Co nového na FAMU

Mám za sebou zimní semestr a původně jsem plánovala nepokračovat dál. Aneb nějaký ten projekt na jaro už mám. Ale po poslední přednášce jsem se rozhodla pro opak! Došlo mi, jak moc to akademické/ambiciózní/mladické/nafouklé/profesní i profesionální prostředí potřebuji. 
Kapitoly z dějin filmu a Filmové dílny na FAMU jsou pro mě tolik odlišné od mé práce, od mateřských hovorů v dětských hernách, od vtipných hovorů s mými kamarádkami, od partnerských hovorů s mým mužem. Od hovorů s Kubou. Od prostředí těhotenských poraden. Od blogových konverzací.

Minule na nás totiž naběhl mladík-přednášející, který se během několika úvodních okamžiků začal dotazovat:
Kolik už jste natočili filmů? (ticho)
Zeptám se tedy jinak, kolik už jste natočili krátkých filmů? (zase ticho)
Viděli jste prosím vás aspoň nějaký krátký film? (sborový souhlas)
Kolik ročně? (jeden odvážlivec odpovídá čtyřicet)
Lektor se zasměje a řekne, že on jich ročně vidí tisíc.
V tom ho napadne, že by bylo dobré se představit, řekne tedy své jméno, že je scénárista a studoval na FAMU, v Londýně, New Yorku a teď právě dokončuje své doktorandské studium v Los Angeles. (Aha, tak odtud je ta americká/komická výslovnost písmene r v českých slovech, pomyslím si.) A pokračuje s otázkami dál.
Vy jste opravdu ještě nic nenatočili? (další stateční zvedají ruce)
A co jste udělali pro propagaci svého filmu? (éterická slečna říká, že v jejím případě to byla spíš taková pilotní verze)
Tak to nikdy žádnému producentovi neříkejte! (vykřikne učitel)
Vždy dávejte do distribuce konečnou - perfektní verzi! (křičí na nás svou radu dál)
A víte vy vůbec, jaký je rozdíl mezi filmovým festivalem a filmovým trhem? (ptá se tónem nemálo ironickým)

Následně hodí na první lavici katalog o síle Zlatých stránek s přehledem všech krátkých filmů natočených v loňském roce (asi na světě), plus nějaká DVD. Jeden student se ptá, kde se dají ty disky s filmy sehnat. Učitel hekne: "Si to nech!" a mně v té chvíli definitivně dojde, že už jsem stará. Já už prostě cizím lidem netykám. Vnitřně se směju a pomalu čekám na chvíli, kdy dojde osobní otázka i na mě, proč tam vlastně sedím, když jsem ještě žádný autorský kraťas nenatočila. V hlavně si pečlivě chystám slovosled své odpovědi, že jsem plánovala udělat krátký film z mého prvního porodu, ale porod byl jaksi příliš dlouhý na krátký film, tak teď to chci zkusit podruhé. Komerční název díla už mám: Rychle a bezbolestně. Takový okamžik však bohužel nenastal. Co však pokračovalo, byly dotazy během výkladu mistrovi přednášky. 

Byli jste aspoň někdy na nějakém filmovém festivale?
Víte, co je Státní fond kinematografie?
A co České filmové centrum?
Znáte nějaká postprodukční studia?

Mně to nevadilo - to latentní hromadné ponižování za neznalost, to vlastní prsení se. Mně to fascinovalo. Mně to vyhovovalo. Úplný mikrokosmos. A taky mě bavilo sledovat urputnou touhu mých kolegů zalíbit se našemu učiteli. Zejména to, jak ostatní studenti zcela najeli na jeho vlnu shazování a vysmívání se všemu a všem. 
Íránské filmy už nejsou tak dobré jak bývaly. 
Jsem slyšel, že festival Sundance dost zkomerčněl apod., padalo z úst mladých kolem mě.
Ne, nemůžu říct, že bych se tu přednášku nedozvěděla nic nového, právě naopak - v sešitě mám popsané tři strany a ochytřuji tím lidi na potkání. Ve světě kinematografie jsem začátečník, plno klasiky jsem ještě neviděla a na rozdíl od obrazů ve vlastních hodnotících soudech filmů někdy prostě nevím, ale chci v těch přednáškách pokračovat. Po půl roce filmařských lekcí se stávám kritičtější k tomu, co na plátně vidím. A navíc mě vcelku inspiruje svět lidí, kteří dělají, co je baví/jsou zažraní do svého oboru/jsou skuteční experti/jsou domnělí experti nebo si myslí, že jsou slavní.
Je to pro mě opravdu výborný koktejl: tu uvařit k obědu kedlubnové zelí, tady něco vymalovat do vlakových omalovánek, něco přeprat v Lovele, a pak si - sama pro sebe/na sebe - zakřičet: Ať žije filmová věda! (Tedy aspoň ještě pár týdnu.)