Jaké je to pracovat na počítači v kavárně

Vždycky jsem to chtěla zkusit.

A tak když mi jednou odpadly dějiny umění, rozhodla jsem se nenarušovat své konzervativní pánské části rodiny režim a maličko jsem doma zalhala. Předstírala jsem, že jedu normálně do Národní galerie, zatímco ve skutečnosti jsem hned v naši ulici zahnula a s notebookem tajně vloženým do kabely se vtrhla do nejbližší kavárny.

Hnedka ve dveřích jsem ale znejistěla. Ač jsem chtěla tvořit převážně texty, okamžitě jsem zauvažovala, kde pro mě bude nejlepší místečko, aby mi nikdo neviděl do monitoru. Zároveň k lokační úvaze jsem ohnula své neohebná záda a spodním pohledem zapátrala, který že stolek má u zdi i zásuvku. Když jsem si konečně spokojeně sedla na zadek, zapnula počítač i myš, otevřela všechny oblíbené záložky a obsedantně zkontrolovala své maily a vzkazy, tak hned potom jsem vrhla nevrlý pohled na obsluhu. Měla jsem totiž nutkavý pocit, že v mé snové představě už bych měla mít po levé ruce obří šálek voňavého cappucina. A já nic. A servírka nejde. Pomatená svou premiérovou zkušeností i přílišným počtem zhlédnutých hollywodských romantických komedii jsem jaksi úplně zapomněla, že v naši kavárně se objednává na baru. Mé zkřivené chlupaté obočí však fešnou číšnici s brýlemi většími než obě její tváře přitáhlo a měla jsem objednáno hned.

Monitor svítí, kafe hřeje, mohla jsem se pustit do toho. Než jsem si ale stihla roztančit svá prstová bříška po klapkách s písmeny, náhle jsem si všimla, jaký je v kavárně vlastně hluk. Pro mě otravný hluk. Rušivý. Bolavý. Otočila jsem proto hlavu vlevo, vpravo a ostentativně jsem koukla na čerstvou maminku už notně unaveného novorozeňátka, co mu nešlo usnout. A na mamku Emičky, co si jezdila ode zdi ke zdi na zelené motorce. Ta Emička. Dobře, ještě než jsem protočila očí v sloup, stihla jsem si všimnout, že jedna malá příchozí holčička měla krásný podzimní hořčicový kabátek do áčka. A jiná mini slečna zas krásného tatínka, ale jinak nechápu, proč ti rodiče do kaváren tahají i děti. Ale doufám, že o tom žádný z nich probůh aspoň nepíše blog.

Když už se ale venku udělala tma, co by šla krájet a všechna mrňata odkráčela/odstartovala (ta Emička) z lokálu pryč, konečně nastalo mé ticho a mohla jsem na to vlítnout. Doobjednala jsem si ještě colu, ať nežeru a začala psát. A protože přetlaky v mé hlavě jsou veliké a zrovna mi nikdo ani neseděl na klíně ani po mně nechtěl udělat šťávu, vybušila jsem se tam - v tom kofeinově cheecupovém ráji - z podstaty. A jako vždycky, když píšu (nebo spím), děsně to uteklo, takže jsem pak už jen v poloklusu uložila soubor, zaplatila útratu, omotala si šálu a celá vyzenovaná jsem letěla zpátky domů: za svým mužstvem šampionů.

To, že jsem v kafetérii zapomněla svou růžovou bezdrátovou myš, jsem ale zjistila až další ráno. Honem jsem jim přes podnikový facebook napsala vzkaz a obratem se mi dostalo odpovědi: Myš jsme odchytili, čeká tu na vás. Zrovna ten den bylo volno, a tak jsem všechny mé blízké na odpolední procházce táhla oklikou přes kávovou občerstvovnu, abych si pak ve stereo provedení vyslechla:

"Mitnik, ty sis zapomněla v kavárně myš?

A kdys´ tam byla?"

"Mami, tys´ byla v kavárně bez nás?

A kdy jako?"

A protože i ženy mají svá tajemství, vyzvedla jsem si mlčky své malé polohovací zařízení od jemně zralého číšníka, který by klidně mohl hrát hlavní roli ve filmu Láska přes internet - díl druhý, svým klukům vzala každému po croissantu a dál s nimi kráčela podolským nábřežím: tak jako to mamky běžně dělají.