S anděly na horách

Myslela jsem, že nás nesbalím. Přes všechny ty hrubé ponožky až po plovací kruh.

Poprvé jsme vyjeli na zimní dovolenou na zotavenou v pěti - na pět dní.

Ale sázeli jsme na jistotu a asi jak jsme byli vysoko v horách, nebesa to všecko viděla a byla nám nakloněná. Vybrali jsme si už vyzkoušený hotel Horizont v Peci pod Sněžkou, kde víme, že nás/hosty mají rádi, dopředu jsme si přímo do tamější půjčovny ve vestibulu hotelu zavolali o lyže pro chlapečky, a pak už se jen těšili. Když jsme se i s taškami nanosili do Rodinného dvoj-pokoje, až jsem se lekla, jak si teď budeme všichni blízko, ale špičkové počasí a hojná wellness relaxační lákadla hotelu zařídila, že jsme do voňavých bílých postelí chodili jen spát - kdo přišel, padl a hned chrápal, režim jsme totiž měli drsný. Dopoledne na svahu, který byl jen pár kroků od hotelu a tam jste si mohli vybrat tým: buď lyžníci nebo kočárkoví. Náš nejšikovnější a sveřepý Mikuláš nám vytrhl trn z lyžáku, kdy dokázal s tatínkovou pomocí pokořit i pomu a my se tak mohli rozdělit na dvě funkční družstva. Muži sportovci řezali svah a z dívčí sekce Týnka spala s kožichem okolo hlavy každé dopoledne zaparkovaná vedle ski kiosku snad nejdéle ve svém životě. A já opět tak porůznu nosila čisté kapesníky, horké čokolády a foťák na krku. Ze stereotypu slunečných dní, kdy z toho moře světla na horách až bolely oči, nás ale vytrhávala komická čísla. Třeba když muž na parkovišti před hotelem zavrávoral na krustě ledu. Podjela mu pravá noha, podjela mu levá, a pak zase pravá. Koukám na něj a říkám si, že přece nespadne. Tím spíš když kolmo k tělu nese v náručí rovnou troje lyže. Ski držel pevně a balanc se snažil taky drapnout, jenže nožičky v lyžácích mu na náledí klouzaly rychle a ještě rychleji, až mu ve finále přesně ve stylu animované postavičky vyjely obě nohy vysoko, zatímco jeho osvalené tělo padlo hluboko na zad na zem. A všechny lyže pak přímo na něj. Mému manželovi se ale vůbec nic nestalo, a tak se teď můžeme všichni vážně zasmát, protože podobné dynamicko groteskní figury umí snad jen malé děti nebo kreslené figurky.

Po krátkém poobědovém spočnutí jsme se opět všichni navrstvili do hromady zimního oblečení a tentokrát pro změnu hnáni my vlastními dětmi jsme byli dokopání na hned vedlejší mírný táhlý svah, abychom se vysáňkovali z podoby. Zatímco Kubka a Miki nabírali na bobech výraznou rychlost, kterou pak brzdili vlastními těly o kopec, Týnka se na saních dokázala den co den tvářit, že její místo je spíš v Karibiku u sudoku. Zima ji nebavila a na protest usínala nakvašeně uslintaná na mém rameni - jako když kolem čtvrté zapadlo slunko za kopec, padala i jí hlava. Prostoru po oddech ale odpoledne moc neměla, protože jak jsme měli všecko blízko a v hotelu na dosah, skákali jsme ještě před večeří jednou nohou do bazénu a druhou do vířivky. A v pátek si k tomu kluci vymysleli i turnaj v ping pongu a my s Davidem byli velmi rádi, že se nám tam každému tak tak podařila vměstnat i masáž, po které naše (životem) otlučená těla jen prahla.

A pak přišla hotelová večeře a moje mateřské blaho. Pro mě snad není větší radostí, než když každý s plnou pusou navečer dlabe, co mu chutná; po náročném dni a přece upovídaní. Jeden květák s bramborem, druhý dneska dostal chuť na kuře s rýží. Mimino v židličce se hrabě v těstovinách se zeleninou vařenou v páře a otec rodiny ač v malých porcích ale přece: ochutnává tu maso vařené, tu pečené, knedlíček, zelí, jitrničku, tataráček. Hotelová bufetová nabídka večeří v Restauraci Bohemia je tam široká a každý den jiná. A můj úsměv ještě širší - když jsem se sama vracela ke stolu s ještě teplou vonící palačinkou na talíři a koukám zdálky na ně čtyři, jak si mezi všemi těmi ubrousky a skleničkami vyprávějí a smějí se a provokují a ukazují a ukusují. Jsou plní a silní a já jsem za ně vděčná a šťastná (a šťastná, že jsem to všechno nemusela sama vařit!).

A pak už to jde ráz na ráz: pyžamka, pohádka a konec. Všechno má tak svižně odevzdané tempo, že s mužem až nevěříme, že už chvíli po osmé sedíme hluboko v barových křeslech SKY CLUBu zcela vysoko v osmnáctém patře hotelu, zatímco všude okolo jsou venku ještě osvětlené bílé sjezdovky k nočnímu lyžování. Jeden náš telefon zůstal na pokoji, pro všechny případy a druhý - propojený baby aplikací - leží na dřevěném stolku vedle nápojů jen pro dospělé. Barmani v nažehlených košilích a úzkých černých kšandách rozehrávají svou noční šou, vtipkují s hosty, profesionálně mrkají na dámy a sklenice jen lítají lokálem. Všude jde cítit úleva a blaho po perném dni. Přichází čas na nezávazné povídání a blízké plánování, možná i životní sny. Jak budeme slavit naše desáté výročí svatby, kam v létě, hledíme s mužem na sebe a romanticky si říkáme třeba, jaká vybrat nová garážová vrata ... A pak už je najednou skoro zítra a lyžařský trénink nepočká!

Po hustě prosněžené sobotě jsme si v neděli dali na rozloučenou dětskou pěší procházku na bobech po červené značce do Modrého dolu. Ač vymrzlá prťata neocenila výhledy na dokonale zasněžená panoramata orámovaná oblohou bez mráčku, mě toto velké finále dalo nemalou naději, že brzy i já zas obuju své lyže; že jednou budeme lyžovat všichni - za rok za dva, nejpozději do příští olympiády!

Modrá sjezdovka u hotelu - Velká pláň.

A milý symbol našich letošních zimních hor/her - funkční merino kukly Dupeto - pro všechny!

Můj hrdina.

Dorůžova!

...

A nedělní výlet do Modrého dolu.

Modré z nebe.