LUSTRační osvědčení

Máme.

V novém domě nám visí první světlo!

Přitom stačilo tak málo. Hororové rady přátel majících doma totožný model, stejně jako upozornění pana prodejce, nás varovaly a odhadovaly dobu instalace na počet hodin, na které vám ani prsty jedné ruky snad stačit nebudou. Jenže tolik času - jak víte - my nemáme.

A tak jsme šli po hlavě do toho. Spolu s nejvtipnějším stavbyvedoucím, toho času profesionálně převlečeným v elektrikářsko-spidermanovské kombinéze, který už si pomalu začíná zvykat, že co já nechám na stavbu doručit, poslat nebo přinesu v krabici, to on vždy zhodnotí slovy: "Tak to jsem v životě neviděl ... ".

Spolu s nejštíhlejší bytovou designérkou v Praze, která po vnitřním lešení postaveném na točitém schodišti u stropu ve výšce šesti metrů skákala lehce jako ptáček.

Spolu s obrem v zeleném svetru, který se pod svým řídkým vouskem každému smál, že on tam nedosáhne ...

A spolu s jednou těhotnou, co kromě výdutě v oblasti břišní, má teď i pořádnou bouli na čele, jak se jednou pod lešením pozapomněla ohnout. Ještě že nosím tu patku!

Úvodní příprava na souši.

Kdy na konce drátků svítidla bylo potřeba pověsit čtyřicet milostných básní světa, citací z filmu Casablanca a podobně.
(A čtyřicet prázdných listů pro vlastní tvorbu.)

Tahle část byla svěřena mně.

A pak už se šlo do terénu! Zavěsit kovový tubus.

A ozdobit jej.

Za slabou hodinku bylo hotovo.

A když se pak světlo rozsvítilo, tleskali jsme si jako děti. Hotové Vánoce.
Leč, Andrea koukla a ne-by-lo-to-ono.

Takže zpátky.

A vymazlit si lustr do posledního detailu. A máme to.
...
Teď už se jen zbývá zeptat, jak se v takové výšce mění obě žárovky uvnitř. A to se neptejte.