U nás je samoobsluha

Kubka jako vedoucí prodejny.
A Miki jako podržtaška.

Ale je-li učeň dostatečně šikovný, může ...

... celý šťastný ...

... i on na chvíli za kasu.

Mokré vysvědčení: prospěl

Deset měsíců, čtyřicet lekcí a dvoje plavky.

Uvažuji o kamenné prodejně

V jednu chvíli se zdálo, že ideální poloha pro mé výdejní místo bude někde mezi dolní vrátnicí a samotným vchodem do podolské porodnice. Tolik tašek na kočárek, organizérů na teploměry a dudlíky nebo cestovních kabelek na přebalovací podložku jsem šila tak na poslední chvíli, že snad mé finální nitě a pupeční šňůry božských novorozenců byly přestřihávány v jeden stejný okamžik. Čili stánek v areálu Ústavu péče o matku a dítě se zdál být ideální. Navíc bych to z domu neměla daleko, do práce bych se mohla belhat v papučích. A pak - už léta bezmezně a hluboce věřím v magicky ezoterickou moc onoho místa, čili šmelit kabelky přímo pod bájným Vyšehradem by pro mě byla čest největší.

Pak ale přišla sezóna a pro akutní distribuci plesových psaníček se zdál lepší snad třeba Žofín. Tam bych si navíc z okna do okna mohla hledět se svým mužem. Co si ostatně po patnácti společně odžitých letech víc přát, než si spolu navzájem koukat do misky, do misky s kancelářskými sponkami? I když ono se tančí/paří asi různě. Čili že bych po vzoru mobilního prodeje zmrzliny cestovala s kabelkovým vozíkem na dvou kolech a postávala před nočními bary?

Aktuálně to ale vypadá, že vhodné by bylo šlápnout do pedálů a odtlačit si své Rosa Mitnik s.r.o. po Evropské třídě až na ruzyňské letiště. (Nev)hodně hrdopyšně mám totiž pocit, že snad na palubě každého startujícího letounu mířícího směr teplé moře je teď aspoň jedna má malá cestovní taška. Netuším, jestli zkupujete last-minuty, ale vzkazy v kabelkovém formuláři mají teď přesně takový naléhavý slovosled.

A to je jeden z nich. Ač Blanka na dovču letí, ušila jsem jí letní psaníčko s autobusem.

Na obou stranách.

V tropických odstínech barev.

A s roztančenou podšívkou.

Na menší než malé drobnosti je pak myšlena i kosmetická taška ve stejně hravém dekoru.

Takže - nutné propriety máte, tak si užívejte!

A šťastně se mi vraťte.

Tichým údolím

... unětického potoka.

Postavit jez.

Pustit si loďku.

A dojít čtyry kilometry až do hospody U Lasíků, kde mají neupjatý koutek.

Pro neupjaté děti.

Stylový exteriér tam, kde bývala kolářská dílna.

A ty nejlepší koláče a buchty. Jako od maminky/jako od babičky/jako v nebi!

A pak zase zpátky na nádraží a vlakem z Roztok domů do Prahy.

Stejně jako jsme tam jeli ráno.

Česko-moravsko-slovenské federativní dekařky

Loni jsem dostala nabídku ušít deky. Piknikové. Pro slavnostní výsadbu mezinárodního parku: se stromy, které zakoření. S kořeny, které u nás (ne)zapustí cizinci, kteří tady žijí. Park bude ve Velké Bytřici. A zahajovací mejdan na konci léta.

Nápad realizace sadu vzešel z nenápadné publikace mistra Jindřicha Štreita - ze sešitu s civilními nečesanými portréty expatů a jejích krátkými příběhy o domácích těžkostech, bariérách jazyku, rozdílech temperamentu, o českém šeru, rovnostářství a podezíravosti nebo o životních lásce, dětech a hledání si domova.

Ač jsem tehdy nic podobného nešila, s neslýchaným sebevědomím jsem souhlasila a navíc k tomu vymyslela, ať mi cizinci věnují kus svého oblečení. Že jej všiji do deky. Jsme různí lidé stejné planety. A různě namixovaní jsme i uvnitř nás samotných. Každý člověk je takový zážitkově-osobnostní patchwork, a tak i deky na zem pod listnáče budou různě sešité. 

Investor projektu na mou (filosofickou?) myšlenku nadšeně kýval hlavou, i když já jsem ho nenadšeného vlastně nikdy ani neviděla. Když mi ale tentýž muž řekl, že dek má být ušito dvacet devět, přesně jako je cizinců v knížce, zatmělo se mi před očima. Honem jsem v baru polkla mojito, abych neprskala a ve stejně vteřině mu navrhla, ať se mnou šijí ještě Saša a Jana.

A co myslíte, že na to ředitel? Zase euforie.

Tak jsme tedy tři. My tři holky, co spolu šijeme.
A dneska na ukázku pro vás jeden kousek. Zrovna s všitým ubrusem (na fotce vpravo dole) od společenské  a zamilované Iránky Fereshteh.

Deka k ležení je velká sto dvacet na sto dvacet.

Uvnitř má vatelín.

A taky praktickou kapsou: na rodokaps, přenosné tranzistorové rádio nebo dezertní vidličku. Záleží na vás - co je vám víc po chuti.

Z druhé strany je to pak samá hvězda.
...
Takže kdyby vás zrovna pálily peníze v kapse, deku si kupte!
Přispějete tím na neziskový počin - Jsme ze stejné planety.

Navíc v těchto dnech bude mít vaše gesto větší význam než kdy jindy.

...

A kdo by měl zájem k páchání dobra i o maličko bulváru, tady jedna obrázková chvilka
z druhé/ranní after párty po PechaKucha Night v Olomouci, na které jsme minulý pátek my grácie představovaly sebe i dečky.

Saša zrovna vypráví o svém domě snů, který už objevila - to abyste byli v obraze.

A já vám navíc tajně vyzvoním, že u Grešáků doma je všechno menší, než se zdá na blogu.
Za to pan otec rodiny je sto krát vtipnější, než nám kdy Janča prozradila na blogu.
Akorát chevron kabelky tam opravdu visí na každém myslitelném místě - prostě úplně jako na blogu!