S anděly na horách

Myslela jsem, že nás nesbalím. Přes všechny ty hrubé ponožky až po plovací kruh.

Poprvé jsme vyjeli na zimní dovolenou na zotavenou v pěti - na pět dní.

Ale sázeli jsme na jistotu a asi jak jsme byli vysoko v horách, nebesa to všecko viděla a byla nám nakloněná. Vybrali jsme si už vyzkoušený hotel Horizont v Peci pod Sněžkou, kde víme, že nás/hosty mají rádi, dopředu jsme si přímo do tamější půjčovny ve vestibulu hotelu zavolali o lyže pro chlapečky, a pak už se jen těšili. Když jsme se i s taškami nanosili do Rodinného dvoj-pokoje, až jsem se lekla, jak si teď budeme všichni blízko, ale špičkové počasí a hojná wellness relaxační lákadla hotelu zařídila, že jsme do voňavých bílých postelí chodili jen spát - kdo přišel, padl a hned chrápal, režim jsme totiž měli drsný. Dopoledne na svahu, který byl jen pár kroků od hotelu a tam jste si mohli vybrat tým: buď lyžníci nebo kočárkoví. Náš nejšikovnější a sveřepý Mikuláš nám vytrhl trn z lyžáku, kdy dokázal s tatínkovou pomocí pokořit i pomu a my se tak mohli rozdělit na dvě funkční družstva. Muži sportovci řezali svah a z dívčí sekce Týnka spala s kožichem okolo hlavy každé dopoledne zaparkovaná vedle ski kiosku snad nejdéle ve svém životě. A já opět tak porůznu nosila čisté kapesníky, horké čokolády a foťák na krku. Ze stereotypu slunečných dní, kdy z toho moře světla na horách až bolely oči, nás ale vytrhávala komická čísla. Třeba když muž na parkovišti před hotelem zavrávoral na krustě ledu. Podjela mu pravá noha, podjela mu levá, a pak zase pravá. Koukám na něj a říkám si, že přece nespadne. Tím spíš když kolmo k tělu nese v náručí rovnou troje lyže. Ski držel pevně a balanc se snažil taky drapnout, jenže nožičky v lyžácích mu na náledí klouzaly rychle a ještě rychleji, až mu ve finále přesně ve stylu animované postavičky vyjely obě nohy vysoko, zatímco jeho osvalené tělo padlo hluboko na zad na zem. A všechny lyže pak přímo na něj. Mému manželovi se ale vůbec nic nestalo, a tak se teď můžeme všichni vážně zasmát, protože podobné dynamicko groteskní figury umí snad jen malé děti nebo kreslené figurky.

Po krátkém poobědovém spočnutí jsme se opět všichni navrstvili do hromady zimního oblečení a tentokrát pro změnu hnáni my vlastními dětmi jsme byli dokopání na hned vedlejší mírný táhlý svah, abychom se vysáňkovali z podoby. Zatímco Kubka a Miki nabírali na bobech výraznou rychlost, kterou pak brzdili vlastními těly o kopec, Týnka se na saních dokázala den co den tvářit, že její místo je spíš v Karibiku u sudoku. Zima ji nebavila a na protest usínala nakvašeně uslintaná na mém rameni - jako když kolem čtvrté zapadlo slunko za kopec, padala i jí hlava. Prostoru po oddech ale odpoledne moc neměla, protože jak jsme měli všecko blízko a v hotelu na dosah, skákali jsme ještě před večeří jednou nohou do bazénu a druhou do vířivky. A v pátek si k tomu kluci vymysleli i turnaj v ping pongu a my s Davidem byli velmi rádi, že se nám tam každému tak tak podařila vměstnat i masáž, po které naše (životem) otlučená těla jen prahla.

A pak přišla hotelová večeře a moje mateřské blaho. Pro mě snad není větší radostí, než když každý s plnou pusou navečer dlabe, co mu chutná; po náročném dni a přece upovídaní. Jeden květák s bramborem, druhý dneska dostal chuť na kuře s rýží. Mimino v židličce se hrabě v těstovinách se zeleninou vařenou v páře a otec rodiny ač v malých porcích ale přece: ochutnává tu maso vařené, tu pečené, knedlíček, zelí, jitrničku, tataráček. Hotelová bufetová nabídka večeří v Restauraci Bohemia je tam široká a každý den jiná. A můj úsměv ještě širší - když jsem se sama vracela ke stolu s ještě teplou vonící palačinkou na talíři a koukám zdálky na ně čtyři, jak si mezi všemi těmi ubrousky a skleničkami vyprávějí a smějí se a provokují a ukazují a ukusují. Jsou plní a silní a já jsem za ně vděčná a šťastná (a šťastná, že jsem to všechno nemusela sama vařit!).

A pak už to jde ráz na ráz: pyžamka, pohádka a konec. Všechno má tak svižně odevzdané tempo, že s mužem až nevěříme, že už chvíli po osmé sedíme hluboko v barových křeslech SKY CLUBu zcela vysoko v osmnáctém patře hotelu, zatímco všude okolo jsou venku ještě osvětlené bílé sjezdovky k nočnímu lyžování. Jeden náš telefon zůstal na pokoji, pro všechny případy a druhý - propojený baby aplikací - leží na dřevěném stolku vedle nápojů jen pro dospělé. Barmani v nažehlených košilích a úzkých černých kšandách rozehrávají svou noční šou, vtipkují s hosty, profesionálně mrkají na dámy a sklenice jen lítají lokálem. Všude jde cítit úleva a blaho po perném dni. Přichází čas na nezávazné povídání a blízké plánování, možná i životní sny. Jak budeme slavit naše desáté výročí svatby, kam v létě, hledíme s mužem na sebe a romanticky si říkáme třeba, jaká vybrat nová garážová vrata ... A pak už je najednou skoro zítra a lyžařský trénink nepočká!

Po hustě prosněžené sobotě jsme si v neděli dali na rozloučenou dětskou pěší procházku na bobech po červené značce do Modrého dolu. Ač vymrzlá prťata neocenila výhledy na dokonale zasněžená panoramata orámovaná oblohou bez mráčku, mě toto velké finále dalo nemalou naději, že brzy i já zas obuju své lyže; že jednou budeme lyžovat všichni - za rok za dva, nejpozději do příští olympiády!

Modrá sjezdovka u hotelu - Velká pláň.

A milý symbol našich letošních zimních hor/her - funkční merino kukly Dupeto - pro všechny!

Můj hrdina.

Dorůžova!

...

A nedělní výlet do Modrého dolu.

Modré z nebe.

Tři děti jsou tři děti

Snažím se každým dnem dokončit Týnčino fotoalbum plné fotek za její první rok života. Klikám nekonečně mezi všemi těmi barevnými obrázky v počítači a vychází mi z toho jediné - ta holka má neuvěřitelné štěstí! Jen co se narodila - nemusela hnout ani brvou, mrknout ani řasou a hned ji milovali čtyři lidé. Naplno a bez výhrad.

Pravda - všecky naše děti krom lásky vyrůstají taky v prostředí pěkného řevu, opakujících se zmatků a vzduchem létajících předmětů a drobků. Myslím, že kdyby měl Kubka taky jednou možnost napsat si domácí úkol v tiché soustředěné atmosféře a na slídový obal učebnice by se mu od nás na jídelním stole nepřilepil žádný tvůrčí odpad - kdoví jestli by to vůbec zvládl. Stejně jako Týnka by se beztak cítila celé nesvá, kdyby by ji jeden jediný den na světě nikdo z bratrů netahal za ruku/nohu/hlavu.

Pořídili jsme si tři děcka, abychom zjistili, že rodičovství vůbec nerozumíme. Zatímco u prvního Kubínka jsem klidně mohla na Oxfordu přednášet o tom, že opravdu(!!!) každé dítě může dobře spát, Týna mě vyvedla z omylu, když celičký svůj první rok - přes všecko to přísné dodržování našich spacích rituálů - po vložení do své voňavé postýlky neuvěřitelně dlouho neuvěřitelně řvala. 365 dní|365 jekotů. 

Naše děti nás také hlasitě neustále upozorňují na křivdy, kterých se na nich dopouštíme. Není na světě dotčenějšího pohledu z očí do očí, než když jednoho z nich napomenete (zpravidla důrazně a na pokraji vlastního šílenství), aby tomu druhému neubližoval. Třeba když se Miki ve vaně snaží Týnce vybít zuby kelímkem na zuby. Něžný agresor v tu chvíli totiž naprosto otočí a bulíkuje vás, že ji dával jen napít (vodu z vany?!), aby se pár vteřin na to sám zcela rozplakal (jaká škoda, že to ve vaně až tak nevyzní), cože se mu tady teď děje bezpráví.

A když se s třemi dětmi rozhodnete opustit "bezpečné" doma, to pravé vzrušení teprve začíná. "Vy jste hrdinka!", řekne vám cizí paní ve vlaku. "Já se vám divím, že tady chodíte se všemi třemi", glosuje jiná na plaveckých lekcích. A nebo nejčastěji: "A to třetí je taky chlapeček? Aha, naštěstí ne!", oddychují si z neznámého důvodu nám neznámí lidé - na pasovém, u holiče, v knihovně. Ale ti všichni se se mnou alespoň baví - to David mě zcela ignoruje a naléhavě mě vybízí k okamžitému ukončení historky, snažím-li se mu v hluboké noci vyprávět, jak se dnes Mikešek ztratil v Penny.

S manželem se totiž výrazně neshodneme na mém životním záměru tahat všechny naše puberťáky všude s sebou. Muž má za to, že si opakovaně v životě dělám život těžší a ve finále o tom hlavně nechce ani slyšet. To já zas tvrdím, že třeba i do krámu máme jít prostě všichni, že o tom život ve velké rodině je - a že se to zvládnout (víceméně) důstojně a i s vtipem dá. Chce to jen trochu cviku a zkušeně odstranit blbosti, jako že si vezmu do supermarketu Týnku v nosítku na břiše. Ne ne, ona už má k deseti kilům a takto zatížena fakt jen velmi těžko můžu vynadávat všecko nakoupené zboží z košíku na kolečkách u země a pokládat nahoru na pokladní pás - aniž bych při tom do slova a do písmene nepadala na hubu. Ne, Vali pěkně posadit do vozíku a Kuba i Miki si za sebou táhnou na vlastní intenzivní přání vlastní okolečkovaný košík. Všichni čtyři nakupující tak v obchodě tvoříme slušnou rojnici, ale to je u nás ve věčně poloprázdné marketu úplně jedno. Akorát jednou prostě Mikeš přesně nevěděl, kam prázdný košík u pokladny uklidit, a tak s ním došel přes půl prodejny až k chlazenému zboží, zatímco já celá horká omdlévala strachy venku na parkovišti, že jej někdo přecouval.

Naše tři děti jsou nejlepší. Můžou po sobě dědit, bundy i bacily. A každé je úplně jiné. Žravé - nežravé. Mazlivé - mluvivé. Filosofické - judistické. Vzteklé - vzteklejší. Všechny okaté, držkaté, rohaté (Býk, Beran, Kozoroh). A navíc naprosto běžně v běžné řeči plánující, co bude, až se nám narodí někdo další. Kdo to bude - kluk nebo holka. Jak by se mohl jmenovat a co nového mu pořídíme. No, třeba duplo to ale určitě nebude - toho už máme jedno plné patro; tsss - z jeho zásob bychom si možná mohli postavit i dům. Barevný s žirafou.

...

A na konec bych se vám chtěla ještě vykasat s vychytávkou, kterou oceníme všecky, co máme na vizitce

MÁMA: prádlo a žrádlo.

Objevila jsem teď - u nás vyrobené - dětské ponožky Nauta, 

na které se moc hezkou kouká,

které mají na patě označenou svou velikost - jupí (zajásá nejen ten, kdo páruje týdně třicet pět a více punčochových dvojic)

a hlavně mají různě barevné série stejných motivů - hurá! 

(zařvou všichni, kdo ne/chtějí své sourozence oblékat stejně). 

U nás frčí

ryby a mraky aneb mít nohy v oblacích!

Máma mi dala korunu, abych koupil rybu.

Uměleckoprůmyslové museum

Jeho opravená a znovuotevřená historická budova uvnitř září až zrak přechází. Za to forma i obsah aktuální výstavy Výběr ze sbírek jsou tak očekávatelné, až by jednoho mohly nudit. Vezměte tam ale s sebou všecky hravé duše z vaší rodiny i okolí a tamější velkorysou edukační zónu si užijete maximálně.

Můžete společně stavět barevná města, lepit papírové domy, tyčit dřevěné věže, vymýšlet obrazce z obřích magnetů nebo si exponáty prohlížet na samoobslužném(!) rotačnímu výtahu ve vitríně.

Akorát pozor na to, že v pokladně muzea nepřijímají platební karty (ostuda). A že v nové přízemní jinak moc pěkné kavárně vám dvacet pět minut před zavřením už neuvaří kafe (hanba). Ale zas kvalitně zásobený muzejní obchod nabízí JouJou zboží (bravo!).

Kabelková. Druhá generace.

První výročí

"Tak teď teda už nevím, co po mně chceš!"

Foukla si Andrea do ofiny a rezignovaně se zády opřela do pohodlného zahradního křesla. Bylo léto 2016 a na my dvě spolu na chalupě už po několikáté seděly nad tehdejším půdorysem našeho budoucího domu. Tenkrát jsem své kamarádce na přeskáčku, divoce a nahlas vyprávěla, co vše od našeho nového bydlení očekávám. Co se mi líbí na Pinterestu. Co se mi líbilo v časopise. Co se mi líbilo u jiné mé kamarádky doma. A co má doma moje teta. Zmiňovala jsem asi tak dvě stě interierových směrů, nábytků a dekorací.

"Co chci? Stylově čistý interiér, který už si pak zprasíme sami. Životem, jaký vedem´ ...", odpověděla jsem se smíchem Andrejce, která mi moc chtěla pomoct, jen probůh netušila jak.

Přesně dneska - na zamilovaného Valentýna a milovanou Valentýnu - slavíme svůj první rok v našem domku. Bydlíme a zabydlujeme se, co to jde (až někdy propadám chvilkovému zoufalství, jestli si pro samé nové stolky, koberce a fíkusy pořídím ještě někdy třeba hezké drahé plavky). Po dvanácti měsících má však náš dům kromě lustrů u stropů a obrazech na zdi i: poškrábané a mastné stěny, obitou dlažbu, kachličky otřískané od kliky od dveří, schody oloupané (od kdoví koho) a deska mého designové pracovního stolu je od bujarého silvestrovského mecheche flekatě zvlněná. Ale je nám tu teplo - nejen protože jsme se všichni už naučili zavírat dveře. Je nám tu teplo i u srdce.

Se zabydlováním, zapouštěním kořenů a cítěním se v cizím městě jako doma nám ale ani tak nepomohly nové křehké bílé benátské rolety na oknech v celém přízemí jako J.! Ta mi napsala mail pár dní po našem rezidentním přemístění se, že z blogových fotek jasně pochopila, že jsme sousedky; že má čtyři děti a ať k ní přijdu kafe. Samozřejmě(!) že jsem si hned pomyslela, že je blázen - s tolika dětmi, ale znáte mě: na/za kafe já bych šla s každým. Bylo to tehdy pondělí, když mě před tyrkysovými dveřmi svého nádherného domu čekala ještě krásnější holka, která na mě hned přes plot volala, jestli si nemyslím, že je úchyl, když mi takhle napsala o přátelství. Posadila mě za stůl, dala mi plný hrnek, teplý koláč a už jsme byly kámošky. 

J. mi hned všecko řekla - o sobě, o obci, o škole, o dětech - jejich i cizích. Provedla mě svým snovým domem, kde se francouzské retro dokonale snoubí se skandinávským hygge a neplánovaně mi za čtyři hodiny na to naservírovala u nich i oběd. Společný velký počet dětí nám umožnil, že se naše děcka do sebe navzájem zamilovala, kdy nejstabilnější pár dosud tvoří náš Mikeš se stejně velkým Sebastianem, které k sobě hluboce pojí láska k dinosaurům a ustavičná rebélie na plavání, kam ti dva nyní také docházejí společně. J. je naprostá maximalistka, úspěšná ve všem, na co sáhne - včetně opravování domácích spotřebičů nebo pečení domácího chleba. Všude byla, se všemi se zná a o všem si něco vtipně myslí. Okatá, s dívčími rysy ve tváří a messy drdolem na hlavě. Vždycky má v uších autorské šperky a v rukou milion dárků, kdykoli k nám jde jen na čaj. Pokusila se mě (neúspěšně) dostat do televize, za to mě naopak navždy dostala, když jsme se tehdy znaly jen pár dní a ona mi na tajňačku pověsila na kliku branky dárek k svátku, poslala sms a honem v noci zase ujela. J. žije v dokonalém světě šmrncovně oblečených dětí ve věku dva až patnáct, které každé z nich navštěvuje asi tak dvě stě kroužků. J. si tyká s Krištofem Kinterou. J. mi radí, jak zastříhávat lísky a pivoňky. J. má abonentku do divadla v Praze. J. je kouzelným způsobem ironická k vlastním dětem a mně říká, že jsem blbá - když je to potřeba. J. umí dlouze a pozorně naslouchat o mých úzkostech i podnikatelských megaplánech. J. je světák, byla v Americe, ale vzhlíží i k jiným blogerkám, akorát mě nechce nechat ji s Klárou a Terezou seznámit (asi ji jedna strašná zkušenost stačí). J. obdivuhodně obdivuje svého manžela. Po nejmladší J. dceři dědí naše Týnka ty nejkrásnější hadry. J. mě naučila cestu autem do Ikey. J. sbírala ilustrace Jany JouJou Nachlingerové ještě dřív, než já jsem se narodila. A J. miluje (a nenávidí) Marii Kondo. 

Jitka mi před rokem poslala e-mail Vítejte, sousedi :) a tím mi pomohla, víc než si umí představit. Víc, než ji stíhám poděkovat. Víc než bych si vysnila. Perfektní domek na velkém pozemku je fajn, ale mít v jeho bezprostřední blízkosti perfektní babu s velikým srdcem je teprv něco. Takže jestli se také chystáte životně přestěhovat, určitě se ptejte, jestli tam někde bydlí i vaše J.

...

A jak šel čas. S námi a s naší zahradou. 

Mimochodem byla to opět J., kdo mě naprosto uhranul i inspiroval k vytvoření si vlastní fotoknihy o svém domě. Přes všechny rekonstrukce až po Vánoce. 

Kouzelný nápad, který při listování si na gauči dojme vás i každou návštěvu.

Tady/tedy základ už mám.

Březen 2017 a my se z okna naší nordic kuchyně koukáme právě měsíc.

Duben.

Květen.

Červen.

Červenec.

Srpen.

Září.

Říjen.

Listopad.

Prosinec.

Leden.

Únor 2018.