Zen žen

Vybíhám z auta, roztáhnu ruce a vysoce zvedám kolena. Paroduji běh Phoebe v Central parku a v tom se to stane! Vůbec nevím co, ale najednou ležím natažená na zemi a Petra nad mnou se směje. Zkouším vstát, ale vůbec to nejde. Sama se totiž směju dvakrát tolik. Pokusím se znovu vzchopit, ale opět se dokážu jen nadechnout a zvonivě rozchechtat. Napotřetí se mi podaří nějak se seškrábat z chodníku, na koleni díra jak Brno a já vím jediné. I kdybych už neřekla jedinou vtipnou historku, i kdybych příští dva dny ani jednou nezvedla číši na zdraví oslavenkyň, do historie této oslavy už jsem se zapsala.

A jestli jste se lekli o mé zdraví, tak se nebojte. Na cestě k chatě Rabštejn byla vychechlaná dlaždička, která mi podrazila nohy, nicméně pády nestřízlivých bývají zpravidla měkké. To víte, cesta do Zábřehu byla dlouhá, my se v kupé potkaly už tři, a zatímco jsme z vlakového spoje posílaly ostatním aktuální fotky na společný chat, nová přezdívka Pražské bubliny nám sedla myslím přesně. Ale aby to nějak nevyšumělo - všech nás třináct žen čekal jeden víkendový přechod Jeseníků a k tomu paralelní non-stop oslava čtyřech čtyřicátin. V pátek večer byl dort, táhlé zpěvy a svižné tance a v sobotu hned z rána jsme na to skočily. Ono taky ujít dvacet pět kilometrů a přes tisíc výškových metrů není jen tak.

Holčičí tahy horami mají milion výhod. Na zádech s malinkých batůžkem si stihnete navzájem povyprávět skoro všecko. Která bývalá spolužačka se dala na ezo cestu a dnes je kněžkou vodních masáží. Čí sestřenice si z účelové lásky vzala cizince. Nebo kdo si výhodně omotal okolo prstu paní na finančáku, když ji půjčil domů svou kabelku, aby si podle ní ušila vlastní. V téhle historce však Alča váhala, jestli si tu hobby|ušitou tašku nemá od státní úřednice i koupit, aby se z nich staly úplně největší kámošky - za všechny prachy! Na Ztracených kamenech si celý náš dámský gang našel pro změnu kamaráda, protože kam jsme se hnuly, tam nás byl ochoten kdokoli fotit. A když nám nohy ztěžkly, plácly jsme sebou do trávy s výhledem na kameny Petrovy. S hlavou rázem nejlehčí jsme se zase smály; historkám, parodiím, přeslechům a parodiím přeslechů. Až mi zůstává rozum stát, že jsme takhle volně ležící okolním turistům připadaly jako cvičenky jógy. Zatímco my posilovaly maximálně svaly pánevní dna.

Na chatě Ovčárna pak došlo k menšímu nedorozumění. Prostě než si sedne okolo stolů třináct šťastných dívek, než si každá odskočí, než se vrátí, než si přečte lístek, prostě tamější číšník místo aby rovnou přinesl šampus, raději sám vybublal při čtrnáctém dotazu: "A jakou máte polívku?", protože tekutý oběd už o půl šesté večer neměli žádný. A když se ho pak Kačka místo na hotovku ptala, jestli by nebyla nějaká ta rychlovka, zaraženě znachověl ve tváři a odešel. Finální výběh na vysílač Praděd jsme již absolvovaly ve dvou družstvech, rychlejší první - který dorazil na místo v 18:48 - si zcela vyžral u neochotného personálu sdělení, že objednaná večeře se podává jen do sedmi a pak už nebude nic. A tak jsme honem volaly bujařejšímu týmu B, co si dají a navrch k tomu objednaly ještě čtvery borůvkové knedlíky - jako dezert. "Ale ty vám stejně přinesu najednou s jídlem", zavrčela na nás servírka přes pult, na kterém byl přilepen vzkaz hostím: Na baru neobsluhujeme! Jenže my se najedly, ubytovaly v suterénu, kde šla okna otevřít jen z vrchních paland a dál si pokračovaly ve svém narozeninovém mejdanu. Smály se na účet svých mužů i dětí. A vzpomínaly na loňskou Lysou horu, kde za nás účet překvapivě zaplatil nečekaně se zjevený švagr oslavenkyně. Pohádka na dobrou noc nebyla, ale když nám pod nohami proběhl jakýsi hlodavec, šly jsme k půlnoci spát všechny jako myšky.

V neděli v 6:27 jsme v pyžamech a čepicích totiž už stály venku, abychom viděly východ slunce, všechny se po tisíce společně vyfotily a šly to zase dospat. I když vlastně škoda každé chvilky, kdy nejsme spolu. Kdy si nesdílíme kuchyňské rady i knižní tipy. Kdy neřešíme autoservisy i autoerotiku. Kdy neplánujeme další společné dovolené nebo znovu a znovu vzpomínáme na minulé, třeba na lázeňského mistra, který nás v sauně na Šumavě přišel zkontrolovat snad sedmkrát, a to nás tam nahých žen leželo jen šest.

Být ženou je krásné a být s ženami ještě krásnější. Odpadne machrování, přibude upřímnost. Je více času, ale nepije se méně. Míň je jen péče o druhé a více zas soustředění se na sebe. Na každý svůj krok do jesenického kopce, na každý svůj nádech na kyslíkový dluh při stoupání vzhůru. Zpocená záda až na gaťky a rty fialové ne od rtěnky, ale od borůvek. Tak zase za rok spolu aneb jak my říkáme: mít přechod každý rok!