně, do SueRyder. Splněno. (Akorát jsem nepochopila, proč mě při poslední návštěvě u nich obšťastnil ze vzduchu holub.)

Věnovat - překvapivě nalezené - dva staré, ale fungující, notebooky v rámci rozvojové spolupráce Člověku v tísni. Splněno.

Vytvořit přehledný a samoobslužný systém pro synův out-fit. Splněno. Inspirace obšlehnuta odtud. 

Darovat starou funkční skříň a nefunkční komodu na všezaodvoz.cz. Splněno. (Nábytek poptán za 7 a 15 minut!!! A ještě jsme dostali jedno bílé víno a jeden pytlík gumových medvídků. Vivat internet.)

A teď pěkně za odměnu: vrhnout se roztomilosti pro druhého syna.
Sladkost číslo jedna - deka.

Teplá, double vatelínová.
...
Králičí motiv vybrala moje mamka, zbytek materiálu já.
Já látky sešila a maminka k tomu na milimetr přesně šikmý proužek, který jsem si samy vyrobily.
Aneb bylo nebylo jednoho pátečního večera, když se dvě holky zavřou v ložnici ...

A půjčit si koš od kamarádky. Splněno.

Když je něco růžové

... tak já po tom jdu.

A ty tečky k tomu. To teprv!

Z originál čoko krabičky jsem si udělala (svou první v životě) šperkovnici.

Na náušnice k posledním narozeninám.

Na náušnice, které jsem dostala od rodičů za dokončení prvního ročníku vysoké školy. To mě tehdy dost šokovalo. Ale oni zjevně byli překvapení mým úspěchem ještě víc.

Na mé svatební náušnice.

Na zásnubní prsten.

Na prsten k pětadvacetinám.

Na náušnice od rodičů k narození Kuby.

Na přívěšek k maturitě.

Na srdce z lásky.

Kdo máte chuť si taky zainvestovat, škatulka se za dvacet korun prodává v Bistro8.
...
Akorát počítejte s malým časovým zpožděním způsobeným bojem servírky s novým počítačovým systémem,
který vám odmítne krabku prodat prázdnou.
Ale nebojte - slečna oblečená (v únoru/jen) v kombiné to nakonec všecko skvěle zvládne!

Umyvadlo na chodbě a záchod společný pro všechny

... tak ještě před pár lety žili nájemníci v našem pavlačovém bytě.

My dneska 

si už vychutnáváme standardů jednadvacátého století.

Ale vlastní toaletu a spol. máme za cenu mnoha výklenků, zazděných dveří, vnitřních oken a tmavých pseudo-chodeb v bytě.

...

Tohle je jedna z nich. Dlouhou dobu zcela nevyužitá,

sloužila jen k průchodu do ložnice.

Po vytvoření samostatného pokoje pro Kubku v ní skončila komoda na ložní prádlo, která se - nebohá - už jinam nevešla.

...

Tahle bílá kráska je její nástupnice, vyrobena na míru, vysoká, uzounká,

aby koridorem k lůžku prošla i nejmenovaní paní s břichem.

Původně měla mít dle mého návrhu vrchní čelo sytě žluté,

ale to bohužel u pana truhláře nakonec nějak neklaplo.

...

Novou šuplíkatou skříň miluju, ale něco to chtělo ...

... nějak nakopnout. Rozproudit energii v místě bez denního světla.
...
SLUNCE!!!
A puntíky k tomu.
...
Překrásný - a nikdy nezacházející - zdroj svitu a tepla je dílem Jany.
Nalepovacího dalmatýna jsem našla tady.

Citronovo-hořčicovo-pomerančový odstín jsem ještě trochu podpořila.
Inspirace hentu.
...
Akorát že mi Kubínek furt krade to auto, se kterým si předtím 10(!) let samozřejmě vůbec nehrál.

Jako spát teď chodím v kterou kolik denní či noční hodinu děsně ráda, ale onou osvěženou chodební nudlí mířím do peřin nyní ještě radši!
...
Teď jen nevím, čím to celé zakončit. Snad - že by: dobré ráno?!?

Když na mě jde chandra

... otvírám a všemi póry inhaluji ...

... svou novou knížku.
...
A kdo to nemáte do knihkupectví v DOXu zrovna po cestě,
můžete hledat i tady.
...
ENERGIE - INSPIRACE - TĚŽKÉ BŘICHO - RELAXACE.

Fenomén Teta

Poslední dobou pravidelně zažívám novou zkušenost.

Na dětském kroužku zblízka sleduji, jak se o svou neteř stará její teta.

Je to zajímavé zrcadlo.

Teta vedle ostatních maminek.

Na první dobrou se tahle teta liší mírou energie. Přiletí na kurz a jede! Sedí, stojí, běhá, ukazuje, vymýšlí další možné varianty nabízené aktivity a mluví a mluví a mluví. Taky si zanadává, že je to tedy pěkná fuška: z práce, do jeslí, a pak za zábavou a že jako klobouk dolů před každou mamkou, co tohle má denně, ale sama jede - na sto procent. Všichni se staráme o děti, zatím neznám nikoho z okolí, kdo by své děti nechal zpustnout, ale intenzitě téhle tetovské péče se my, maminky na výtvarce, rovnat nemůžeme. I když - je to logické, středeční odpoledne versus 365 dní v roce, že jo?!?

A pak je tu jiné chválení. Tahle teta prostě omdlévá blahem nad každou čárou a nad každou pomačkanou modelínou své neteře. Nově jsem musela začít taky jásat nad Kubkovými uměleckými díly, vyžadoval to. Minimálně začal chtít hodnocení své práce, když holky vedle si říkají, jaké to mají krásné a úžasné a povedené. To asi zase ten stereotyp: když my dva spolu malujeme ráno i večer, když spolu stavíme ráno i večer,  když spolu skládáme ráno i večer, když spolu jsme ráno i večer, zapomínám Kubu pochválit. Tím spíš veřejně. Tím spíš hodně nahlas. A může se to vůbec? Můžu být mezi ostatními ohromena vlastní potomkem??? Protože - jasně, uvnitř - to jsme všichni!

Ale zas: jak Lucie nahlas chválí a vynáší do nebe, tak se taky nahlas směje, až trochu posmívá. Když se naše dvě děti zašpiní černou barvou pod nosem, když mají lepidlo v ofině, vodu na vymývání štětců mají vylitou přesně v klíně, svačinu přilepenou na tváři nebo společně v expozici vymyslí nějakou lumpárnu, ze které kustódky v Národní galerii omdlévají, slečna teta se chechtá. Já hnedka ne, já se snažím okamžitě minimalizovat škody, nahradit ztráty, utírat nebo naopak namočit, uklidit nebo zahladit. Prostě jak je mé dítě kus mě, tak mi nějak nejde tlemit se třeba vlastnímu knírku od tuže. V tomhle je ale s obdivovanou tetou stejná i Kubova pokrevní teta. Ta z něj taky ráda dělá kašpara. Lodičky na nohy, lesk na rty a hned je doma srandy kopec!

Ale prosím, i na mé roztažené koutky - od ucha uchu - dojde. A to když se mě kamarádka teta ptá na radu. Na výchovnou radu. Na radu stran výživy. Stran oblečení. Stran vylučování. Její víra ve mě jako v matku je totiž obrovská. Má představu, že já vím přesně, co dělám. Proč to dělám. A ještě to navíc dělám i správně! Lucko, nevím! V šest večer, ve třetím trimestru, prostě Kubovi v pekárně koupím na jeho přání žvýkačku Pedro a v tramvaji mu nakecám, že je to strašná vzácnost, že to musíme pečlivě v kapse ochraňovat, ale rozhodně ne rozbalovat a doma pak ukázat tátovi. Proč? Nevím. Aby nebrečel, aby byla mitnikovská sranda, aby byla i nějaká ta mitnikovská blbost. Asi tak. Pedagogicko-didaktický rozbor dané situace prstě nemám.

A jak už vím, že nevím, co je pro dítě sto pro správně (je-li vůbec něco) - tak tady mám navrch, ale zase: teta je teta. A já téhle neteři vlastně obrovsky závidím její pravidelný společný čas se svou milovanou příbuznou. Já mám tři opravdické tety a jedna z nich je pro mě nejvíc. Vždycky byla a vždycky bude. Maminčina sestra. Moje teta Josefína. Kam až si pamatuju, dostávala jsem od ní vždy kouzelné dárky: první silonky, první kuličku pod paží, takovou tu první knížku pro dívky. První řetízek. Pak už jsem byla na obdarovávání velká, ale jen co se nám narodil Kubka, přišel od mé tety balík. 

Je i škoda, že Kuba nemůže z geografických důvodů trávit se svou tetou taky více času. Toho lituju. Nejde totiž jen o dárky; jde o lásku, o velkou lásku, o bezhraniční lásku. Což někdy rodič nemůže. A taky o originalitu, intenzivnost, jinakost. Ale - já se taky těším. Až se stanu tetkou, na obou stranách. A budu své neteře a synovce nejdřív nosit na rukou 25 hodin denně (ale jen ten jeden den!), kupovat jim hlučící a světelné hračky (a to vážně, protože recipročně!) a až na ně budu VŽDY usměvavá a vždy trpělivá a vždy akční a vždy zábavná a vždy non-rodičovská příbuzná! Na chvilku.

Aneb tohle všechno mě napadlo včera ve vaně.
Tedy v naší.
Ne v téhle luxusní vaně Duravit.

Bude si do ní dávat věci na vyšívání

Možná.
Nebo výstřižky ze sobotní přílohy LN Orientace. Možná.
Nebo washi pásky. Nebo pexeso. Nebo plstící jehlu.
Nebo nevím.

Nebo - kdo to ví?
(Správná odpověď se rýmuje.)

Mantinel k posteli

Sto šedesát na pade.

Pět mašlí.

Dvě vrstvy vatelínu.

A trojí prošití.

Všem dekařkám tímto vzdávám velký hold aneb pevně doufám, že tu svou kondičku na porodním sále jako když najdu!

Místo bonboniéry

... kamarádce k svátku.

Já vím, zase.

Jenže - když ona se i jmenuje stejně jako má babička.

Kabelku filmovou nebo taneční

... tak takovou si přála.
A mě napadla mašle!
Ve vlasech nebo kdekoli.

S mašlí se dá zazářit
na plátně; na prknech, co znamenají svět nebo ...

zrovna tady: na organizéru a tašce.

Na- a vlastně i uvnitř.
...
A teď už jen - všichni a nahlas: pojďme The show must go on!

Svět je báječné místo ...

Modrobílý proužek.

Modré prošívání

A karamelová koženka.

(Která já furt nemůžu přijít na chuť, i když jí mám doma kilometry, ale stejně pokaždé a znova, když z ní něco ušiju, vždy si řeknu: Tyvoleroso, to je supr.)

Pro triple mamku,
co už se vidí, jak na jaře tančí světem v kolové sukni a balerínách,
s lehkostí a šarmem Audrey Hepburn.

A protože je dneska ten den V., 

mám pro vás ještě mou nejoblíbenější báseň. Je dosti rosistická - žádné romantické jinotaje, prostě ... Lawrence Ferlinghetti.

...

Svět je báječné místo

k narození

jestli vám nevadí

že štěstí vždycky není

tak velký požitek

jestli vám nevadí že si tu a tam

šeredně spálíte prsty

zrovna když je všechno tak prima

to víte ani na nebesích

nezpívají

po celý čas

Svět je báječné místo

k narození

jestli vám nevadí že někteří lidé umírají

po celý čas

nebo snad mají jen hlad

čas od času

což se dá celkem snést

pokud to nejste zrovna vy

Ó svět je báječné místo

k narození

jestli vám příliš nevadí

pár měknoucích mozků

na vyšších místech

nebo nějaká ta bomba

kterou vám sem tam zcela jistě

hodí někdo na hlavu

a různé jiné nepřístojnosti které víc než dost

sužují

naši patentovanou společnost

a její potentáty

stejně jako její prachsprosté katy

a její pátery

a různé jiné policajty

a její všemožné segregačky

a kongresové vyslýchačky

a různé jiné opletačky

všechno čím naše bláhové tělo

je dědičně zatíženo

Jistě svět je to nejlepší ze všech míst

kde se dá dělat spousta věcí jako třeba

legrační kousky

a milostné kousky

a psí kusy

a zpívat smutné písničky a mít inspiraci

a chodit sem a tam

na všechno koukat

a vonět ke kytkám

a okukovat sochy

a dokonce i myslet

a líbat lidi

a dělat děti a nosit kalhoty

a mávat klobouky

a tancovat

a chodit plavat do řeky

a na pikniky

uprostřed léta

a prostě vůbec

"si to užívat".

Co si přát k Valentýnovi?

Nejlépe něco růžového!

Případně pastelově růžového.

Toť moje volba.

Moje přání.

Takový (zážitkový) dárek jsem letos předčasně dostala od svého muže. Z lásky.

Vše začalo tím, že jsem spolu s celou naší blogovou republikou slintala úžasem nad Klářiným příspěvkem o limitované kolekci Ikea BRÅKIG. Když jsem pastelové fotky nadšeně ukazovala o pár dní později na návštěvě kamarádce, pustily jsme slinu ještě jednou, společně. Andrea druhý den poté obratem volala do českého ústředí modro-žlutého nábytkářského koncernu, kde ji potvrdili obávaný fakt, že toto zboží se v ČR prodávat nebude. Nu, což - tak si pro něj zajedeme do Drážďan, plácla jsem velkopansky. A. se ale  cestovatelské myšlenky chytla, a tak jsem se nejdřív já zeptala svého muže uvnitř (prosím, neplést s mou vnitřní ženou!), jestli by tu cestu ještě zvládnul a on po chvilce váhání souhlasil. Potom se A. poptala doma na souhlas se zahraničním výsadkem svého muže, a když hlavou zepředu dozadu kývl i můj manžel, začaly jsme obě vše natěšeně plánovat. 

A. dostala za úkol zajistit logistickou stránku věci, mně byl přidělen kulturní program. Už tradičně jsem sáhla po netradičním průvodci po evropských městech, který před časem pravidelně vycházel v páteční příloze LN. Itinerář na lístečku vypsán, řízky - jsme se dohodly - že brát nebudeme a čas odjezdu určen, našemu holčičímu výletu tedy již nic nebránilo.

V sobotu ráno A. přistavila své bavorské vozidlo až před náš vchod a zájezd do Saska mohl začít! Z jarní Prahy, přes ústeckou mlhu, jsme dorazily až do drážďanské předměstské nákupní zóny, dokonce ještě před otevřením Ikey. (Německy) úplně přesně v deset jsme spolu s mnoha(!) dalšími  nákupy-lačnými zákazníky vtrhli mezi všechny ty gauče, křesla a konferenční stolky. Námi toužená kolekce byla umístěna poměrně záhy u vstupu a k našemu překvapení jsme byly jediné, kdo si pastelkové povlaky na polštáře, šálky, misky, krabice a tapety prohlížel, osahával, skládal do žluté tašky, vykládal ze žluté tašky, prohlížel a zase nakonec přece jen do kanárkové kabely nakládal, ovšem ve větším počtu kusů. Pro jistotu jsme obě plnýma rukama nabraly vše, co jsme si přály, hned ze startu. Zbytek obou pater jsme prošly vcelku bez výraznějších přestávek, pouze jsme spolu hrály slovní hru: Tohle v Praze není! a na střídačku prstem ukazovaly na exkluzivní zboží. Jediný delší zásek přišel u povlečení, protože tam byla nabídka ve srovnání s naší českou kotlinou asi tak pěti násobná. Kvůli atypickým rozměrům polštářů ale damašek nakonec zůstal zas v regálech. 
Těsně před pokladnami jsme začaly nahlas uvažovat, jestli Bråkigu nenabrat přece jen víc a já se vydala znovu oběhnout celý obchoďák s cílem vzít si ještě i ty krásné petrolejové papírové krabice a pro A. další dvě role tapety. Když jsem však dorazila na místo B., na tapety jsem z šoku rázem zapomněla. Asi za půl hodiny, co uběhla od našeho tamějšího nakupování, už z limitovaného kolekce zmizelo skoro vše, včetně MÝCH krabic! S panikou v očích jsem okamžitě vyhledala prodejního zaměstnance a anglicky mu vylíčila svou vážnou situaci. On mi (taky anglicky) vysvětlil, že pokud zboží není vystaveno, tak už není aneb podstata limitované kolekce! Tak jsem se v zoufalství zeptala, zda si aspoň můžu koupit neprodejný(!) vzorek mé čerstvě zamilované krabice. Překvapivě řekl, že ano a vysvětlil mi, kde mám zazvonit a vyžádat si čárový kód na zboží. Nadšeně jsem s dynamikou hrocha běžela za A., která na mě čekala, sedíc na paletě, u kas. Tak překotně jsem ji hned vylíčila svou story, že se na mě ani nezlobila, že jsem na papírové zboží pro ni zapomněla. Její čekání ještě pokračovalo, protože já běžela dál - hledat onen kouzelný zvonek, který mi umožní se stát hrdou majitelkou dvou škatulí, které jsem v náručí držela pevně jak novorozeně. Jenže tlačítko nikde! A došli i anglicky mluvící prodavači. OK, já něco chci, nasadila jsem tedy své gymnaziální  Ich mőchte es kaufen, čili Lektion Eins a zkoušela to tak dlouho, až jsem nalezla zvonek i muže, který zboží označil kódem. Nevstávala jsem o víkendu na budík přece proto, abych teď odešla s nepořízenou, ne?!? Byla jsem nejspokojenější. Naopak chudák A., neměla tapety, musela na mě čekat a ještě ji její růžové krabice vyšly dráž, protože já na ty své rozbalené dostala navíc čtyřiceti procentní slevu.

Ale nesla to statečně, ani mi omylem nepřejela nohu přeplněným vozíkem a ještě mě autem odvezla do centra města, do Albertina, kde jsme měly naplánovaný oběd v muzejním bistru a následnou prohlídnu místních děl od romantismu po současnost. Obého bylo tak středně. Obložená houska a hruškový dezert do břicha; Friedrich, nějaký ten Monet, Manet, Degas, Gauguin, Picasso a pak hlavně současní němečtí konceptuální umělci pro oko. Ani jsme nevyčerpaly celý parkovací lístek, dvě hodiny pro galerii byly víc než dost.

Skoro jarní sobotní odpoledne táhlo A. na procházku, já naopak chtěla šetřit každý svůj kilojoul vydané energie, a tak jsme se nakonec do alternativní městské části Neustadt přemístily vozmo. Na první pohled opravdická hipsterská čtvrť vytáhla z našich kapes až překvapivě velkou část dovezeného devizového příslibu. Ulice, hospody, kavárny vypadaly dost cool, ale obchody nabízely:

úžasné chytré hračky pro děti od firem, které u nás ještě nemají zastoupení, 

anglický porcelán, který je v Česku dostupný jen on-line, 

vintage plakáty, pohledy a razítka a milion dalšího roztomilého papírenského zboží,

a pak ještě to oblečení! Ucha papírových tašek v našich dlaních přibývaly vysokou rychlostí, naše radost z nákupů byla stejně hoch, ne-li vyšší. Já jsem si navíc ještě v krámech stihla prohlídnout tisíce kabelek a kosmetických taštiček, včetně jejich vnitřku, a vyčůraně studovala, jak to jen ty německé nezávislé tvůrkyně (nebo čínské holčičky, nevím) asi šijí. A. zas intenzivně sháněla opravdový vlněný svetr. Přítomna spolu s ní v kabince - protože jsem nevynechala ten den jedinou možnou příležitost si sednout - jsem poprvé musela bez debat souhlasit s tvrzením, že modelky opravdu musí vážit čtyřicet kilo. Ono jim pak fakt ohromně sluší úplně VŠECKO. Tedy, A. sedl každý vybraný hadr zcela dokonale. Nebo - jak ona nazývá svůj osobní módní styl - Sirotčinec.

Když skončila fáze jejího (kabinkové!) striptýzu, čekala zas ona mě. A to když jsem si vybírala dárek pro mého druhého syna, respektive komponenty k jeho výrobě. Moc se mi ta služba, která myslím u nás není, zalíbila, ale o konečném zakoupeném produktu zatím z pověrčivosti prosím pomlčím. Děkuji za pochopení. Co ale v sobě déle neudržím, je popis jedné velmi pěkné chvilky. A. mi totiž výrazně pomohla s návrhem vyráběného baby-doplňku a místní prodavačka pak projevila vskutku nemalé nadšení nad námi vymyšlenou konečnou verzi. Nuže, redaktorka Marianne Bydlení se nezapře. Dost jsme se nasmály, když nás Verkauferin chválila, že jsme teda holky šikovné.

Když už jsme pak obě měly pocit, že jsme nakoupily dost dárků pro sebe i všechny naše členy rodin, včetně těch nenarozených, nastal čas na malý odpočinek. Ne snad, že by se nám německého začalo zajídat, ale protože jsem to měly nejblíž k autu, na odpolední čaj jsme zapadly do pohodlných křesel ve stylovém podniku England England. Tam jsme si pustily tein žilou, chvilku poseděly, navzájem si porovnaly naše budoucí podnikatelské monstr-plány, na záchodě si přepudrovaly nosy a vyrazily zase dál.

Tentokrát na opačnou stranu řeky, do centra Drážďan. Jenže - najednou už teplé slunko nesvítilo, nákupní ulice Prager nabízela obchody nám v Praze dobře známé a taky se nám už asi začalo stýskat po našich chlapcích doma, takže jsme východoněmecký výlet ukončily čínskými nudlemi na večeři a vydaly se zpět do vlasti.

Tedy - upřímně - s malou mezizastávkou ještě jednou v Ikey, protože ty tapety! Vzpomínáte, že jo?!? A zatímco jsme další dvě role skládaly do už plného kufru kombíku, stihly jsme si ještě složit i vzájemné komplimenty. Ona A. je totiž opravdu dost akční motorová myš, které neděla nic problém. Včetně podélného parkování, kdekoli a hlavně rychle! A u mě zas byl oceněn bezchybný denní plán, navigační práce a vlastně i má dvojnásobná účast. Nerada se opakuju, ale prostě - holky šikovné.

Zpáteční cesta do Prahy pak měla jen jeden krizový okamžik: a to závěrečné rozdělování nakoupených artiklů u nás v ulici. To je moje? To je tvoje? Tvoje? Moje? Málem jsem se do domovních dveří nevešla, se vším tím zbožím z ciziny.

Manželovi doma na gauči jsem pak jen předala čokoládové karamely z drážďanské/britské čajovny, retro WV autobus pro Kubu jsem si nechala až na nedělní ráno. Pak už jen dlouhá sprcha a koma.

V neděli ráno jsme přes sms s A. litovaly jen jediné věci, a to že si tenhle svetr nakonec nevzala.
(... pro ten bederní detail ... )

Tak ať žije láska!
... ve všech podobách ...

Za dvě hodiny ...

... přišla na svět.
Její prvorozená neteř.

Jak dlouho jí samotné trvalo vymyslet, že nejlepší dárek pro její sestru k premiérovému rozdvojení se je sada organizérů ode mě, ale netuším.

Teď ale žerty stranou!
...
Ať žije malá princezna, její supr statečná maminka i výborná teta!
...
Dobrý ročník 2014