Jak jsme si letos (ne)koupili dům

V lednu jsem slibovala seriál a je to tady, první (prosincový) díl!

Rok dva patnáct a naše první snahy zakoupit si nemovitost, ve které se nebudeme mačkat, budeme mít dost úložných prostorů, děti velkorysé místo na hraní, muž tichou pracovnu se stolem na psaní a otomanem, který bude jen jeho a já přesvětlený ateliér.

Toužíme po sklepě, komoře a šatně. Po francouzském okně v kuchyni s vlající rádoby záclonou, po důstojném pokoji pro naše hosty, po venkovním posezení pod stromem a snad možná i po poetické zimní zahradě. Čili víme, co chceme; víme, kolik máme v prasátku a hledáme.

Hledali jsme. Už jsme si prohlédli hodně nemovitostí. Poučení z našich předchozích bytů jsme věděli, že muž nesmí na společné realitní prohlížení nikdy dorazit v obleku. I kdyby se měl před schůzkou v rychlosti na cestě z roboty převlékat do riflí za popelnicí, neexistuje, aby objekt k prodeji navštívil oděn ve střižní vlně a s úzkou vázankou u krku. Zjistili jsme totiž, že pak cena nemovitosti vždy (záhadně?) vzroste. Oblečeni tedy zásadně ležérně vyráželi jsme s dítětem či dvěma na různé obhlídky.

Autem. Vlakem. Za Prahu. Po Praze. Viděli jsme domy rozvádějících se párů či manželů již po rozvodu. Vždy jsme si prohlíželi stavby včetně zahradních domků, zděných skladů, dvojgaráží, altánků nebo i bazénů a já jsem byla šťastná. V každé sebe větší kuče jsem okamžitě viděla svou dílnu. Čerstvě vybílenou, s obrovským stolem, dvěma šicím stroji, prostými dřevěnými regály na látky, koženky a plechové krabičky s galanterii, v rohu o zeď opřená krejčovská pravítka, na okně kytka a všude okolo můj svatý klid. David by zas do každé malé chatrčky bez střechy i umyvadla strkal naše děti ve spacácích a vymýšlel jim letní dobrodružné spaní, případně by tam za dne rozhicoval grilový rošt a připravoval na něm mořskou rybu a místní zeleninu k sobotnímu obědu.

Venkovní menší polozbořené domky nás vždy okouzlily, hlavní dům pak zatím nikoli. Možná jsme viděli špatné domy anebo možná neumíme v domech vidět to dobré. Mně nejvíc vadila špína, tma, opuštěnost, zpustlost, zima. I když tam vlastníci zatím bydleli. Někde mě rozčilovala okna příliš vysoko a manýra na každé klice či zábradlí. Jinde mě ničila socialistická původnost pidi koupelen. Nebo třeba evidentní vybydlenost po letech pořádaných večírků. Dost možná, že jsem taky nemístně citlivá, ale já snad i viděla tu prázdnou energii po dvou nešťastných lidech.

Majitelé nemovitostí měli však opačný problém. Oni si nás opakovaně oblibovali. Naše dětičky: Mikeška spícího v manduce a Kubínka nemajícího problém si lehnout na zem absolutně kamkoli a začít si tam hrát s autem. A oblibovali si i nás, dva obry. Jedná dáma, kterou jsme v její vile navštívili po známosti, nám dokonce nabídla půl milionovou slevu, že jsem byli tak milí. Muž mi pak doma musel přísahat na holý pupek, že mi to nebude nikdy vyčítat, že jsme si s ní neplácli.

Nevybrali jsme si. Viděli jsme ruiny. Přestavěné chaty. Třípatrové řadovky. Squaty. Novostavby. Na západ. Na východ. Na dráze. V Brániku. Letošek tedy uzavíráme bez kupní smlouvy v kapsy a uvidíme, co přijde dál.