Stránky

sobota 28. listopadu 2015

Všechno nejlepší


Přesně dnes můj taťka slaví narozeniny.
A my mu neseme ...

ručně vyráběné leporelo.
...
Udělali jsme mu vlastní knížku. Ze společných fotek.
Ty jsem si nechala ve fotolabu vyrobit a klukům je už dopředu předvystříhala.

Z postav na rodinných snímcích se tak stali trošku animované postavičky nebo papírové panenky,
ale chlapečci z nich měli velkou radost
a Miki si při poznávání známých tváří přímo výskal!

Základem nám pak bylo pevné obdélníkové leporelo, které máme z Hračkotéky.

Hned na začátku se ale ukázalo, že jsem v plánovaní udělala strategickou chybu, totiž že připravené lepidlo v tubě jsem měla jenom jedno.
A to se Mikeše dotklo, neřku-li ho naštvalo!
Měla-li jsem proto ve vteřině volit, zda má mladší syn vypít Herkules nebo sníst bílou pastu, volila jsem pro něj raději tuhou stravu,
a tak na Kubku zbylo natírání fotek štětcem.

Což bylo malinko náročnější.

Ale zas lepkavé kapky občas na nesprávných místech dali knížce už od začátku jistou řekněme patinu.

Kubulda se ale nedal, překážku překonával a plnil jednu stránku za druhou.

Zatímco Mikenda už nás nedočkavosti předběhl o krok a začal si sám razítkovat.

Ono hlavní eso z rukávu jsem totiž vysypala až za chvilku.
Byla to mnou vyrobená razítka ala Myyna: foťák, který je taťkovou celoživotní vášní.
A šedý papoušek žako, kterého si pořídil před deseti lety, naučil ho mluvit a vybavil mu klec větší, než my se sestrou měly dětský pokojíček.

Pravda v kombinací s rychlými Kubovými pohyby a mým ne zcela mistrovským razitkářským uměním
obtisky vypadají spíš jako automatická pračka a orel,
ale vy nejste žádné gumy, vy to pochopíte!


A protože hoši jsou hoši, nemohla se naše publikace obejít ani bez autobusů a traktorů a vlaků, které dojely vzápětí.

Už jsou sehraní.

Bráchové.

I když akce to byla místy divoká!

Nicméně tvůrčí dynamika nezabraňovala Kubkovi zároveň i přemýšlet,
takže za chvilku přišel s dotazem, jak jsem já ta razítka přesně vyrobila. A o sekundu později už jsem musela z hlavy vystřihnout obrázek pendolína, překreslit jej na pauzový papír, obtisknout na Milana
a vytáhnout rydlo.

Celý výrobní proces jsem na fotku zachytit už nestačila,
když jsem měla hotovo, byla jsem akorát tak ráda, že jsem měla hotovo a Miki si zatím rydlem nevydloubal oko.

Ale italskou rychlostí mašinu jsme zvládli! A celou papírovou vzpomínku hotovou taky.
...
Teď už jen ovázat velkou mašlí a dárkově balené emoce máme. 

pátek 27. listopadu 2015

Jaké je to pracovat na počítači v kavárně


Vždycky jsem to chtěla zkusit.

A tak když mi jednou odpadly dějiny umění, rozhodla jsem se nenarušovat své konzervativní pánské části rodiny režim a maličko jsem doma zalhala. Předstírala jsem, že jedu normálně do Národní galerie, zatímco ve skutečnosti jsem hned v naši ulici zahnula a s notebookem tajně vloženým do kabely se vtrhla do nejbližší kavárny.

Hnedka ve dveřích jsem ale znejistěla. Ač jsem chtěla tvořit převážně texty, okamžitě jsem zauvažovala, kde pro mě bude nejlepší místečko, aby mi nikdo neviděl do monitoru. Zároveň k lokační úvaze jsem ohnula své neohebná záda a spodním pohledem zapátrala, který že stolek má u zdi i zásuvku. Když jsem si konečně spokojeně sedla na zadek, zapnula počítač i myš, otevřela všechny oblíbené záložky a obsedantně zkontrolovala své maily a vzkazy, tak hned potom jsem vrhla nevrlý pohled na obsluhu. Měla jsem totiž nutkavý pocit, že v mé snové představě už bych měla mít po levé ruce obří šálek voňavého cappucina. A já nic. A servírka nejde. Pomatená svou premiérovou zkušeností i přílišným počtem zhlédnutých hollywodských romantických komedii jsem jaksi úplně zapomněla, že v naši kavárně se objednává na baru. Mé zkřivené chlupaté obočí však fešnou číšnici s brýlemi většími než obě její tváře přitáhlo a měla jsem objednáno hned.

Monitor svítí, kafe hřeje, mohla jsem se pustit do toho. Než jsem si ale stihla roztančit svá prstová bříška po klapkách s písmeny, náhle jsem si všimla, jaký je v kavárně vlastně hluk. Pro mě otravný hluk. Rušivý. Bolavý. Otočila jsem proto hlavu vlevo, vpravo a ostentativně jsem koukla na čerstvou maminku už notně unaveného novorozeňátka, co mu nešlo usnout. A na mamku Emičky, co si jezdila ode zdi ke zdi na zelené motorce. Ta Emička. Dobře, ještě než jsem protočila očí v sloup, stihla jsem si všimnout, že jedna malá příchozí holčička měla krásný podzimní hořčicový kabátek do áčka. A jiná mini slečna zas krásného tatínka, ale jinak nechápu, proč ti rodiče do kaváren tahají i děti. Ale doufám, že o tom žádný z nich probůh aspoň nepíše blog.

Když už se ale venku udělala tma, co by šla krájet a všechna mrňata odkráčela/odstartovala (ta Emička) z lokálu pryč, konečně nastalo mé ticho a mohla jsem na to vlítnout. Doobjednala jsem si ještě colu, ať nežeru a začala psát. A protože přetlaky v mé hlavě jsou veliké a zrovna mi nikdo ani neseděl na klíně ani po mně nechtěl udělat šťávu, vybušila jsem se tam - v tom kofeinově cheecupovém ráji - z podstaty. A jako vždycky, když píšu (nebo spím), děsně to uteklo, takže jsem pak už jen v poloklusu uložila soubor, zaplatila útratu, omotala si šálu a celá vyzenovaná jsem letěla zpátky domů: za svým mužstvem šampionů.

To, že jsem v kafetérii zapomněla svou růžovou bezdrátovou myš, jsem ale zjistila až další ráno. Honem jsem jim přes podnikový facebook napsala vzkaz a obratem se mi dostalo odpovědi: Myš jsme odchytili, čeká tu na vás. Zrovna ten den bylo volno, a tak jsem všechny mé blízké na odpolední procházce táhla oklikou přes kávovou občerstvovnu, abych si pak ve stereo provedení vyslechla:

"Mitnik, ty sis zapomněla v kavárně myš?
A kdys´ tam byla?"

"Mami, tys´ byla v kavárně bez nás?
A kdy jako?"

A protože i ženy mají svá tajemství, vyzvedla jsem si mlčky své malé polohovací zařízení od jemně zralého číšníka, který by klidně mohl hrát hlavní roli ve filmu Láska přes internet - díl druhý, svým klukům vzala každému po croissantu a dál s nimi kráčela podolským nábřežím: tak jako to mamky běžně dělají.

středa 25. listopadu 2015

Jak se žije v Havířově



Soňa Malinová dře a maká na tom, aby lépe.

A taky že jo!

Prožít odpoledne

... v její Galerii Krystal,

uhnětat si tam z keramické hlíny bambilion dinosaurů,

a jiná zvěrstva

navíc pod odborným dohledem bylo vážně energizující.

Ale nezastíráme, že to byl náš i takový předvánoční večírek k tomu.








A kreslící večírek.

A velká auto/moto pařba.

Prostě (naše) velká nádhera.

pátek 20. listopadu 2015

I kdyby tu kabelku chtěla pozlatit ...


Příjem vánočních objednávek je už zastaven. Ale!







Ještě je tady pro vás možnost voucheru!
...
Tak jako mám své milé věrné zákazníky, mám i své milé věrné voucheristy, kteří svým blízkým opakovaně darují poukaz na mé šití.
Což je fascinující a krásné.
A jak to funguje? Voucherem můžete věnovat buď ušití kabelky - ale stává se i, že místo původně objednaného divadelního psaníčka šiju nakonec tašku na kočárek, protože osud tomu tak chtěl.
Nebo můžete zaplatit oslavenci částku, ať si za ni u mě pořídí zcela, co jemu je milo. Případně si ještě doplatí, má-li u mě velké plány/velké chutě.

Poukaz je balený ve stylové obálce se slepotiskem
a z rubové strany je čistě bílý.
Někdy tam píšu a veršuju já a někdy se vyřádíte sami vy. Přesně jak si řeknete.

Možnosti užití vánočního voucheru jsou zkrátka nekonečné.
Kupují ho dámy, kupují si ho dámy, kupují ho džentlmeni.
...
A jeden z nich mi loni dokonce zaslal velmi velkou částku se slovy, že mám jeho skvělé ženě ušít úplně cokoli,
i kdyby to chtěla pozlatit!