Když je prostřední taky jednou první

Letos jsme s Davidem stáli  na chotouňském svahu už po čtvrté, abychom se oba definitivně shodli, že stepujete-li v botách na sjezdovce, tak vám prostě musí (musí, musí) být zima.

Týnka celou dobu visela tatínkovi na krku, Kubka lítal sám na lyžích z kopce nahoru dolů a Mikeš?! V lednu s tatínkem v Jeseníkách nechtěl lyžovat ani za nic a celý minulý týden den co den remcal, že musí s lyžařskou školičkou pravidelně dopoledne na svah za Prahou. Plná pusa řečí a ani oko nezůstalo suché, jenže - pak se to stalo! V pátečním finálním slalomu na čas mu řekli "Jeď!" a on ... to vyhrál. Dole na fotce z medailového ceremoniálu s šampaňským chybí ona jednička na bedně, protože ji kočka instruktorka zakrývá kolenem. A pak tam nejde vidět ani náš Kubušák, který ve chvíli bratrova překvapivého triumfu zkoprněle koktal|nevěřil|zpochybňoval|záviděl. Znáte to taky?

Je to tam! Zasloužíš si to.