Viděli jste tu páteční fotku?

Tak na tu jsem pyšná. Je moje.

Po stromeček jsem si nejskromněji napsala o nový objektiv. A dál už je to jak z pohádky. Můj taťka se ponořil do svých rešerší a vybral skvostný kousek, leč ten se u nás neprodává a muselo by se pro něj do Němec. I David to začal študovat, až se na svého šampiona šel živě podívat do FotoŠkoda, tam jej ale (ne)obsluhoval zlý pán a muž z toho nadmíru rozladěn raději odešel středem. A protože neštěstí nechodí po horách, zhruba ve stejné době mi můj stávající černý foťák upadl na zem, na dlažbu, na pavlači. I kdybych s ním chtěla vší silou mrsknout, stěží by dopadl tvrději. Přežil však! Fungoval, ale běda padla-li tma, chudák blesk už se totiž odporoučel do věčných lovišť.

Když se to manžel dozvěděl, prolezl znovu celý internet, změnil značku svého výběru a vyrazil za nákupy tentokrát do Holešovic. Naživo vyvolený kousek vypadal pěkně, i širokoúhlý objektiv k tomu byl, tamější prodavač mu ale hlavu popletl úplně a David si nakonec v taštičce domů odnesl firmu i fotoaparát zas úplně jiný. A pak už jen zvoneček zazvonil, purpura na plotně na plotně, svíčky hořely a byl tam! Pro mě. Model vzhledově vycházející z legendy padesátých let. Retro celokovové tělo s béžovými a bílými koženými detaily. Ještě s ním špatně ostřím, zmatkuju s dotykovou obrazovkou, nejsem vůbec zběhlá v nabízených funkcích a pletou se mi knoflíky, ale raduju se jen při každičkém pohledu na něj.

Tím spíš v lednových/ledových dnech, kdy jdu k zubařce - se samo diagnostikovaným zánětem dásně. Lékařka můj odhad potvrdí a přidá jen: Silný zánět. Tak dík. Navrch mi přeplombuje dva přední zuby. Injekci proti bolesti mi píchne tak, že kdyby mě vší silou kopla i s botou do nosu, sto pro by mě to bolelo méně. Cestou domů v metru si všimnu, že mám mokrou bradu. Většinu obličeje stále necítím, a tak ani nemůžu vědět, že se mi spustila rýma jak prase a z nosu mi kape div ne až na náprsenku. Vysmrkat se nemůžu, nos ani nic kolem necítím, a tak se zapustím celá do šály a trpím si nenápadně(!) dál.

Když pak ve stejný večer David přinese dodatek k dárku, vykašlu na buddhismus, kašlu na nelpění na věcech, kašlu na dospělý přístup k životu: ten můj má totiž opět smysl. Inkoustová dárková krabička se stejně flekatým popruhem uvnitř mě postaví opět na nohy. Běhám si po už ztichlém nočním bytě, tancuju z nohy na nohu před zrcadlem, fotoaparát na krku: dávám si jej na břicho, hážu na plec. Mezi zuby si pískám Stolen Dance, hemžím se radostí a vnitřně usmívám. Navenek mi to můj stále kožený obličej v tu chvíli nedovoluje.

Je to přízemní.

Je to povrchní.

Ale lepší životabudič a anestetikum v jednom by mi nikdo v tu chvíli nenalil.

Zakoupeno v sekci Módní doplňky.