Poslední kabelka

Pro letošní rok.

A jsou to rovnou tři designy.

Pařížská legrace, retro červený manšestr a ještě temně modrý.

...

Pokud chcete svůj outfit vyšperkovat, ozdobit,

pověste si na rameno Mitnik.

Jemně červený manšestr, se kterým jsem si vyhrála - vidíte to taky?

Darina Křivánková: Jak si nabít hubu

Po knížce jsem v knihkupectví sáhla úplně náhodou, už jsem měla plnou náruč Ježíška a Darinu jsem si vzala pro sebe, miluji ji od dob, kdy jsem byla na gymplu a ona psala o filmu do Lidovek.

Ani jsem netušila, jestli si kupuji román nebo autobiografii. Po pár stránkách mi bylo jasné, že držím v ruce něco výjimečného. Upřímný příběh báječné padesátnice. Ač je o něco starší, dětství na Jižním Městě jsem jí věřila do posledního písmena, stejně jako první pochvalu v životě od paní učitelky, kterou člověk nezapomene nikdy. Její středoškolské studium jsem hltala, protože v okolí Křemencovy ulice to moc dobře znám, během revoluce jí fandila, stejně jako potom při studiu na fildě.

A pak jsem skoro přestala dýchat, jak jsem byla lapena světem médií v devadesátých a nultých letech. Jako filmovou kritičku jsem ji naprosto žrala, její přechod k vaření už mě pak nebavil, nerozuměla jsem tomu. V životopisné knize však její stěhování z Prahy i první veřejná gastro vystoupení dávala smysl.

Nenechte se mýlit, kniha nejde od dětství do současnosti a tečka. Zhruba v půlce se stane něco(!), vy se v ději vrátíte zpátky na střední školu chemickou a knížka Jak si nabít hubu se v tu chvíli stane dokonalou směsici drsného života ženy po čtyřicítce, vtipu, nadhledu, sebeironie i naděje.

Osud asi chtěl, abych si ji sama přečetla v čase svých narozenin, abych přestala na třech místech číst a silně si poplakala. To se mi zatím stalo jenom dvakrát v životě - u knížky Petry Soukupové Zmizet a Jany Šrámkové Hruškadóttir.

Byla jsem z Jak si nabít hubu úplně mimo. Je tak otevřená a citlivá. Tolik jsem se v tom viděla; jak vás některé křivdy prostě nepřebolí ani za desítky let nebo jak nikdo netuší, kolik je za vaší práci práce. Znám a miluji přesně ty stejné ulice na rozmezí Vršovic a Vinohrad, stejně tak dobře znám ten pocit, kdy dneska víte, že už byste stejnou věc udělala jinak, ale tehdy to tak prostě bylo. Můžete se za to omlouvat, ale i já mám své chyby stejně jako Darina v mnohém ráda.

Když jsem tu přímočarou a srdečnou knížku o ženách, mužích, práci a sexu dočetla, došlo mi, jak moc mě teď štve moje vlastní autocenzura. Jak při psaní myslím na své studenty, co by tomu asi řekli, kdyby si to přečetli. Co by tomu řekli jejich rodiče nebo lidé, pro které pracuji. A o to víc si vážím, jak opravdová, čtivá a sympatická je Darina Křivánková ve své první knize.

Děkuji za tu statečnost. Jste moje hrdinka, paní Darino!

Torben Kuhlmann: Earhart

Znáte slavnou americkou pilotku a bojovnici za ženská práva Amelii Earhart?

Po Lindberghovi, Armstrongovi, Edisonovi a Einsteinovi přináší rodinné nakladatelství Dynastie další statečný myší příběh. Tentokrát je ústřední postavou odvážná hraboška, která sbírá šroubky, ozubená kolečka či dráty, ze kterých pak sama umí sestrojit lopatový bagr, vrták do písku nebo pásové rýpadlo.

Když se však z poštovní známky dozví o existenci lva a africkém kontinentu vůbec, zatouží se tam podívat - letecky. Přeje si v letadle překovat Atlantik a přeje si v letadle obletět celý svět.

Povedlo se jí to? A obletěla úspěšně celou Zemi také skutečná Amelie Earhart?

Přečtěte si spolu s dětmi.

Čtěte, buďte napnutí - buďte přilepí k příběhu až do jeho konce.

...

A kdo byste chtěl 5. díl dobrodružných myšek podpořit v kampani na Hithitu, můžete.

Perfektní druhé čtení.

Skvělá i jako kapitola o ženské síle, nezdolné vytrvalosti a chuti světu dokázat, že má smysl jít za svým snem.

Vana plná Marianne

Upekla jsem štrúdl, vyleštila kachličky a čekala na ně.

Designérka Andrejka Čučka naši koupelnu vymyslela, fotografka Zuzana Veselá ji kouzelně nafotila. Těšte se na rozhovor s námi všemi v růžových barvách.

Už brzy Mitnik ve vaší trafice.

Jak jsem byla v DVTV

Když byl Martin Veselovský minulý školní rok mým hostem v semináři Mediální výchovy, pozval mě také na exkurzi k nim do redakce. První týden v listopadu u nás na gymnáziu tradičně patří zájezdům, výletům, návštěvám, a tak jsem se dohodla s editorem DVTV Janem Ouředníkem a v pondělí ve dvě jsem spolu s dvacet studenty stála dole na recepci karlínského komplexu Rustonka.
 
Čekali nás oba pánové, v civilu a se srdcem a humorem na dlani. Vyhradili si na nás dvě hodiny, představili svou internetovou televizi, a pak dali prostor dotazům studentům. Já tam v čele seděla vedle nich a dost mě rozhodili. Už léta si myslím, že můj koncept seminářů, kdy si zvu do školy skvělé hosty, je výborný. Ti dva gentlemani však na otázky studentů dokázali ve stejnou chvíli jeden kývat hlavou a druhý jí kroutit. A mně došlo, co je lepší než host. Dva hosté!! Vzájemná dynamika, shoda i neshoda otevíraly diskuzi ještě víc, šlo se pod povrch, padalo více otázek, zůstávalo více otazníků.
 
Martin byl vtipný a laskavý, jak už ho z mých textů znáte. Vyfotil si nás i sebe, když mu přišlo upozornění od BeReal. Utahoval si ze svého věku, a ještě více z věku starší Daniely a vysvětloval, proč je potřeba, aby v DVTV pracovali mladí lidé, včetně žen čerstvě po porodu. Ale hlavně chtěl vědět, co si studenti myslí – koho by do DVTV pozvali oni, odkud berou informace o světě, komu nebo čemu věří a nevěří.

Jan byl důstojný a otevřený každému hostu, každé celebritě z každé reality show. Řekl nám, který host jim v rozhovoru zvedne čísla sledovanosti i předplatného zaručeně i to, že to ten bývalý snowboardista o sobě moc dobře ví. Řekl, stojíc hned vedle Martina, který rozhovor skončil příliš brzy a který příliš pozdě a proč to bylo blbě. Řekl, že dobrý rozhovor má hotový svůj titulek ještě dřív než vůbec začal. A upřímně popsal, jak mu dnes opět někdo volal s finanční nabídkou, že si rozhovor na DVTV koupí.

Dvě hodiny utekly, jako když luskne. Pak nás všechny poslali vyčůrat a pozvali do studia na živé natáčení. Posedali jsme si natěsno vedle sebe na zem na kamery, Daniele maskérka přepudrovala nos, technik přeleštil Prontem stůl, zvukař všechny hosty ozvučil. Paní Drtinová se režiséra dokumentu zeptala, jak se správně vyslovuje název filmu Dajori, a hlavní hrdinky, jak se jmenuje její sestra. Paní byla nervózní, Daniela na ní mrkla: „Nebuďte, to bude dobrý, to jen ta světla tady svítí jako při výslechu.“ A měla pravdu, ostrost technických lamp byla šílená a napětí ve studiu rostlo. Režisér filmu ještě stihl říct, že film režírovali dva, ještě s kolegou, to už ale paní Drtinová řekla, že si nezapamatuje, ale že má jeho jméno určitě sám někde zmínit. A pak zazněl pokyn z režie a šlo se na to.
 
Romská žena popsala, co se ve Varnsdorfu stalo, kde bydlí a proč si mohla vzít prozatímně do péče děti rodičů, kteří se ne svou vinou ocitli v bytové tísni. Zaznělo, jaká v tu chvíli byla pomoc tamějších sociálních úředníků, přesněji nepomoc. Proč jsou Romové negramotní nebo jaké ona sama měla dětství. Když vyprávěla, jak jí dvě malé děti nechala i její vlastní sestra a už se pro ně nevrátila, tekly mi slzy a nos jsem si tiše otírala do rukávu košile.
 
Nevím to, ale náhoda to být nemůže. Že moji studenti elitního pražského gymnázia museli vidět právě tento rozhovor. V domácím úkolu to bylo půl na půl, jestli by si rozhovor sami na sítích pustili, každopádně nehybně pohnutí jsme byli ve studiu všichni. Až na další hodině ve škole jsme se dozvěděla od dvou kluků, co využili nabídky dívat se na rozhovor ze střižny, že i tam se plakalo. Je mi 43 a už dobře vím, že já svět nezměním. Ale mých patnáct let praxe ve škole mi už dovolilo učit osobnosti, které dnes hýbou světem – od Paříže až po Kyjev. A proto věřím, že tato moje letošní dvacítka taky dokáže něco dobrého. Jsem šťastná, že rozhovor viděli. Jsem šťastná, že brečeli. Věřím jim a věřím v lepší budoucnost v jejich rukou.
 
Když rozhovor skončil, kamery i světla zhasla, hosté i my jsme se ve studiu vyfotili, byl ještě kratinký prostor se zeptat paní Drtinové. Ptala jsem se jí na míru nervozity před rozhovorem i jak se jí samotné na sebe pak ex-post kouká. Ona se ptala studentů na jejich studium, současné i budoucí, mluvila o své dceři, jejich úspěších i jejím mateřském strachu o ni. Když jsme se loučily, stiskla mi tahle nejostřejší žena české žurnalistiky ruku překvapivě jemně.
 
Děcka pak už spěchala ztemnělou Prahou - do autoškoly, na tréninky, domů. My jsme si s Janem ještě něco dořekli a byl konec. I když jak se to vezme, pro maturanty to byl dost možná začátek.

Vánoční etuje

Divoké šelmy, voňavé zahrady nebo noční můry.

Podívejte se na e-shop - čerstvé kosmetické taštičky čekají jen na Vás.

Už jste si napsali Ježíškovi o Mitnik?

Šťastné a veselé vzory!

Tipy na knížky pod vánoční stromeček

Jestli už vybíráte - jestli už házíte do košíků, nechte se inspirovat Mitnik tipy.

Michal Kašpárek: Fosílie

Knížku jsem od vás dostala doporučenou na základě mého tip Poslední léto a Fosílie je skvělá, opět mezigenerační, kdy otec, dcera i dědeček chtějí jediné - aby je někdo bral vážně. Román to je bolestně úsměvný a hlášku Kdo má IQ vyšší než sto dvacet a neprogramuje, okrádá vlastní rodinu! vidím okolo sebe denně. A kdo je kdo? Děda je tzv. starý bílý muž, otec Vladimír taky a dcera Julie nekompromisní ekologická aktivistka, která nechce děti. A mně se moc líbilo, jak se přes všechna nedorozumění a míjení měli všichni rádi.

Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici

Terezinu novinku jsem přečetla za víkend, je nádherná. Historie jednoho smíchovského domu, kde se potkali snad všichni, které mám v československých dějinách ráda. Od první republiky, přes nacismus, komunismus i kapitalismus. Od šoa až po Alzheimer. Neskutečně skutečné příběhy. O mateřské lásce, o milenkách, o starých rodičích. 

Jiří Hájíček: Drak na polní cestě

Miluji Hájíčkův styl psaní - studený a přesný. Já mu pak všechno věřím. V opět jihočeském románu bojuje ředitel místního statku Tomáš (55) proti drakům z velkého byznysu. Občas se mu do postele připlete učitelka hudby Kristýna (35), ale většinu času jde životem, který nehraje fér, sám. A i všechny vedlejší postavy příběhu jsem měla pocit, že dobře znám, jak uvěřitelně v těžkých životních situacích selhávaly. Nelehké čtení, které se krásně četlo.

Petra Soukupová: Marta děti nechce

Lačně očekáváná novinka vyjde 9. prosince, napsala jsem o ni Ježíškovi.

Jana Poncarová, Dita Pepe: Vlastní pokoje

Kniha, kterou si přeju k narozeninám. Dvanáct rozhovorů s českými spisovatelkami o přístupu k tvorbě, o strategií přežití nejen v umění. O podmínkách, ve kterých tvoří. O času a penězích na to, aby mohly tvořit. Spisovatelky dětné i bezdětné, s malými potomky i odrostlými, ženy krátce po škole a ženy zkušené; debutantky i české autorky světových bestsellerů. Tolik se na ni těším.

EXTRA TIP NA KNÍŽKU PRO DĚTI

Hvězdná velryba

Knížku v originále napsala britská bioložka a básnířka Nicola Davis a do češtiny je převeršoval Robin Král. My jsme s Týnkou byly na křtu v Praze a smějeme se doteď. Zvířatům v hlavní roli, co se jim přihodilo a co jim na planetě Zemi provedl člověk. Je to hezká knížka večer do postele, společně si můžete prohlížet, kochat se kouzelnými ilustracemi nejmilejšího Petra Horáčka, chechtat je trojkočce i pětipsu nebo hrochovi, co šel na Hrocházku.

...

A Vy máte fajn knižní novinku, co doporučujete?

Pište, pište, pište.

Křest v Božské Lahvici v Josefově - Petr Horáček a Robin Král.

Zažít knížku Děti z Bullerbynu s Terezou Konupčíkovou

Ráda bych vás pozvala na letos poslední - vánoční dílnu s ilustrátorkou Terezou Konupčíkovou a její knihou Děti z Bullerbynu.

Tereza začala po střední pedagogické škole pracovat v reklamní agentuře jako ilustrátorka. Od roku 2017 je ilustrátorkou na volné noze a v nakladatelství Albatros jí vyšly knihy Děvčátko a velký černý pes, Kuna z Brna, Pohádkový adventní kalendář nebo autorský komiks o drobných radostech každodenního života Drobnosti. Letos ilustrovala výroční vydání knihy Astrid Lingrenové Děti z Bullerbynu.

 

A co budeme dělat?

Na výtvarném setkání si děti vyrobí z papíru svou knihu úplně od začátku.

Svážeme si ji pomocí tradiční japonské vazby a ve finále si každý nakreslí vlastní obálku vlastní knihy. 

Knihu si děti odnesou domů.

...

V neděli 8. prosince od tří hodin odpoledne v radotínské Vindyšově továrně.

Vstupenky jsou již on-line.

...

 Přijďte si s námi užít půvabné adventní odpoledne a nechte si podepsat knihu.

A která parta jste Vy - Helena Zmatlíková nebo Tereza Konupčíková?

Výjimečný Terezin styl můžete sledovat také na jejím instagramu.

Jak přežít ukrajinské techno

Se stavební firmou jsme byli dopředu dohodnutí, že pánům dělníkům poskytneme naši garáž. Ti si tam nastěhovali kempovací nábytek, rychlovarnou konvici i mikrovlnku. Když to otevřenými vraty viděl náš soused Pavel, dělal si ze mě srandu, ať tam natáhnu i světýlka, že je to u nás hotový glamping.

 

A my si za pár dní na to zvykli, že den na stavbě začíná v sedm ráno, hned poté co se celý náš dům provoněl kávou uvařenou v garáži a prvním cigárem na dvorku. Když ukrajinští kluci poprvé z repráčku pustili svoji muziky, přestala jsem pracovat a říkala jsem si, co to tu hraje. A jak se přemísťovali různě po baráku i venku, zvykla jsem si, že nám to doma porůznu odněkud vyhrává. Nejčastěji ukrajinské techno a elektronická hudba. Ale taky dost Ska nebo world music. Týnka dokonce jednou cestou ze školy viděla našeho styčného důstojníka A. při štukování omítky venku tančit do rytmu. Doma v kuchyni nám to pak večer předváděla a mě bude navždy mrzet, že jsem tohoto fit fat fachmana na vlastní oči neviděla taky. Ale usmívám se už jen té při představě.

 

Snad nejvíc jsem si ukrajinské dělníky cenila ve chvíli, kdy na dílčí práce přicházeli Češi. „To je blbě – to jsme tam dali naopak!“, ozvalo se zvenku jednou. „Ježiš, jsem jouda, tu díru udělal mnohem větší, než musela být!“, znělo u nás zase jindy. Kéž bych to nikdy neslyšela. A díky díky díky za všechny podobné hlášky, které zůstaly ztraceny v ukrajinském překladu. дякую.

 

Děkujeme za všechno. Náš vděk ukrajinským mužům chvílemi přerůstal až v závislost. Někdy v září jsme se s mužem shodli na tom, že Andrej přece nemůže jen tak odejít. V rámci rekonstrukce nám doma opravil a spravil plno věcí. Ale sám mistr nás ujistil, že klidně zase někdy přijde, za rok za dva a udělá, co je bude potřeba. Když jsem jej poprosila o sundání lustru z šesti metrů, za pár hodin leželo svítidlo v hale. Když to pak večer viděl můj muž, šokovaně zíral a od dveří volal: „Oni tu válku vyhrajou!“ Kéž by, tak bych jim to přála!

 

Toto pondělí všichni přišli naposled. Vyklidili garáž, nechali odvézt mobilní toaletu, demontovali boudu na nářadí na zahradě, zametli, zamávali a odjeli. Máme hotovo.

Vánoční kampaň

O víkendu jsem měla možnost zahrát si maminku několika dětí, včetně mojí Týnky.

A jestli už vás nebaví naše bydlení na vsi, doporučuji si prohlédnout projekt Vanguard Prague. Natáčeli jsme totiž exkluzivně v unikátních loftech - a to se jen tak nevidí.

A co vy - líbí se vám původně průmyslové prostory přestavěné na byty?