Co si přát k Valentýnovi?

Nejlépe něco růžového!

Případně pastelově růžového.

Toť moje volba.

Moje přání.

Takový (zážitkový) dárek jsem letos předčasně dostala od svého muže. Z lásky.

Vše začalo tím, že jsem spolu s celou naší blogovou republikou slintala úžasem nad Klářiným příspěvkem o limitované kolekci Ikea BRÅKIG. Když jsem pastelové fotky nadšeně ukazovala o pár dní později na návštěvě kamarádce, pustily jsme slinu ještě jednou, společně. Andrea druhý den poté obratem volala do českého ústředí modro-žlutého nábytkářského koncernu, kde ji potvrdili obávaný fakt, že toto zboží se v ČR prodávat nebude. Nu, což - tak si pro něj zajedeme do Drážďan, plácla jsem velkopansky. A. se ale  cestovatelské myšlenky chytla, a tak jsem se nejdřív já zeptala svého muže uvnitř (prosím, neplést s mou vnitřní ženou!), jestli by tu cestu ještě zvládnul a on po chvilce váhání souhlasil. Potom se A. poptala doma na souhlas se zahraničním výsadkem svého muže, a když hlavou zepředu dozadu kývl i můj manžel, začaly jsme obě vše natěšeně plánovat. 

A. dostala za úkol zajistit logistickou stránku věci, mně byl přidělen kulturní program. Už tradičně jsem sáhla po netradičním průvodci po evropských městech, který před časem pravidelně vycházel v páteční příloze LN. Itinerář na lístečku vypsán, řízky - jsme se dohodly - že brát nebudeme a čas odjezdu určen, našemu holčičímu výletu tedy již nic nebránilo.

V sobotu ráno A. přistavila své bavorské vozidlo až před náš vchod a zájezd do Saska mohl začít! Z jarní Prahy, přes ústeckou mlhu, jsme dorazily až do drážďanské předměstské nákupní zóny, dokonce ještě před otevřením Ikey. (Německy) úplně přesně v deset jsme spolu s mnoha(!) dalšími  nákupy-lačnými zákazníky vtrhli mezi všechny ty gauče, křesla a konferenční stolky. Námi toužená kolekce byla umístěna poměrně záhy u vstupu a k našemu překvapení jsme byly jediné, kdo si pastelkové povlaky na polštáře, šálky, misky, krabice a tapety prohlížel, osahával, skládal do žluté tašky, vykládal ze žluté tašky, prohlížel a zase nakonec přece jen do kanárkové kabely nakládal, ovšem ve větším počtu kusů. Pro jistotu jsme obě plnýma rukama nabraly vše, co jsme si přály, hned ze startu. Zbytek obou pater jsme prošly vcelku bez výraznějších přestávek, pouze jsme spolu hrály slovní hru: Tohle v Praze není! a na střídačku prstem ukazovaly na exkluzivní zboží. Jediný delší zásek přišel u povlečení, protože tam byla nabídka ve srovnání s naší českou kotlinou asi tak pěti násobná. Kvůli atypickým rozměrům polštářů ale damašek nakonec zůstal zas v regálech. 
Těsně před pokladnami jsme začaly nahlas uvažovat, jestli Bråkigu nenabrat přece jen víc a já se vydala znovu oběhnout celý obchoďák s cílem vzít si ještě i ty krásné petrolejové papírové krabice a pro A. další dvě role tapety. Když jsem však dorazila na místo B., na tapety jsem z šoku rázem zapomněla. Asi za půl hodiny, co uběhla od našeho tamějšího nakupování, už z limitovaného kolekce zmizelo skoro vše, včetně MÝCH krabic! S panikou v očích jsem okamžitě vyhledala prodejního zaměstnance a anglicky mu vylíčila svou vážnou situaci. On mi (taky anglicky) vysvětlil, že pokud zboží není vystaveno, tak už není aneb podstata limitované kolekce! Tak jsem se v zoufalství zeptala, zda si aspoň můžu koupit neprodejný(!) vzorek mé čerstvě zamilované krabice. Překvapivě řekl, že ano a vysvětlil mi, kde mám zazvonit a vyžádat si čárový kód na zboží. Nadšeně jsem s dynamikou hrocha běžela za A., která na mě čekala, sedíc na paletě, u kas. Tak překotně jsem ji hned vylíčila svou story, že se na mě ani nezlobila, že jsem na papírové zboží pro ni zapomněla. Její čekání ještě pokračovalo, protože já běžela dál - hledat onen kouzelný zvonek, který mi umožní se stát hrdou majitelkou dvou škatulí, které jsem v náručí držela pevně jak novorozeně. Jenže tlačítko nikde! A došli i anglicky mluvící prodavači. OK, já něco chci, nasadila jsem tedy své gymnaziální  Ich mőchte es kaufen, čili Lektion Eins a zkoušela to tak dlouho, až jsem nalezla zvonek i muže, který zboží označil kódem. Nevstávala jsem o víkendu na budík přece proto, abych teď odešla s nepořízenou, ne?!? Byla jsem nejspokojenější. Naopak chudák A., neměla tapety, musela na mě čekat a ještě ji její růžové krabice vyšly dráž, protože já na ty své rozbalené dostala navíc čtyřiceti procentní slevu.

Ale nesla to statečně, ani mi omylem nepřejela nohu přeplněným vozíkem a ještě mě autem odvezla do centra města, do Albertina, kde jsme měly naplánovaný oběd v muzejním bistru a následnou prohlídnu místních děl od romantismu po současnost. Obého bylo tak středně. Obložená houska a hruškový dezert do břicha; Friedrich, nějaký ten Monet, Manet, Degas, Gauguin, Picasso a pak hlavně současní němečtí konceptuální umělci pro oko. Ani jsme nevyčerpaly celý parkovací lístek, dvě hodiny pro galerii byly víc než dost.

Skoro jarní sobotní odpoledne táhlo A. na procházku, já naopak chtěla šetřit každý svůj kilojoul vydané energie, a tak jsme se nakonec do alternativní městské části Neustadt přemístily vozmo. Na první pohled opravdická hipsterská čtvrť vytáhla z našich kapes až překvapivě velkou část dovezeného devizového příslibu. Ulice, hospody, kavárny vypadaly dost cool, ale obchody nabízely:

úžasné chytré hračky pro děti od firem, které u nás ještě nemají zastoupení, 

anglický porcelán, který je v Česku dostupný jen on-line, 

vintage plakáty, pohledy a razítka a milion dalšího roztomilého papírenského zboží,

a pak ještě to oblečení! Ucha papírových tašek v našich dlaních přibývaly vysokou rychlostí, naše radost z nákupů byla stejně hoch, ne-li vyšší. Já jsem si navíc ještě v krámech stihla prohlídnout tisíce kabelek a kosmetických taštiček, včetně jejich vnitřku, a vyčůraně studovala, jak to jen ty německé nezávislé tvůrkyně (nebo čínské holčičky, nevím) asi šijí. A. zas intenzivně sháněla opravdový vlněný svetr. Přítomna spolu s ní v kabince - protože jsem nevynechala ten den jedinou možnou příležitost si sednout - jsem poprvé musela bez debat souhlasit s tvrzením, že modelky opravdu musí vážit čtyřicet kilo. Ono jim pak fakt ohromně sluší úplně VŠECKO. Tedy, A. sedl každý vybraný hadr zcela dokonale. Nebo - jak ona nazývá svůj osobní módní styl - Sirotčinec.

Když skončila fáze jejího (kabinkové!) striptýzu, čekala zas ona mě. A to když jsem si vybírala dárek pro mého druhého syna, respektive komponenty k jeho výrobě. Moc se mi ta služba, která myslím u nás není, zalíbila, ale o konečném zakoupeném produktu zatím z pověrčivosti prosím pomlčím. Děkuji za pochopení. Co ale v sobě déle neudržím, je popis jedné velmi pěkné chvilky. A. mi totiž výrazně pomohla s návrhem vyráběného baby-doplňku a místní prodavačka pak projevila vskutku nemalé nadšení nad námi vymyšlenou konečnou verzi. Nuže, redaktorka Marianne Bydlení se nezapře. Dost jsme se nasmály, když nás Verkauferin chválila, že jsme teda holky šikovné.

Když už jsme pak obě měly pocit, že jsme nakoupily dost dárků pro sebe i všechny naše členy rodin, včetně těch nenarozených, nastal čas na malý odpočinek. Ne snad, že by se nám německého začalo zajídat, ale protože jsem to měly nejblíž k autu, na odpolední čaj jsme zapadly do pohodlných křesel ve stylovém podniku England England. Tam jsme si pustily tein žilou, chvilku poseděly, navzájem si porovnaly naše budoucí podnikatelské monstr-plány, na záchodě si přepudrovaly nosy a vyrazily zase dál.

Tentokrát na opačnou stranu řeky, do centra Drážďan. Jenže - najednou už teplé slunko nesvítilo, nákupní ulice Prager nabízela obchody nám v Praze dobře známé a taky se nám už asi začalo stýskat po našich chlapcích doma, takže jsme východoněmecký výlet ukončily čínskými nudlemi na večeři a vydaly se zpět do vlasti.

Tedy - upřímně - s malou mezizastávkou ještě jednou v Ikey, protože ty tapety! Vzpomínáte, že jo?!? A zatímco jsme další dvě role skládaly do už plného kufru kombíku, stihly jsme si ještě složit i vzájemné komplimenty. Ona A. je totiž opravdu dost akční motorová myš, které neděla nic problém. Včetně podélného parkování, kdekoli a hlavně rychle! A u mě zas byl oceněn bezchybný denní plán, navigační práce a vlastně i má dvojnásobná účast. Nerada se opakuju, ale prostě - holky šikovné.

Zpáteční cesta do Prahy pak měla jen jeden krizový okamžik: a to závěrečné rozdělování nakoupených artiklů u nás v ulici. To je moje? To je tvoje? Tvoje? Moje? Málem jsem se do domovních dveří nevešla, se vším tím zbožím z ciziny.

Manželovi doma na gauči jsem pak jen předala čokoládové karamely z drážďanské/britské čajovny, retro WV autobus pro Kubu jsem si nechala až na nedělní ráno. Pak už jen dlouhá sprcha a koma.

V neděli ráno jsme přes sms s A. litovaly jen jediné věci, a to že si tenhle svetr nakonec nevzala.
(... pro ten bederní detail ... )

Tak ať žije láska!
... ve všech podobách ...