Stránky

pátek 31. ledna 2014

Postelové scény

Kuba má novou postel. Opravdickou. Dospěláckou!

A já nějakou chvíli přemýšlela, jak opticky i funkčně zateplit stěnu pod oknem.



Už asi rok doma společně stavíme pevné kartonové kostky Moulin Roty
z Ateliéru Girafa ...


... a pak mi to najednou došlo:
při pohledu na jejich krabičku s galanterním dekorem!
Kubínek totiž patří k těm vzácným lidem na světě, kteří NE-SNE-SOU na sobě ponožky, pokud spí
a ty se pak válejí všude kolem ...


... a tak jsem ze čtyř kubusů vymyslela poličky - přišroubované na zeď.
...
První - na hračku, které si v šesti týdnech života všiml jako vůbec první.
Druhou - na punčochy.
Třetí - jako šuplík na tajemství. Ne , nemá uvnitř šitíčko, ale svítící vlak - v noci jako když najdeš!
A čtvrtou - na budík aneb chcete-li prodloužit ranní spánek dětí, voďte je do školky ... :o)




Můj prudký styling.

A Kubkův živelný re-styling ...


... čili lokomotivu sem!


Postel s druhým spaním o patro níž jsem si nakreslila,
a než nám ji pan truhlář vyrobil, myslela jsem na ni nepřetržitě.
...
A i přes mé urputné těšení se, byla jsem nakonec stejně překvapená, jak je nové lůžko skvělé.
Prostor k žití v dětském pokoji se velkoryse rozšířil.
Na rozdíl od postýlky
se tady může člověk (i matka!) válet, číst si nebo si společně hrát.


(I když miminko moje on bude navždycky!)




A taky - i sto let staré hračky zažívají na posteli svůj comeback.
Zobrazené je myslím jen otázkou vědeckého výkladu: do které party historiků patříte vy? Byly nebo nebyly na palubě Noemovy archy i vlaky?


A pak - hlavně a předně:
na novém přespání se může CVIČIT!




A následně relaxovat.
...
Během netrpělivého urgování truhlářské zakázky
jsem si čas - rosisticky - krátila šitím polštářů.
Z bílého puntíkatého
mám velkou radost, protože jeho výplň jsme před lety dostali od tchána, je koupený v teleshopingu a snad má i nějaké zázračně léčivé vlastnosti. Navzdory tomu však pro svůj atypický rozměr skončil, chudák, na dně skříně.
Ale teď přišla jeho chvilka! Je výborným (zázračně léčivým) chráničem zdi.
A ten záhlavek úplně vpravo
 je z mých kabelkových zbytků - ale před Kubušákem prosím PŠT!
On ho miluje jako nový.

A na závěr ještě trochu intimity!


Protože čeho se stále a ještě nemůžu vůbec nabažit v naší nové (rodinné) posteli,
je čtení si u králičí lampy.
(Navíc je fajn, že člověk teď nemusí čekat až na večer, start klidně už o půl čtvrté, že jo?!?)
...
S nákupem ušatce jsem trochu váhala, životní názor mé maminky, že věci se mají kupovat navždy, mám totiž hluboko pod kůži.
Špekulovala jsem, zda svítidlo prostě není jen dětskou chvilkovou záležitostí.
Navíc - přežil by králík v (Kubově) džungli?
...
Ale ne - tohle byla jedna z nejlepších koupí v mém životě!!!
Nadčasový design.
Pryžový materiál.
Okamžitý domácí miláček.
...
A kdyby ho syn jednou případně nechtěl, beru si tenhle až dűrerovský kousek na svůj noční stolek já, s radostí největší!

...
Máme ho z domovské králíkárny kokinodesign.cz

čtvrtek 30. ledna 2014

Já na bráchu, brácha na mě



Já si vymýšlím a přeju.
Ona si vymýšlí a přeje.

Tentokrát Olívka zatoužila po černém koženkovém psaní ze zlatým zip kolem.




Zde, prosím, pilotní verze k nahlédnutí.

středa 29. ledna 2014

Co nového na FAMU



Mám za sebou zimní semestr a původně jsem plánovala nepokračovat dál. Aneb nějaký ten projekt na jaro už mám. Ale po poslední přednášce jsem se rozhodla pro opak! Došlo mi, jak moc to akademické/ambiciózní/mladické/nafouklé/profesní i profesionální prostředí potřebuji. 
Kapitoly z dějin filmu a Filmové dílny na FAMU jsou pro mě tolik odlišné od mé práce, od mateřských hovorů v dětských hernách, od vtipných hovorů s mými kamarádkami, od partnerských hovorů s mým mužem. Od hovorů s Kubou. Od prostředí těhotenských poraden. Od blogových konverzací.

Minule na nás totiž naběhl mladík-přednášející, který se během několika úvodních okamžiků začal dotazovat:
Kolik už jste natočili filmů? (ticho)
Zeptám se tedy jinak, kolik už jste natočili krátkých filmů? (zase ticho)
Viděli jste prosím vás aspoň nějaký krátký film? (sborový souhlas)
Kolik ročně? (jeden odvážlivec odpovídá čtyřicet)
Lektor se zasměje a řekne, že on jich ročně vidí tisíc.
V tom ho napadne, že by bylo dobré se představit, řekne tedy své jméno, že je scénárista a studoval na FAMU, v Londýně, New Yorku a teď právě dokončuje své doktorandské studium v Los Angeles. (Aha, tak odtud je ta americká/komická výslovnost písmene r v českých slovech, pomyslím si.) A pokračuje s otázkami dál.
Vy jste opravdu ještě nic nenatočili? (další stateční zvedají ruce)
A co jste udělali pro propagaci svého filmu? (éterická slečna říká, že v jejím případě to byla spíš taková pilotní verze)
Tak to nikdy žádnému producentovi neříkejte! (vykřikne učitel)
Vždy dávejte do distribuce konečnou - perfektní verzi! (křičí na nás svou radu dál)
A víte vy vůbec, jaký je rozdíl mezi filmovým festivalem a filmovým trhem? (ptá se tónem nemálo ironickým)

Následně hodí na první lavici katalog o síle Zlatých stránek s přehledem všech krátkých filmů natočených v loňském roce (asi na světě), plus nějaká DVD. Jeden student se ptá, kde se dají ty disky s filmy sehnat. Učitel hekne: "Si to nech!" a mně v té chvíli definitivně dojde, že už jsem stará. Já už prostě cizím lidem netykám. Vnitřně se směju a pomalu čekám na chvíli, kdy dojde osobní otázka i na mě, proč tam vlastně sedím, když jsem ještě žádný autorský kraťas nenatočila. V hlavně si pečlivě chystám slovosled své odpovědi, že jsem plánovala udělat krátký film z mého prvního porodu, ale porod byl jaksi příliš dlouhý na krátký film, tak teď to chci zkusit podruhé. Komerční název díla už mám: Rychle a bezbolestně. Takový okamžik však bohužel nenastal. Co však pokračovalo, byly dotazy během výkladu mistrovi přednášky. 

Byli jste aspoň někdy na nějakém filmovém festivale?
Víte, co je Státní fond kinematografie?
A co České filmové centrum?
Znáte nějaká postprodukční studia?

Mně to nevadilo - to latentní hromadné ponižování za neznalost, to vlastní prsení se. Mně to fascinovalo. Mně to vyhovovalo. Úplný mikrokosmos. A taky mě bavilo sledovat urputnou touhu mých kolegů zalíbit se našemu učiteli. Zejména to, jak ostatní studenti zcela najeli na jeho vlnu shazování a vysmívání se všemu a všem. 
Íránské filmy už nejsou tak dobré jak bývaly
Jsem slyšel, že festival Sundance dost zkomerčněl apod., padalo z úst mladých kolem mě.
Ne, nemůžu říct, že bych se tu přednášku nedozvěděla nic nového, právě naopak - v sešitě mám popsané tři strany a ochytřuji tím lidi na potkání. Ve světě kinematografie jsem začátečník, plno klasiky jsem ještě neviděla a na rozdíl od obrazů ve vlastních hodnotících soudech filmů někdy prostě nevím, ale chci v těch přednáškách pokračovat. Po půl roce filmařských lekcí se stávám kritičtější k tomu, co na plátně vidím. A navíc mě vcelku inspiruje svět lidí, kteří dělají, co je baví/jsou zažraní do svého oboru/jsou skuteční experti/jsou domnělí experti nebo si myslí, že jsou slavní.
Je to pro mě opravdu výborný koktejl: tu uvařit k obědu kedlubnové zelí, tady něco vymalovat do vlakových omalovánek, něco přeprat v Lovele, a pak si - sama pro sebe/na sebe - zakřičet: Ať žije filmová věda! (Tedy aspoň ještě pár týdnu.)

úterý 28. ledna 2014

Další level rodičovství



... zdolán.


Byli jsme na karnevalu!

Týden předem jsem zahlídla na dveřích naší zeleniny vylepený leták, zvoucí na večerníčkovou veselici. Asi pět dní jsem přemýšlela nad možnou maskou pro Kubu a od středy začala obtelefonovávat kamarádky, ať jdou s námi taky. Tak nějak jsem měla pocit, že akce podobného ražení bude v gangu lepší.
Známí a známí se chytli, a to natolik, až se vlnou nadšení pro společné sobotní odpoledne nechal strhnout i můj muž.
V pátek v noci (no, nemůžu úplně přesně vyloučit, jestli už náhodou nebyla sobota) jsem se jala chystat Kubínkův kostým. Jeho předstíraná role měla být ten menší medvěd z Pojďte pane, budeme si hrát. Nachystala jsem mu zimní čepici s medvědíma ušima, šedé legíny a fixu na obličej, kterou jsem mu plánovala v den D namalovat na špičku nosu hnědý čumák. A ještě červeno-bílé pruhované tričko. To, když jsem vytáhla z komody, se na mě ale usmálo spolu s šedivým zapraným flekem přes celé břicho. Nevím, kde se tam vzal, na dlouhé úvahy o původu šedosti nebyl čas, triko jsem fikla do kbelíku s odbarvovačem a šla konečně spát. Ráno jsem však ve vaně nenašla zářící out-fit, jen hnědo(!)-bílý obleček stále s flekem v oblasti břuchu. Pro změnu nebyl čas na žádné špekulování, tričko jsem dala rychle na topení s nadějí, že v suchém stavu možná kaňka nepůjde vidět a možná se hnědá promění zase v červeň. To se však nestalo. Když jsem před obědem obleček žehlila ve snaze dokončit sušící proces a ukázala mužovi výsledek, zhrozil se. I přes mé detailní líčení děje předchozích dvanácti hodin se ptal, co je to za hadr. Tričko jsem tedy hodila do odpadkového koše a šla v Kubově šatníku hledat variantu B a paralelně se ve své hlavě snažila zapudit myšlenku: To nám to tedy pěkně začíná. Do karnevalu zbývaly tři hodiny.
Našla jsem vršek jiný. Červeno-růžový. Čistý! Suchý! Voňavý. Takže spokojenost.
Po odpoledním spánku celého našeho rodinného týmu jsme vyrazili směr místní tělocvična. Hned u vstupu jsem se vyděsila. I přítomní rodiče měli na sobě masky!!! Naštěstí se ale záhy ukázalo, že paní Beruška a paní (co asi chtěla vypadat jako) Sněhurka jsou organizátorky akce. Ostatní rodičové byli naštěstí v civilu a někteří - stejně jako třeba můj muž - využili uvítací nabídky a nasadili si na hlavu čepici z novin. Já ne. Mně se začalo rosit čelo i bez tiskové čapky.
Na akci jsme totiž přišli v okamžiku soutěží. Asi stovka přítomných dětí mezi sebou různě bojovala v běhání tam, v běhání zpátky, v běhání okolo. Ani nevím jak a najednou i Kuba s taťkou stál na startu, na sobě lepenkovou krabici a předstíraje auto v okamžiku výstřelu vystřelil taky mezi kužely. Za tohle jsem manželovi obrovsky vděčná. Já to neumím. Jsem zcela nesportovní a nesoutěžní typ. Před grupou cizích lidí dokážu tak maximálně mluvit. Kmitat nohama na čas rozhodně ne!
A tak zatímco si Kubínek vybojovával své hrdé poslední místo, měla jsem chvíli prostor pro prohlédnutí si přítomných masek. Jako jak je teď laťka vysoko. Co se nosí. Jaké jsou maškarní trendy u generace narozené po roce dva tisíce. No, na rovinu řečeno: Kubušákův kostým byl ve srovnání s ostatními velká slabota (nejen proto, že ušatou čepici odmítl hned ze startu mít ve vydýchané sokolovně na hlavě, a tak vypadal jako chlapeček v tričku a kamaších, nic víc. Vlastně - plus ten puntík na nose). Ostatní děti měli na sobě vesměs profesionální kostýmy, zakoupené, z lesknoucích se látek všeho druhu. Zejména dívky. (U těch stojí ještě za zmínku, že malé dámičky měly šaty zpravidla doplněné botkami na podpatku a s kamarádkami jsme až zíraly na jistotu, se kterou se v těch plastových nazouvácích ozdobených kamínky po parketách pohybovaly. Evidentně na nich nestály poprvé!). Profi masky - princezny, víly, spidermani a námořníci - mě moc nebavily, tím spíš ve srovnání s home-made křemílky, kovboji, Krakonošem (ten měl i sojku z kartonu kolíčkem připevněnou na klobouku), s opicí Žofkou, indickými občany, indiánskými občany a broučky a beruškami. Hodně inspirativní: něco z domácího šatníku, něco ze skříně táty, trochu make-upu na obličej, práce s drátkem, práce s účesem - no, mám se co učit!
Bojové klání v rychlostních výkonech bylo záhy vystřídáno diskotékou. Reproduktory jely na 105% a děcka začala tančit. Tak i náš Kuba. Tančil s tátou, tančil se mnou a já se snažila vlnivými pohyby ze sebe setřást pocit trapnosti ala disco na škole v přírodě na základní škole. Ale šlo to snadno, sledovala jsem vrtící se zadek Kubínka a byla šťastná. Prekérka akorát nastala, když se syn dožadoval společného tance mě a muže. To fakt nešlo - my s mužem totiž spolu nemůžeme tančit ... na písničku Když jde malý bobr spát ...
Po volné pohybové zábavě na hudbu a opakované výzvě k napití se a následnému vyčůrání (ta zněla od konferenciéra vážně tak často, že takový diuretik nejsem ani já v sedmém měsíci) přišly na řadu silové disciplíny. Přetahování se lanem. Já se svou současnou absencí břišních svalů jsem byla rázem vyřazena z aktivity a mohla jsem (jen) (jupí!) fotit, radit, glosovat. A ještě odmlouvat Davidovi na jeho dotaz, proč taky nemá na nohou sálovky jako známý a známý. Proč jsem mu to doma neporadila. Panáček manžel se totiž začal strachovat, že v kozačkách v tělocvičně v přetahování asi nevyhraje. Jeho starosti na moji hlavu! Rychlý zvuk píšťalky ale naše možné vzájemné ostré diskuze ukončil a oni táhli. A jako drsně. Děti ze všech sil. Rodiče ze všech sil. Kuba legračně. Muž urputně. Ale prohráli. Pak následovala další a další kola, než se vystřídali všichni přítomní.
Potom zase hity Maxim Turbulence, znělky z večerníčků, písničky v podání Dády Trapasové a na závěr: vrchol večera - přetahování lanem otců. Nevěřila jsem vlastním očím. Můj muž není zrovna týmový hráč, ani lidový bavič, ale najednou se plácal po rameni se sousedem ze vchodu a dalšími bodrými muži ve svém týmu, najednou si všichni společně plivali pod boty a plivali do dlaní a úsečnými větami si v rychlosti sdělovali taktiku boje. Všichni na hlavách stále novinovou čepici. Všichni třicet plus. Všichni trošku míň vlasů a trošku víc bříška. A pak zase píšťalka a jedeme! A v tu chvíli jsem zalitovala, že jsem si po sedmé nezašla na záchod, smála jsem to totiž šíleně. To jste neviděli! ONI SE TAK SNAŽILI. Pět a pět mužů se na střídačku přemísťovalo z pravé strany tělocvičny na levou, a naopak. Sůpěli, řvali, funěli, potili se, klouzali. Děti povzbuzovaly. A manželky fascinovaně fotily. Nebudu vás napínat, David byl v týmu, co skončil na pěkném druhém místě. Ze dvou. Ale sranda tím nekončila, teď přišlo na řadu sčítání a vzájemné porovnávání si právě utržených úrazů. Spálené dlaně, vykloubená kolena, vyvrtnuté kotníky, hnuté plotýnky. Všichni soutěžící si tak porůznu zvedali trička a rolovali kalhoty nahoru, jen detaily vám tady nepopíšu - přes slzy smíchu jsem už moc dobře neviděla.
Na úplný konec konců přišel ještě společný vláčkový tanec všech účastníků odpoledne, a pak jsme to šli se známými zajíst do blízké kavárny, kde se naši taťkové nad štrúdlem shodli, že kdyby u toho byl ještě sud piva, je to úplně supr akce. Tak to zas příště.


Slalomový běh na čas.
S vodičem ... 
A radost.
Z účasti ...


 Rodinné disco-trisco.


A nadšení ze společné akce ...

... i když pokyny se musí naslouchat řádně a zcela důstojně!


Zato samotný soutěžní boj bral Kubka už s humorem. Asi po mamince.


Ale vidíte, že i pidi-lidi bojovali zhusta. Až přítomným slečnám šaty praskaly!
Z ryze pánského soutěžení mám taky veselé snímky, ale - některým bojovníkům tam jde vidět hluboko pod holá bedra a jiným se třeba lesknou nosy, tak jsem je tu nedala. Děkuju za pochopení.


Ale za to mám pro vás fotku z mého prvního školkového karnevalu ever,
jsou mi tři a byla jsem za ... nebo chcete hádat?
(1984)

pondělí 27. ledna 2014

Ač sama maká jako mula



... na neceséru a kabelce má nosorožce.




A ne jednoho!
Ale zas - moc jich taky není. Oblíbit si a/nebo rozmazlovat je možno třeba toho u  peněženky.

A ještě malý pokus o optický trik
aneb
nacpěte si svetr do kabelky a hned máte míň v pase!

pátek 24. ledna 2014

Dvě tváře tašky


Tak v tomhle Barbra Streisand nehraje.


Tady je v hlavní roli taška na kočárek.

S nezbytnými úchyty.

A množstvím kapes na množství věci.

Ale!
Její opačná strana je prudce seriózní - přijde-li na to.

A ještě kosmetická kabelka.

Protože být šik mamkou, to je oč tu běží!