Co nového ve Finsku

Zítra po obědě odlétáme s Kubkou za Polární kruh. Neuvěřitelné!

Když jsem se loni na podzim účastnila evropské soutěže v množství hodin, které mé děti stráví aktivitou venku, oslavil mě samotný organizátor akce – finská firma Reima, která je největším výrobcem dětského outdoorového oblečení na světě, co bych řekla tomu, kdybych jela do Laponska (hlavní cena) také, spolu s vítězem soutěže - a to jako blogerka. Že se jim moc líbí můj styl blogu a jak fotím. Vzpomínám si, že mi napsali, že blog i instagram mám takový warm-hearted. Odpověděla jsem jim požadovanou anglickou esejí něco v tom smyslu, že by pro mě jako pro matku tří dětí nebylo větší odměny, než odjet na týden do unikátní krajiny, akčně tam odpočívat a navíc mít k tomu obě ruce volné a moct si fotit. Plácli jsme si, oni mi nabídli i účastnivší místo pro jedno mé děcko, já si vybrala Kubínka a v sobotu oba fičíme.

Čeká nás divoký mrazivý program: tradiční jízda na sněhu se psím spřežením i jízda se soby. Měli bychom si zalyžovat s instruktorem, lovit jezerní ryby pod ledem nebo stavět společně sněžné sochy. A možná spatříme i polární zář. Nepopsatelně se do Laplandu těším, už protože jsem na gymplu byla na finské studentské vyměně a chvíli chodila do tamější školy v Helsinkách. Od těch dob se ostatně -  samozvaně - považuju za největšího znalce Finska u nás. Těším se tolik na skandinávskou velikost a velkorysost, na jejich severskou vyspělost a sebejistotu, na světový design a světové služby. Těším se, že příštích sedm dní bude pro mě všecko jinak: zpomalím, potkám úplné jiné lidi, včetně patnácti blogerů z patnácti zemí. Budeme s Kubou oba mluvit anglicky, zažívat nepoznané a ke každému(!) dennímu jídlu pít sklenici mléka.

A co ostatní? Ostatní miminka teď bude doma kojit David. Vůbec se o něj nebojte - dala jsem mu milion rad, upřímných doporučení a vlastních vychytávek, jak být doma s dětmi a navíc k tomu i pracovat. Má na ledničce seznam všech kroužků Mikiho a Týnky a u nás na vesnici čeká (ne)uvěřitelný zástup žen, které jsou mu kdykoli ochotny pomoci. Hlavně jsem mu radila, aby si doma zpíval a tančil, když mu bude úzko. Aby mluvil i s jinými lidmi, než s dětmi. Aby se aspoň jednou za týden převlékl a vyrazil někam na kafe, kde to má rád. A když mu to bude doma přerůstat přes hlavu, aby honem zapnul plnou pračku a myčku - ve chviličce bude mít pocit, že aspoň někdo tady něco dělá - že aspoň něco u nás klape! On to zvládne. A on se dokonce na to těší: dětičkám (i sobě) slibuje rodinnou anarchii a plánuje si, že se bude starat o domácnost i vést business telekonference. Já mu fandím a držím palce, ať najde ten správný balanc.

Myslete na nás! A kdo máte chuť na arktickou zimu s mitnikovským vtipem, sledujte mě na instagramu.

...

Na rozloučenou navíc dodávám, 

že můj plný kabelkový e-shop pofrčí bez přestávky dál a všechny krásné objednávky vám úhledně odešlu hned v úterý 20. března.

...

A ještě k mým novým botám nahoře. Když jsem si je vyrazila o minulém víkendu koupit, poprosila jsem paní prodavačku o ty nejteplejší. Hned se mnou špásovala, jestli bych chtěla ty nejteplejší na světě. No, proč ne! A obratem jsem ji účastně začala vyprávět, jak jedu za Polární kruh, že sportovní pohorky mám, ale potřebovala bych tam v něčem přiletět - abych hned na letišti nevypadala jako humpolák. Vybraly jsme společně moc pěkné, extra pohodlné, ve kterých se cítím jako veverka z pohádky Chip a Dale. A když mi pak kolegyňka prodavačky u pokladny proaktivně v doplňkovém prodeji nabízela ke koupi i jejich dámské punčochové zboží, ta první ji hned okřikla: 
"Aleno, tady slečna nepotřebuje silonky, ona jede, si představ, na Severní pól!"